Recenze - Hudebník Adam žije v Detroitu. Společnost mu občas dělá jen Ian, dodavatel vzácných kytar a vlastně čehokoliv dalšího. Eva žije v Tangeru. Má ráda procházky, sezení s přáteli a knihy. Adam a Eva jsou milenci, minimálně trojnásobní manželé. A upíři. Nyní je to k sobě opět, jako už tolikrát, táhne...
Jim Jarmusch je oslavován především coby ikona amerického nezávislého filmu. Což přináší jistá očekávání i předsudky. Je ovšem také mistrem vybroušených žánrových studií. Mrtvý muž si vzal na paškál western, Ghost Dog gangsterky (a v druhém plánu samurajské filmy). Přežijí jen milenci se dívají na zoubek, omluvte tu hříčku, žánru upířímu.
Upířímu, nikoliv hororovému, protože krvesajové již dávno nejsou výsadou filmů vzbuzujících děs. Expandovali a kolonizovali další žánrová území. V mnoha případech během tohoto procesu ztratili sebe sama, své kořeny a svou autentičnost.
Přežijí jen milenci jsou však pro ně možná překvapivou, jistě však dokonalou rehabilitací. Navíc se skvělým soundtrackem, což se prostě počítá.
Viděl hrát Cochrana
Pro ujasnění si, zda na vás bude nový Jarmuschův snímek fungovat, či jej naopak zavrhnete jako rozvláčnou (pseudo)intelektuální a nadto hipsterskou snobárnu, poslouží první delší scéna. Adam, ukrytý ve svém doupěti plném desek a připomínek prošlých let, v ní přivítá Iana, který mu dovezl několik nástrojů.
Vydržíte několik minut sledovat zkoumání těchto nástrojů? Precizních výrobků značek, které mají „zvuk“? Potěší vás Adamova poznámka, že na „tuhle jednou viděl hrát Eddieho Cochrana?“ A oceníte jeho bryskní reakci na Ianův údiv (děj se odehrává v současnosti a Adam vypadá na třicet), že na YouTube, kde mimochodem při psaní této recenze nostalgicky sjíždím Summertime Blues (jinak též emblematickou píseň z románu To Stephena Kinga)? Nebo budete zklamáni, že se nevytasí tesáky, nikde neukápne kapka krve a Adam nevrhá lačné pohledy?
V druhém případě může „pomalost“ Jarmuschova snímku skutečně iritovat. Ale na to se dá jen pokrčit rameny, dát kafe a cigáro a ukázat, kde nechal tesař díru. Je to Jarmusch, proboha! V onom prvním případě si ale vychutnáte, že „pomalost“ je zde rituál. Adam a Ian vzdávají hold relikviím, artefaktům z dávných dob a pominuvších kvalit. Koří se jim. A ritualizované chování i jím organizovaný čas hrají zásadní roli v celém filmu.
Zároveň odkazují na stáří obou hrdinů – pochází z dob, kdy podobné chování bylo standardem ve všech oblastech lidské činnosti a mezilidských styků. Při setkání Adama a Evy – a později při objevení se mladé rozjívené Avy, ale i dalších příležitostech – na sebe navíc bere i podobu svérázné pocty upířímu zákonu o nutnosti pozvání.
Jinak se Jarmusch k těmto zákonům moc nevyjadřuje. Z chování na plátně je jasné, že si upíři nerozumí se sluncem a že potřebují krev. Jak ale konkrétně na které věci reagují, jak vznikají – to je mimo záběr. Určitě se nedočkáme rozpadu v prach, spíše pomalého odcházení... Nedozvíme se ani konkrétní stáří aktérů (nebo jejich, ehm, filiace). Tato neurčitost jen podtrhuje nezměrnost času, kterou nesou na svých bedrech.
Dlouhé trvání upíří existence
Přežijí jen milenci tak místo beztak pochybných upířích pravidel obrací zrak k naprostým kořenům. K dobám, kdy byl upír znamením krize a kdy byl také její příčinou a jeho odstranění řešením.
Jarmusch však netočí v jednoduchém, černobílém světě. A tak sice téma krize ponechal – a dokonce ji z lokální povýšil na globální –, ale své upíry postavil mimo ni. Udělal z nich angažované pozorovatele. A je pro tyto pozorovatele krize lepší místo na Zemi, než je zdevastovaný Detroit?
Pro svou dlouhověkost jsou Adam s Evou schopni sledovat nikoliv pomíjivé události, ale procesy v tom správném longue durée, dlouhém trvání. Jejich komentáře a úvahy mají sakra váhu. Fernand Braudel a vůbec celá škola annales by měli radost. Skrze jejich přístup k historii je třeba vnímat i slovní přestřelky Adama s Evou na téma „hrdinů“.
Adam opakovaně tvrdí, že žádné nemá. Na jednu stranu je to jistě lež – je jasné, že k řadě osobností dějin cítil silné pouto (a minimálně mu chutnala jejich krev). Na stranu druhou je to zavržení historie jako sledu králů a jiných výrazných osobností – vždyť i jména hrdinů jsou spíše obecná, typová.
Sečtělá Eva ovšem jako kdyby obhajovala ono zavržené pojetí. Právě skrze ně doufá vytrhnout Adama z jeho depresí. Věří, že lidstvo ještě nedošlo na konec cesty, že podobné poklesy se prostě opakují a po nich opět přijde nový vzestup. S novými skvělými lidmi. Adam naopak zdůrazňuje dlouhodobé tendence, které podle něj směřují jen k degeneraci a ztrátám. Ona věří v cyklické pojetí dějin, které dává naději. On v lineární, které započalo finální odpočet.
Ne nadarmo označuje lidi za zombie. A stejně tak není náhodou, že Evin tangerský přítel je renesanční spisovatel Marlowe, z něhož se vyklube i autor kompletního Shakespeara. Jako kdyby se zde říkalo: jedno jméno nic neznamená, ta díla musela být tehdy napsána, doba pro ně uzrála. A tak napsána byla.
Sklenka čisté krve, čisté kvality
Pochopitelně, stejně tak je možné tento motiv brát jako výraz boje proti nelidským historickým procesům a entropii jako boj za nesmrtelnost. Adam přiznává, že skrze tento trik Marlowovo dílo žije. Nebo se může jednat o polemiku nad autenticitou díla a tím, nakolik znalost autora a jeho sláva určují kvalitu.
Adam – a Jarmusch – se na slávu jistě dívají s podezřením (i když po ní svým způsobem sahají). Při poslechu režisérovy oblíbené Yasmine Hamdan Adam pronese, že jí nepřeje úspěch, protože na to je příliš dobrá. Domnívá se, veden zkušeností, že sláva kazí, znevažuje. Že ze světa mizí čistota.
To mu ostatně potvrzuje i čím dál horší dostupnost dobrého zboží – nezkažené krve. Ta je podobně jako drogy čím dál víc pančovaná a nehodící se ke správnému, tedy transcendentálnímu užití. Ale ze světa mizí také nezkaženého chování, přičemž zosobněním všeho špatného je v tomto ohledu Evina sestra Ava.
Rozklad je všudypřítomný a čas lidí se chýlí ke konci. Eva s nadšením komentuje divou zvěř v blízkosti Adamova domu, společně objevují opuštěná detroitská místa a využívají místních „tišin“, jako je například jezírko žíraviny v opuštěné továrně, ke zbavení se mrtvoly...
Přežijí jen milenci (90 %)
Přežijí jen milenci jsou skvěle zrežírovaným, zahraným a hlavně napsaným filozofickým traktátem i brilantní komedií plnou žánrových potěšení. Jim Jarmusch jimi upírům aplikoval pořádnou dávku „dobrého francouzského doktora“. Snad jim vydrží co nejdéle. Ostatně krize ještě nekončí a dobrých pozorovatelů je třeba čím dál víc. Přežijí jen milenci totiž místo pochybných upířích pravidel obrací zrak k naprostým kořenům. K dobám, kdy byl upír znamením krize a kdy byl také její příčinou a jeho odstranění řešením.
Veškerou výše zmíněnou filozofii dějin a tvorby je ale klidně možné nechat stranou a u filmu se prostě bavit. Jarmusch má cit pro načasování replik, takže Přežijí jen milenci fungují i jako výborná situační a konverzační komedie, do které perfektně zapadne i lízátko ze zmražené krve.
I celá shakespeariáda je vlastně fraška. Ryzí komedií jsou pak Adamovy nákupy krve, kdy v převleku za doktora Fausta (odkaz na Marlowa) čelí poznámkám, že by potřeboval trochu víc na sluníčko. A vtipem je, vzhledem k závěrečnému tangerskému rozhodnutí obou hrdinů (kterým mimochodem dávají šanci novému dějinnému cyklu), i sám název snímku.
K závěru se přitom sluší poznamenat ještě jeden zábavný „faktoid“. Tanger byl jeden čas považován nejen za město beatniků (a tedy opět hledačů autenticity), ale i homosexuálů. Což Adam, poznamenávající, že si „bere“ dívku, jistě věděl.
Přežijí jen milenci jsou tedy skvěle zrežírovaným, zahraným a hlavně napsaným filozofickým traktátem i brilantní komedií plnou žánrových potěšení. Jarmusch jimi upírům aplikoval pořádnou dávku „dobrého francouzského doktora“. Snad jim vydrží co nejdéle. Ostatně krize ještě nekončí a dobrých pozorovatelů je třeba čím dál víc.
Přežijí jen milenci (Only Lovers Left Alive). Německo, USA, Velká Británie, Francie, Kypr, 2013, 123 minut. Režie: Jim Jarmusch. Hudba: Jozef van Wissem. Hrají: Tom Hiddleston, Tilda Swinton, Mia Wasikowska, John Hurt, Anton Yelchin, Jeffrey Wright.
