Fotogalerie - Přestože se v poslední době zdá, že upír přepustil pozici nejoblíbenějšího monstra zombie (či dokonce andělům), stále znovu dokazuje, že je monstrem nejtvárnějším. Přesvědčit se o tom můžete i v novém filmu Jima Jarmusche Přežijí jen milenci.

Pro zájemce o nejslavnější děti noci se však bude jednat pouze o chutný dezert po výborné knize Před Draculou – Archeologie upíra. Tu na začátku letošního roku vydalo nakladatelství Argo.

Tomasso Braccini odhaluje upíří kořeny

Před Draculou kulturního antropologa Tomassa Bracciniho, který působí na univerzitě v Sieně, je po nějakých deseti letech další knihou autora italského původu, která se zabývá upíry. Ovšem oproti knize Giuseppe Maiella (Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy) nabízí jasnější koncepci a přesněji vymezené pole výzkumu. V důsledku pak odhaluje upíra tak, jak jej skoro nikdo nezná.

Braccini totiž nezkoumá upíra v moderní popkultuře, ale jde ke kořenům, aby ukázal, kdy představa upíra vznikla, co bylo její náplní a jak moc se liší od monster ze stovek filmů, knih a komiksů. Opírá se přitom především o rozbor dobových písemných pramenů (které přikládá v přílohách svého díla).

Jinými slovy věří jen tomu, co je psáno, neb to je dáno. Archeologické nálezy neponechává stranou, ale dokládá, že na nich založené koncepce vampyrismu jsou vesměs minimálně zpochybnitelné a jsou spíše přehledem senzačních zpráv a teorií, které se při důkladnějším přezkoumání sesypou jako domeček z karet.

Se svými zdroji Braccini pracuje s citem. Popisuje, srovnává i nabízí hypotézy a věrohodně dokládá, že v antice sice nalezneme příběhy, které jsou občas považovány za předchůdce upířího mýtu, ale vždy jim něco zásadního chybí. Ten pravý upír se podle Bracciniho objevuje až od 11. století ve sféře vlivu Byzantské říše. Upír, který se zde, především na řeckých ostrovech, zrodil, sice přežil v notně pozměněné podobě dodnes, ale paradoxně je v porovnání s některými jinými monstry slabý.

Upír jako profesionální přeběhlík

Braccini argumentuje tím, že upír přišel jako poslední z celé řady děsivých představ prostého obyvatelstva. A logicky si tak některé své rysy „půjčoval“. Pro někoho tedy může být překvapivé, že původně nebyl nijak spojován s krví. Autor naopak tvrdí, že upír se živil vlastně tím, čím zaživa. Krev byla převzata později od krvežíznivých strig – čarodějnic, které pronásledovaly především děti (tedy nejzranitelnější členy společenstva).

Podobně se do upířího mýtu propracovávala i řada dalších představ (včetně česneku coby ochranného prostředku). Zajímavé je i vysvětlení spojitosti upírů s vlky a psy. To podle Bracciniho vychází z tristní situace na hřbitovech, kde uvedená zvířata poměrně běžně vyhrabávala mrtvoly a živila se jimi.

Doslova s gustem si pak kniha smlsla na vizuální podobě upíra. Ten byl totiž především – mrtvolou. Se vším, co k tomu patří. Podle břicha nafouklého mrtvolnými plyny se dokonce používalo i označení „tympaniaioi“ - tedy nafouklí jako buben. Braccini potměšile dodává, že věrnost tomuto faktu by přivodila krizi nejednomu hollywoodskému herci.

Ale jaký tedy byl podle Bracciniho typický upír? Jeho definice je jednoduchá. Jedná se o mrtvolu, která v dobách krize vzbudí pozornost lidí a je považována za její (krize) bezprostřední příčinu. Nebo: monstrum spojené s krizovými událostmi, které naléhavě volají po vyřešení.

Od děsivé slovanské představy k pravoslavné moci

Takový upír se pravděpodobně zrodil z propojení řeckého a slovanského folklóru. Slované v průběhu staletí obsadili velkou část byzantských evropských držav. K rozšíření jejich pověr však nepochybně přispěla i pochopitelná tendence Byzance získat ztracená území zpět. Jedním z faktorů, které připravily půdu pro zrod upíra, je proto i vyvrácení prvního bulharského státu na počátku 11. století.

Tehdy se do Byzance navíc dostalo ve velké míře kacířské hnutí bogomilů. A kacířství se také stalo jedním z důvodů, proč vznikaly „neklidné mrtvoly“ - tedy mrtvoly kacířů, které byly obývány ďábly. Slovanský vliv je zřejmý ale i na nejrozšířenějším termínu pro upíra: vrykolakas (v češtině vlkodlak, v polštině wilkodlak atd.).

Specifické zaměření na mrtvoly (a tedy vymezení se vůči slovanskému vlkodlakovi) lze přičíst na vrub pravoslavné církvi. A to nejen kvůli boji s kacířstvím, ale i kvůli její snaze o kontrolu nad obyvatelstvem (po pádu Byzance měla právě církev velké pravomoce pod osmanskou správou) spojenou s nedostatečným poznáním o základních pravidlech toho, co se děje s mrtvolami.

Braccini připomíná víru, že duše mrtvých se někdy dovolávají pozornosti a zajištění nápravy svých hříchů. Na Západě se podobnými příběhy, především v souvislosti s bohatšími jedinci, zabýval Jacques Le Goff a doložil, že byly využity při vytváření představy Očistce (který zjednodušeně řečeno zajistil možnost spásy i lidem zabývajícím se peněžními službami).

Na Východě se však staly nástrojem kontroly mas. Mrtvý se provinil a je třeba poslouchat církev, aby došlo k nápravě... A samozřejmě sledovat mrtvoly, zda se nevyskytnou znaky, které odhalí dosud neznámé provinění.

Takových znaků byla samozřejmě celá řada – a to především proto, že církev sama stanovila, jak se má mrtvola chovat. Vzhledem ke stavu tehdejšího lékařského poznání nepřekvapí, že tento „jízdní řád“ rozkladu neměl nic společného se skutečnými procesy, k nimž po smrti dochází. Najít abnormální mrtvolu, která potvrdí existenci upíra, tedy bylo snazší než nalézt mrtvolu normální a Řeckem se šířila uměle vyvolaná davová hysterie, která se vymkla z rukou.

Upír byl tedy vlastně jakýmsi zástupným nepřítelem. Ve chvíli, kdy došlo ke svržení osmanského jha a kdy se rozšířilo vědecké poznání, ztratila víra v něj své opodstatnění. „Upír, po výtce slabé a nedokonalé strašidlo, byl i v Řecku definitivně zbaven jakéhokoliv významu, a tak ztratil svou identitu... získal... pokoj a mír,“ uvádí Braccini na závěr.

My ovšem můžeme dodat, že ve stejnou dobu se mu otevřely brány showbyznysu – lépe řečeno popkultury. Monstrum, které nikdy nemělo jasně dané ohraničení, se stalo populárním právě pro svou využitelnost v nejrůznějších žánrech a podobách. Stalo se hororovým mistrem převleků, jak ostatně dokládá i naše malá galerie na začátku textu...