Recenze - Za umění dost často pokládáme filmy, které jsou podle nás velmi složité a ve své složitosti nepochopitelné. Překvapivé je, že moderní umělecké filmy jsou spíš jednoduché až na samu dřeň; očištěné od všech kudrlinek, minimalistické, někdy až abstraktní.

Každopádně nejsou složité, ale pouze náročné na sledování, protože nám na rozdíl od divácky vstřícných mainstreamových filmů nikdo nic nepodává na stříbrném podnosu. Složité jsou paradoxně hollywoodské akční filmy, kde je mnoho střihů, změn úhlů kamery, dějových zápletek a překvapení, technických detailů, odkazů k jiným filmům, knihám, obrazům podávaných se snahou být (snadno čitelným) společenským komentářem doby.

Foto: Kultura

Problém, který máme se skutečně radikálními uměleckými filmy, spočívá v tom, že se nedokážeme většinou dost zklidnit, přestat těkat pozorností a přestat požadovat, aby všechno mělo pointu. Umělecký film ve vás chce mít dohru, neodehraje tudíž na plátně všechno.

Do hluboké ledové vody

Snímek Hadewijch - mezi Kristem a Alláhem představuje natolik typický příklad moderního filmového umění, že před ním mnozí podbíziví recenzenti chtějí varovat a chránit "obyčejné diváky". A je pravda, že režisér Bruno Dumont ani hodně odvážným a soustředěným divákům a divačkám nic neulehčuje. Od prvního záběru si připadáte, jako by vás někdo hodil do hluboké ledové vody.

Víte, že jdete na film o mladinké náboženské fanatičce, která - jak navíc doříkává český distribuční název - přejde k radikálnímu islámu, když nenajde dostatečné naplnění v křesťanské víře. Přesto vás zaskočí hlavně radikálnost formální. Film neobsahuje hudbu (pokud nemá živý zdroj v obraze), záběry jsou statické, poměrně dlouhé, občas neukážou to důležité, co byste normálně chtěli vidět; nenajdete tu rychlé zkratky a přemostění mezi různými částmi děje.

Foto: Kultura

Dumont pracuje s neherci, u nichž nechá působit především jejich fyzično. Přitom si - na rozdíl od většiny jiných filmařů - nevybírá lidi krásné ani krásně ošklivé, ale obyčejné, dokonce až pro kameru nezajímavé typy, tváře a těla, které něčím provokují a rozhodně není moc příjemné dívat se na ně delší dobu.

Film začne a vidíme zvláštně chlapecky rostlou dívku, která jde za studeného dne lesem do kopce a zcela přirozeně, ale protivně funí. Jde to proti všem zvyklostem ukazovat ženy jako erotické objekty a na debutující Julii Sokolowské vám nejspíš bude nesedět úplně všechno. Dumont se ji nesnaží učinit krásnou a sympatickou.

Zažít pocit cizosti a neproniknutelnosti

Na příkladu vyprávění o nepochopitelné fanatičce rozvíjí do extrému základní pravidla moderních psychologických filmů: ty nemají vyvolávat identifikaci s postavami, touhu být jako ony, nedávají možnost vcítit se do nich, být na jejich straně či litovat je.

Foto: Kultura

Dávají nám zažít pocit cizosti, neproniknutelnosti, nepochopitelnosti - zkrátka toho, jak "jinak" na nás působí mnoho lidí okolo nás. Je zde strašně tenká hranice, kdy takový způsob zobrazování vyvolá v konkrétním pozorovateli spíš nezájem a začnou ho všechny ty dlouhé mlčenlivé záběry nudit, a na druhé straně stavu, kdy se naopak dostanete do jiného-nového napětí. Kam až postava dojde, jak dlouho bude dělat to, co právě dělá, kdy se v ní něco zlomí a tak dále.

Jinak řečeno - zdá se, že vyprávění je zvláštně vyprázdněné a bez akce, ale přitom se tu odehrává hodně - konfrontace s diváky. Chce se po nás, abychom se přenesli přes jednoznačné morální vidění a byli v průběhu času schopni zaujímat různé hodnotové postoje zosobněné v jednotlivých postavách. Chce se po nás, abychom hráli hru na to, jak dlouho vydržíme totálně asketický a nevstřícný film.

Čtěte také:
Host Febiofestu Dumont: Náboženství je pro malé děti

Smysl této hry je dvojí. Zaprvé uvědomit si, jak většina tradičních filmů idealizuje realitu, jak je nám cokoli syrového upraveno a přežvýkáno, za druhé bychom měli dosáhnout nového pozitivního zážitku, rozšířit si obzor našeho pozorování, naučit se trpělivosti a pak - snad - v sobě objevit nové, dosud netušené emoce. Všimněte si: žádné složité významy, symboly a dešifrování. Ne, jen obnova vnímání a cítění; teprve na jejím základě se dá i čerstvě přemýšlet o tom, co nám nabízí děj.

Střet různých světonázorů

Foto: Kultura

Toto je ovšem duchovní a estetický program, který se obtížně realizuje. U všech podobných filmů máme mnohem (paradoxně) vyostřenější čich na cokoli falešného, klišovitého a tezovitého. Navíc tentokrát Dumont vstupuje do hájemství ideové polemiky. Zatímco jeho předchozí filmy Život Ježíše, Lidství, 29 palem a Flandry byly založeny na jedinečných situacích, prožívání i pátrání, Hadewijch stojí spíš na střetu různých světonázorů.

Přitom se takové dílo dá těžko šmahem odsoudit, že je à la these, protože hlavní postavou je dívka žijící podle mučednických tezí a lidé okolo ní jsou buď jeptišky nebo kazatelé islámu, případně rodiče, kde matka skoro nemluví a otec o sobě přiznává, že je byrokrat a technokrat. Jedinou "živoucí" postavou zůstává jeden dělník-propuštěný trestanec, který se snaží svůj život změnit a změní ho i hlavní hrdince.

Z takového rozvržení figurek na šachovnici samozřejmě sálá kalkul bez ohledu na to, že ona typičnost zůstává zároveň ilustrativně přesná: je těžké být mladý Francouz a mít nějakou (tradiční křesťanskou) víru, protože vlastní kultura vás k tomu nevede. Alternativou se pak stává islám, který se v jiném prostředí může stavět jako tolerantní náboženství, ale na francouzských předměstích má jasně politický nádech. Výsledek těžko může být jiný než explozivní. A přitom - je nutné podotknout - snímek ani nenaznačuje, že by motivace a jednání hrdinky byly realistické, mají být prostě kompletně vyšinuté.

Foto: Kultura

Dumont je opět fascinován skrytou a probublávající primitivitou v lidech - zřejmě přirozenou touhou po násilí, které pácháme na sobě i druhých. V tomto jde Hadewijch silně proti svému tématu víry a spirituality a stává se z něj silně protináboženské dílo: v projevech víry nachází jen neustálé umrtvování života.

Transcedence se nekoná

I jako umělecké dílo má Dumontův poslední počin zcela opačný efekt než duchovní filmy, které nás přenášejí do jakéhosi "transcendentálního modu", kdy nám po otřesu všech jistot dávají zakusit pocit hlubokého spojení se světem. Dumont nestojí na straně ducha a transcendence, ale těla a transgrese - bolestivých, ale často extatických tělesných stavů. V podstatě tím navazuje na to, jak o náboženství a jeho fanatických vyznavačích psal kulturní antropolog Georges Batailles.

Ne nadarmo se film a hlavní hrdina jmenují Hadewijch - tak jako středověká mystička a básnířka, která popisuje svůj vztah s Bohem a Ježíšem, jako by šlo o vztah erotický, jako upnutí se k ideálnímu milenci.

Foto: Kultura

Hadewijch se dnes také v různých historických rekonstrukcích stává modelem "pohlavně nevyhraněné osoby" - ne všechny spisy "od ní" jsou zřejmě dílem ženy a samy texty pracují se zvláštní sexuální identitou, jejíž sexuálnost je ale popřena, protože má jít o duchovní literaturu. A zřejmě také proto byla filmová Hadewijch (což je její řeholní jméno, v civilu se jmenuje Céline) vybraná tak, aby působila podivně nežensky.

Oproti předchozím Dumontovým snímkům je Hadewijch přece jen i o něco méně vizuálně atraktivní (v tom asi nic nepřekoná pouštní scenérie z 29 palem), chybí tu napětí z vyšetřování zločinu (zřejmě vrcholné Lidství) a vlastně i něco opravdu brutálního a šokujícího (na čemž byly postavené hlavně Flandry).

Kdysi jsem měl spolu s kolegou Janem Buštou takovou teorii, že Dumontovy filmy jsou i zčásti docela vtipné a že jde o jakési ukrutně pomalé burlesky, řekněme takový mix vážného Roberta Bressona a nevážného, nicméně smutného komediografa Jacquese Tatiho.

Hadewijch tuto teorii ale dost nabourává; zdá se, že se Dumont ve svém zápasu nejen s institucionalizovanou křesťanskou vírou, ale i francouzskou buržoazní společností bere vážně a zastává předvídatelnou pozici "levicového intelektuála" (byť sám by sebe takto neoznačil).

Ne, že by z filmu zazněly triviálně nahozené teze proti maloměšťákům (které je potřeba z jejich iluze řádu probrat bombovými útoky), dokonce tu ani nejde vycítit jakýkoli vztah autora k postavám. Jen tentokrát z díla promlouvá víc filozof v jakémsi platónském dialogu než filmař, který sleduje obyčejné lidi.

P. S. Snímek obsahuje velmi matoucí závěrečnou část (codu), která má několik vysvětlení, co se vlastně stalo, v jakém pořadí a zda se to vůbec stalo. Rozevřený vějíř interpretací by měl většině pozornějších diváků a divaček stačit k tomu, aby Hadewijch brali jako neobyčejně podnětný film.