Recenze - Scifistu vždycky potěší, když se objeví film, který není koncipovaný jako střílečka ve futuristických kulisách, ale přichází s více či méně neotřelou verzí možné budoucnosti.

Největším pozitivem nového Loopera je skutečnost, že ačkoli si vypůjčuje nápady z jiných filmových sci-fi jako Terminátor, Minority report a řady jiných, přichází s nepředvídatelným příběhem a šokujícími momenty. Největším negativem je ovšem fakt, že nedává smysl… je to fikční svět, který je sice „vyslovitelný", ovšem přinejmenším na základě dostupných logických systémů není možný. Jinak řečeno, je postavený na paradoxech, přičemž množné číslo je na místě.

Foto: Bontonfilm

Útěk budoucího já

Když největší pozitivum a největší negativum postavíme vedle sebe, kritik se dostává do ošemetné situace - aby řádně vysvětlil svou výtku, potřeboval by zlikvidovat největší klad, tedy prozradit leccos z toho, v čem je Looper tak dobrý: netušíte či jen velmi nejistě odhadujete, co přijde za deset minut. Vyjděme tedy z traileru. Roku 2044 ještě není možné cestovat v čase, ale o třicet let později už ano. Speciální zabijáci v přítomnosti si tak vydělávají způsobem, že na předem určeném místě přijmou „lidský balíček" z budoucnosti, který nelítostně odbouchnou a zbaví se těla třicet let předtím, než by ho někdo hledal. Ovšem… problém nastane, když některému z nich z mušky uteče jeho budoucí já.

Looper bohužel staví hodně na tom, jak střípkovitý jeho obraz budoucnosti je - nevyplývá totiž z jasně nastavených premis, ale prostě je.

Foto: Bontonfilm

Jde o svět, ve kterém lidský život očividně nemá žádnou velkou hodnotu, civilizace je v podivném rozkladu a co do technického vývoje je podivným hybridem mezi naší verzí světa a její budoucí alternativou.

Najdeme tam sice létající motorky a účinnější zbraně, ale jinak se co módy, techniky, architektury a způsobů trávení volného času neliší příliš od světa našeho… tedy až na podivný x-gen, více či méně (obvykle spíš méně) rozvinutou schopnost telekineze u některých jedinců.

Nikdy se nedozvíme, co k tomu vedlo, co se v posledních letech odehrálo a proč jsou loopeři (oni zabijáci entit z budoucnosti) považování nikoli za bytosti na okraji společnosti, ale bere se to tak nějak jako jedno z možných povolání, jež má své výhody i nevýhody. Nevysvětlení širších souvislostí světa se pak přímo váže i na základ ústřední zápletku, která je postavená na cestování v čase. Každá zápletka postavená na cestování v čase čelí hrozbě paradoxu, ale obvykle si vystaví vlastní řád povahy jejích časových verzí a smyček (viz vysvětlovačky v Návratech do budoucnosti či Zabil jsem Einsteina, pánové!).

Foto: Bontonfilm

Největší problém s fikčním cestováním v čase ale nastává, když se někdo z budoucnosti (kdo má svou verzi v minulosti) přesune do minulosti (s vědomím své mladší verze), aniž by se uvažovalo o koncepci paralelních realit. SPOILER z úvodní části: V současnosti světa žije entita X1, přičemž v tomtéž čase se objeví i její budoucí verze, entita X2. Jakmile padouši entitě X1 začnou řezat končetiny, entita X2 o ně začne souběžně v současnosti přicházet. Jenže pokud by neměla končetiny, protože o ně přišla před 30 lety, NIKDY by se do současnosti nedostala… ba pravděpodobně by ani těch třicet let nepřežila. A kdyby nepřežila, nebyl by důvod jejímu mladšímu já končetiny řezat.

Kdyby se nenarodil, nemohl by zabít svého otce

Když si vezmete, že tohle je pouze dílčí problém, zatímco hlavní zápletka tentýž princip několikrát převrátí tam a zpět, logicky z toho vyplývá, že takto nastavený fikční svět prostě a jednoduše nedává smysl a není představitelný způsob, na základě něhož by v TAKTO nastaveném řádu věcí dávat smysl mohl.

Foto: Bontonfilm

To všem kupodivu není zásadní důvod, proč by se mělo sci-fi takto postavené na cestování v čase automaticky zatracovat. Podobný typ výtek bychom koneckonců mohli snést i na řadu klasických „časovek" (třeba od Heinleina), ve kterých hrdina nakonec zabije třeba svého otce… a jsme tam, kde jsme byli: kdyby se nenarodil, nemohl by zabít svého otce, kdyby nezabil svého otce, asi by se narodil et cetera.

Film v tomto ohledu sice nelze brát za žádnou sofistikovanou poctu, v níž by šlo o důmyslnou sebeironii, ale pořád je to neotřelá story - a to hlavně díky postavám. V Looperovi totiž není žádný výslovně kladný hrdina, ale jde o soubor psychopatů, hajzlíků a nevypočitatelných entit, kdy i ta relativně nejkladnější ženská hrdinka pravděpodobně nemá nejčistší minulost. U hlavního hrdiny si člověk koneckonců většinu času není vůbec jistý, jestli je větší svině ve své mladší, nebo ve své budoucí verzi, ačkoli v obou má pro své jednání vlastní poctivě sobecké důvody. Vynikající je i mafiánský boss v podání Jeffa Danielse, který je tu řádně prohnilý… a tlustý.

Foto: Bontonfilm

Do očí bijící nesprávná rozhodnutí

Třebaže je značně iritující deus-ex-machina-guy s koltem, který vždy ve správnou chvíli dělá ona (pro chod vyprávění) důležitá chybná rozhodnutí (aby se mohlo vyprávět dál), což zejména v závěrečné třetině filmu vysloveně bije do očí.

Podobně i mini-příběh nahlouplého grázlíka v první třetině filmu dává sice z hlediska chodu vyprávění smysl, ale… pořád je mu věnován snad až příliš velký prostor na to, že má vlastně jen:
a) ukázat, co se stane, když někdo neuhlídá „své budoucí já",
b) představit hlavního hrdinu jako relativně bezohledného parchanta, který si přátelství zas až tak moc necení. Jenže co na tom všem, když Looper prostě celou dobu dokáže vyvolávat napětí, co bude dál.

Spoléhá přitom - a právem - na herecké představitele, kteří dokážou i slabší momenty táhnout kupředu, uhrát dlouhé dialogové scény a regulérně šokovat, když je to potřeba. Joseph Gordon-Levitt opět dokazuje, že představuje jednoho z nejlepších herců své generace a umí si vybudovat dostatek prostoru i v přímé konfrontaci s Danielsem (v kanceláři) nebo Willisem (v kavárně). Oba hrají proti svým obvyklým typům: Daniels mlátí lidi do rukou kladivem a Willis chladnokrevně vraždí roztomilé chlapečky, a ani jeden z nich přitom není ani na okamžik trapný. Dokonce i ten zneklidňující hošík z domu vprostřed kukuřičných polí představuje postavu, u níž je zcela pravděpodobné vše, co se o ní dovíte.

Looper se bohužel nikdy nestane… a vlastně ani nemůže stát sci-fi klasikou. Na to je příliš nedomyšlený jako fikční svět a neobratný jako vyprávění. Rozhodně ale v přívalu distribučních titulů představuje dílo, které se nebojí přijít s komplikovanějším příběhem, u něhož je třeba občas přemýšlet (ale zase ne moc), oprostit se od tradičních škatulek dobrého/zlého a místo zírání na opulentní triky sledovat vývoj postav v někdy překvapivě dlouhých dialogových scénách.

Takhle střižených sci-fi se v kině moc neobjevuje a občas člověk rád vezme zavděk i filmem, který má možná očividné nedostatky - ale vyhrává třeba na herce a na dobře uspořádané nápady.