Snahy modernizovat jeden z nejoblíbenějších českých žánrů často narážejí na jeden prostý zádrhel. Původní látky od Karla Jaromíra Erbena či Boženy Němcové neobsahují dost materiálu na epický dvouhodinový film a jen málokdy se podaří pohádkovou kostru funkčně rozvinout.
Nová Zlatovláska, kterou do čtvrtka promítají kina, převypravuje příběh o Jiříkovi, jenž pojedl maso vzácného hada a rozumí řeči zvířat. Chce ho pojmout co nejvážněji a ukázat, že si zaslouží velké plátno. Přes mnohé sympatie se to daří jen napůl.
Režisér Jan Těšitel byl dosud známý jen krátkometrážními snímky a pozoruhodným, poměrně temným debutem David z roku 2015, ve kterém se co nejvýraznějšími audiovizuálními prostředky pokusil zachytit prožitky hrdiny s mentálním hendikepem. Hned se tak zapsal jako výrazný talent a vyvolal očekávání, jak bude svou filmovou řeč rozvíjet dál. Je otázka, jestli byl projekt celovečerní kinopohádky tou nejlepší volbou.
Zlatovláska se od prvních scén snaží vydat vlastní cestou, nenapodobovat televizní verzi ze 70. let minulého století, ale spíše rozvíjet Erbenovu předlohu směrem k současným fantasy.
Jenže zároveň jako by nebylo možné tuto vážnější vyprávěcí polohu držet, a tak hned zkraje Jiřík dostává za parťáka bílé psisko, které mu k nohám pustil ze spárů jakýsi dravec.
Jakmile protagonista pozře hadí maso a porozumí psí řeči, jako by se tu najednou objevil zvířecí hrdina z filmů o psu Gumpovi. Podobně jako u loňské animované Pyšné princezny platí, že bez psího parťáka se hrdinové českých pohádek zjevně neobejdou.
Těšitel přitom umí pracovat s atmosférou a také vsadil na dobré obsazení. Jiřík v podání Tomáše Webera je coby naivní dobrosrdečný mladík neokoukaný a působí v této obtížné poloze uvěřitelně.
Podobnou důstojnost dostává i Zlatovláska, již hraje Jasmína Houf. Nadto mnoho scén z výpravy Jiříka, psa Štístka a kamaráda Štěpána, které král za trest vyslal najít Zlatovlásku, zaujme výtvarným řešením. Ať už jde o hemžení mravenců, jež hrdina zachrání před ohněm, či pomoc mečounovi uvízlému v rybářských sítích. Byť leckdy přeci jen je znát, nakolik autoři spoléhají na digitální triky.
Jakmile Jiřík doputuje do ostrovního království, kde se právě Zlatovláska chystá na vdavky, snaží se tvůrci obohatit pohádku o další motivy a postavy.
Tady už se ale scénář Lucie Konášové trochu rozkližuje. Není toho zase tolik k vyprávění, děj se natahuje, motivace některých postav či jejich charakterové proměny přestávají být jasné. A ještě více na sebe naráží vážně laděná atmosféra s pobíhajícím psiskem, které musí mít ke všemu komentář.
Jestli něco opravdu funguje, je to rodící se vztah mezi Zlatovláskou a Jiříkem. Princezna se má sice brzy provdat za mocného vládce z Orientu, který navíc přivezl darem živou a mrtvou vodu, ten ale zjevně není tím, po kom její srdce touží. Dívka zadává Jiříkovi různé nesplnitelné úkoly a ve skutečnosti si hlavně přeje být v jeho blízkosti.
Když se s ním třeba princezna zapomene uprostřed noci a dlouze si povídají, zatímco je po ní na královském večírku sháňka, dochází k momentům, jaké v českých pohádkách nebývají k vidění. Ať už jde o uvěřitelná romantická gesta nebo chvilku, kdy se dvojice ukrývá ve skleníku a tajných dveřích. Tehdy se díky nápaditému snímání či práci se světlem opravdu přesouváme někam do říše působivé fantasy a na chvilku se při sledování až tají dech.
Jenže jako celek Zlatovláska podobnou sílu nemá. Už proto, že na rozdíl od výtvarné stránky příliš moderně nepůsobí vykreslení mnohých postav. Zlatovlásčin otec, kterého ztvárnil Jiřík z původní pohádky Petr Štěpánek, pokračuje v linii pasivních nerozhodných pohádkových králů, přestože se na rozdíl od mnohých neproměňuje v úplnou karikaturu starého vladaře.
Zlotřilý nápadník z Orientu, jehož pohůnci jsou obrovití, zlověstně se tvářící černoši, se možná až příliš vrací do časů původních pohádek, kdy si tvůrci příliš nelámali hlavu se stereotypy.
Zlatovláska se snaží o epičtější tvar a komplikovanější vztahový rámec, bohužel si ale ponechává pohádkově ploché charaktery. U jiných naopak zůstává až příliš prostoru k legitimním úvahám, proč se chovají, jak se chovají. Třeba proč je Jiřík tak věrný svému králi, který je podle něj přísný, ale spravedlivý. Tomáš Weber může hrát hrdinu sebepřesvědčivěji, přesto zůstává podezření, zda spíše než povahově čistý a věrný není Jirka tak trochu naiva či hlupák. Což ostatně posiluje i jeho závislost na lehce otravném psovi.
Zlatovláska tak svědčí především o jedné věci. Pokud má žánr pohádek zůstat životaschopným, nezachrání ho živá a mrtvá voda, ale jasná volba tvůrců, jak a pro koho chtějí vyprávět. Rodinná zahraniční produkce - od animovaných filmů z produkce Pixaru po adaptace různých knižních fantasy - dokazuje, že lze vystavět chytré i celkem komplikované příběhy, které dovedou nejmladšího diváka zaujmout i jinak, než že se do děje naroubuje užvaněný pejsek.