V novém hraném filmu Bob Dylan: Úplně neznámý, který právě promítají česká kina a jehož název odkazuje k textu této písně, výkřik přichází jindy. Je to ale jeden z mála nevýznamných posunů v jinak věrném snímku zachycujícím, kterak do té doby akustický písničkář v polovině 60. let minulého století změnil styl a začal používat elektrickou kytaru, což část publika vnímala jako zradu.
Novinka režiséra Jamese Mangolda minulý týden získala osm nominací na ceny Oscar. A například podle britského deníku Guardian oživuje zájem o dnes třiaosmdesátiletého držitele Grammy či Nobelovy ceny za literaturu Boba Dylana také u generace Z. Přispívá k tomu výkon populárního herce Timothéeho Chalameta v hlavní roli.
Začínající zpěvák a kytarista s výraznou kšticí rozcuchaných vlasů Dylan v lednu 1961 dostopoval ze středu USA do New Yorku, aby vyhledal svého hrdinu. "Na východní pobřeží jsem se vydal kvůli Woodymu Guthriemu," vypráví v dokumentárním filmu No Direction Home. Staršího folkaře Dylan obdivoval dlouho. "Vůbec jsem ale nevěděl, jestli už není po smrti. Když jsem zjistil, že žije a leží někde v nemocnici, přišlo mi hezké se za ním vypravit," vysvětluje.
Guthrie byl od poloviny 50. let odkázán na lůžko kvůli degenerativní chorobě. Dylan ho začal navštěvovat a možná trochu napodobovat. Byl ovlivněn jeho repertoárem i přednesem, po Guthrieho vzoru hrál také na foukací harmoniku, kterou nosil upevněnou v kovovém držáku na krku, aby si zároveň nechal volné ruce pro ovládání kytary. A právě svému staršímu vzoru později Dylan, do té doby zpívající samé převzaté skladby, věnoval svou první autorskou píseň. Nový film tak z pochopitelných důvodů rámuje jejich vztah, což ale neznamená, že silný vliv na mladíka neměli mnozí další včetně písničkáře Davea Van Ronka.
Nový začátek
Zatímco občas navštěvoval Guthrieho ve špitále, budoval si Dylan kariéru v newyorské čtvrti Greenwich Village. Ve zdejších kavárnách a klubech se hrál folk, širší umělecká scéna však byla také plná blues, poezie, jazzu nebo rokenrolu. Přitahovala mladé lidi toužící po něčem jiném než poválečném symbolu USA, tedy kariéře či domku na předměstí. A nabízela svobodu, kterou Dylan využil, aby si v novém prostředí vytvořil jinou identitu.
Nejenže si Robert Zimmerman, jak se jmenoval, začal říkat Bob Dylan. Především mohutně fantazíroval. Vykládal, že utekl z domova a jeho rodiče zemřeli. Že se učil písně od kovbojů nebo jednookého černocha. Že se toulal s cirkusem a jezdil na nákladních vlacích.
V dokumentu No Direction Home jednu jeho smyšlenou biografii předčítá šéf folkového centra, kde Dylan účinkoval. A pobaveně přiznává, že mu naletěl. "Nevěřili jsme nutně, že je skutečně siouxským indiánem z Nového Mexika nebo jakou potrhlou historkou nás toho kterého dne častoval, věřili jsme ale podstatě jeho historek," doplňuje písničkář Dave Van Ronk v také česky vydané knize nazvané Dylan se dal na elektriku, kterou napsal novinář Elijah Wald a jejíž volnou adaptací vznikl nynější hraný film.
Ani dvě a půl hodiny dlouhý snímek nemůže zachytit vše: jak si Dylan zpočátku v New Yorku nemohl dovolit pronajmout byt, pročež přespával na pohovkách u známých a zřejmě ne vždy měl co jíst. Že si zprvu vydělával hraním do klobouku. Nebo že patřil k mladým folkařům, kteří se každou neděli srocovali v parku na newyorském náměstí Washington Square.
Režisér James Mangold se víc soustředí na Dylanovy vztahy s ženami: protiválečnou aktivistkou Suze Rotolo, ve snímku překřtěnou na Sylvii a ztvárněnou Elle Fanning, či zpěvačkou Joan Baez. Tehdy mnohem známější hvězdu pějící čistým sopránem hraje Monica Barbaro.
Obě ženy také v dokumentu No Direction Home vzpomínají na Dylanovu nesnadnou, do značné míry samotářskou povahu a pracovitost. "Bob pořád psal, psal a psal," říká Joan Baez. "Psal jsem, kde to šlo. V metru, kavárně, prostě všude. I když jste zrovna s někým mluvili, mohli jste u toho psát písně," přitakává hudebník, jenž se na turbulentním začátku 60. let překotně vyvíjel a ustavičně překvapoval.
Růst mohl i díky smlouvě s nahrávací společností Columbia Records, kam ho doporučil lovec talentů John Hammond a jež do té doby vydávala spíše populární hity zpěváků s klasicky krásnými hlasy. Dylan tento předpoklad pomohl zbořit.
Jeho první album z roku 1962 ještě obsahovalo převážně coververze tradičních písní jako Man of Constant Sorrow nebo House of the Risin’ Sun. Jeho vlastní skladby do hitparád nejprve dostali druzí, kromě Joan Baez například trio s biblickým názvem Peter, Paul and Mary.
Nedlouho nato už měl ale úspěch sám. Z interpreta lidových stylů se měnil v enigmatického, nezařaditelně originálního autora, jehož texty mají blíž k poezii a který naživo zpívá se spalující intenzitou.
Všechno se mění
Nový film zachycuje část dobových nálad na vrcholu takzvané karibské krize, kdy studenti také v Dylanových písních rozpoznávali povědomý pocit, že před sebou nemají žádnou budoucnost. Jeho songy se ale obecně stávaly součástí širší vzpoury mladších vůči rodičům, učitelům či establishmentu.
"Amerika se proměňovala. A začalo se měnit také moje vědomí, měnit a rozpínat," shrnul Dylan ve své autobiografii Letopisy dobu, kdy "rychle myslel, rychle jedl, rychle mluvil, a dokonce i rychle zpíval", aby mu nic neuteklo.
Bylo toho tolik: hnutí za občanská práva. Emancipace žen. Sexuální revoluce. Hippies, jimž byl neupravený Dylan zprvu sympatický. Nástup drog od marihuany po LSD. Protesty proti testům jaderných zbraní či válce ve Vietnamu. A hudba v tom všem hrála zásadní roli. Ať už ji někdo bral jako cestu ke změně společnosti, nebo jen coby výraz rebelství pro rebelství.
Nálada se prudce měnila: v srpnu 1963 také Dylan zpíval při slavném pochodu na Washington, který mladé nabil optimismem a pocitem, že změna je možná. Tři měsíce nato národ naopak hluboce traumatizoval atentát na prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho. Rok nato už zase Ameriku okouzlila turné britských Beatles a Rolling Stones.
Generační neklid se neomezoval jen na USA. Dylanova známého, beatnického básníka Allena Ginsberga, při návštěvě Prahy v květnu 1965 zvolila československá mládež králem Majálesu.
V této době už na Dylanovi dávno ulpěly škatulky jako "svědomí jedné generace". A čím víc rostla jeho sláva a očekávání, která od něj lidé měli, tím víc se vymezoval. Elijah Wald nebo další dylanovský životopisec Howard Sounes ve své knize Down the Highway ukazují, jak se ohrazoval. Odmítal, že by patřil do nějaké skupiny nebo mluvil za kohokoliv jiného.
Jeho songy Blowin’ in the Wind, Only a Pawn in Their Game nebo A Hard Rain’s A‐Gonna Fall sice byly vnímány politicky, avšak Dylan začal argumentovat, že slova znamenají v každé době něco jiného a že sám neví, co přesně tím říká. Od explicitních protestsongů se odvracel k barvitějším, neuchopitelnějším a osobnějším tématům.
"Chtěli ze mě mít někoho, kdo bude psát písně o aktuálních tématech. Ale já takový nebyl nikdy. Nehodlal jsem se podbízet, jen abych se zalíbil," vzpomíná v dokumentu No Direction Home na rok 1965, kdy na desce Bringing It All Back Home poprvé spojil své básnické texty se zvukem elektrické kytary.
Naprostá nezávislost
Elijah Wald ve své knize argumentuje, že rocková kapela pro Dylana představovala i jakousi ochrannou skořápku. Pod tlakem očekávání, vzrůstající kritiky a fanoušků, kteří ho na veřejnosti pronásledovali stejně jako Beatles, se čím dál nepochopenější Dylan začínal na koncertech obracet k lidem zády, přestával s publikem vlídně žertovat. Stal se nevypočitatelným.
Přechod na elektrické nástroje asi nevnímal dramaticky, rock’n’roll či rhythm and blues ostatně hrál už na střední škole. V polovině 60. let se však jeho první stylový obrat stal širší součástí vzestupu rockové hudby.
Film Bob Dylan: Úplně neznámý se konkrétně soustředí na rozruch způsobený, když svou elektrickou kapelu v létě 1965 poprvé představil na Newportském folkovém festivalu. Důvody, proč pobouřil publikum, snímek ukazuje zejména ve světle Dylanova vztahu k folkovému hnutí a jeho osobnostem v čele s Petem Seegerem. Další souvislosti v knize vypočítává Elijah Wald.
Podle něj někteří návštěvníci newportského festivalu nabyli pocitu, že Dylan "zrazuje" levicově orientované posluchače. Že odmítá roli Seegerova nástupce a opouští politický idealismus. Že se zříká kolektivního úsilí o lepší budoucnost a "zaprodává" se hlučnému, individualistickému rocku, symbolu zábavy a komerce.
Druhý tábor to vnímal jinak. Pro něj se Dylan prostě jen rozešel se starou generací a hudbou, která mladým v nové době neměla co nabídnout. Podruhé se odřízl od své minulosti, emancipoval se a vydal vlastní cestou nehledě na všechny, kdo si ho chtějí přivlastnit. Rebelské, odpadlické gesto mladého rockera vyhlašujícího nezávislost na všem a na všech bylo tak inspirativní, že fascinuje dodnes, jak dokazuje právě nový film.
Ten už nezachycuje, co následovalo po festivalu: tiskové konference, kde Dylan dostával absurdní dotazy a zesměšňoval novináře. Nebo další vystoupení plná bučení jako to na tenisovém stadionu Forest Hills, kde nespokojené publikum vběhlo na pódium a srazilo k zemi Dylanova varhaníka. Nemluvě o anglickém turné v následujícím roce 1966, z něhož pochází památná scéna s výkřikem "Jidáši!".
Kdo se chce dozvědět víc, může kromě knih Elijaha Walda nebo Howarda Sounese sáhnout po tři a půl hodiny dlouhém dokumentu No Direction Home, který roku 2005 natočil renomovaný Martin Scorsese. Anebo po dobových Neohlížej se a Eat the Document, v nichž obě jeho anglická turné zaznamenal režisér D. A. Pennebaker.
Film s oslnivým Timothéem Chalametem nicméně srozumitelně zachycuje to nejpodstatnější. Jen by se nemělo zapomenout, že na jeho konci byl Bob Dylan ve skutečnosti pořád na začátku. A docílil pouze první z mnoha proměn v následujících šesti desítkách let.
Film
Bob Dylan: Úplně neznámý
Režie: James Mangold
Falcon, česká premiéra 23. ledna.
