Recenze druhého Zahradnictví s podtitulem Dezertér bude velmi podobná recenzi na "jedničku". Jen bude smutnější a rezignovanější. Už si totiž neodvažuje doufat v nalezení něčeho, co by nepochopitelnost podoby výsledného filmu Jana Hřebejka a Petra Jarchovského vysvětlilo a legitimizovalo alespoň v dalších dílech.
Dezertér se vrací k hrdinům Rodinného přítele, jen místo zesnulého Ondřeje Sokola se do popředí dostává Jiří Macháček, jenž se na konci předchozího filmu vrátil z vězení.
Ten doufá, že obnoví svůj úspěšný holičský salon, ale datace příběhu do let 1947-1953 napovídá, že to s jeho podnikáním nebude růžové.
Kdo to je?
U Dezertéra se opakuje už základní chyba jedničky: trestuhodně nevykreslený protagonista. Jenomže zatímco u "rodinného přítele" Ondřeje Sokola dávalo alespoň malý smysl, že si dobrosrdečný návštěvník uchoval kus tajemství, prázdnota Jiřího Macháčka žádné podobné alibi nenajde.
Jde o postavu neustále se pohybující ve středu dění, jejíž psychologická proměna má být stěžejním motivem celého filmu. Přitom se nikdy pořádně nedefinuje svými činy. To málo, co se o "hrdinovi" dozvíme, si o něm řeknou jiní. Jde o základní scenáristickou lenost.
Hřebejk u Dezertéra nedokáže pracovat se základními emocemi. U "vtipných" scének panovalo v kinosálu hrobové ticho a během "dramatického finále" se ozýval smích. A cynismus přítomných novinářů byl na vině jen z menší části.
Dřív byl přitom režisér Pelíšků mistr "atmosféry". Dokázal přenést požadovanou náladu na diváky tak, aby ji přijali za svou. Nyní dá práci vůbec odhadnout, jakou emoci má scéna nést.
Možná za to může vyloženě ošklivý obraz. Každý záběr je tak ponuře šedivý, že z něj jde stěží vyčíst jiné emoce než ospalost a nudu. Další možnost je neschopnost danou situaci správně uvést, zasadit do kontextu a prodat.
Film bez atmosféry
Vrcholnou humornou scénkou má být nepochybně ta v kadeřnictví, kde malý uličník vymění šampon za lepidlo. Holiči tak sovětské vojáky místo zkrášlení zohyzdí, což vše trvá dlouhé minuty.
Má to být legrace, zároveň je ale patrné, že hrdinové jsou v důsledku tohoto "kanadského žertu" v ohrožení života (situace má ostatně pro rodinu fatální následky). Jak se tedy má divák smát a vnímat moment jako vtip?
To samé platí, když hrdinové během rvačky propadnou střechou na hromadu kaktusů. Svět Zahradnictví zkrátka není nastavený tak bezstarostně, aby nebyl důvod očekávat u postav vážná zranění.
Nakonec se ukáže, že se jim více méně nic nestalo, nicméně Hřebejkovi se nepodařilo vybudovat konzistentní prostředí, v němž by se na podobnou beznásledkovost dalo spolehnout, a každá taková "scénka" nakonec trčí z celku jako něco, co k řečem o holokaustu, dezerci a kolaborantství rozhodně nepatří.
Nadsázka do filmu samozřejmě patří a jistě jde pracovat i s motivy, v nichž se mísí protichůdné emoce. Dezertér ale na něco tak komplikovaného nemá. Výsledkem nikdy není mnohoznačnost, jen nečitelnost.
Stále není ani úplně jasné, proč se trilogie vlastně jmenuje Zahradnictví, když se ve "dvojce" tomuto prostoru věnuje snad ještě méně času než minule. Tvůrcům se pravděpodobně líbila symbolika, v níž prostředí zahradnictví představuje celou zemi, ale nedokázali tuto myšlenku na děj aplikovat.
Což vlastně definuje celý tento projekt. Vedle sebe stojí spousta nápadů, které spolu nekomunikují a netvoří jednotný dramatický celek.
Postavy se chovají každou scénu jinak, definované jsou jen pro potřeby jednotlivých anekdot. Jediný rozměr jejich charakterů je ten, že někteří v krizové situaci omdlí a jiní ne (ženy), popřípadě začnou nebo nezačnou řvát (muži). U Jarchovského scénářů nejde o novou výtku, ale zatím nikdy nebyla tak namístě jako tentokrát.
Co s tou dcerou?
Není tedy překvapivé, že načrtnuté dějové linie často postrádají pointy. Argument, že bude následovat ještě jeden díl, neplatí.
Tvůrci totiž jednak avizují, že jednotlivé filmy mají fungovat samostatně, jednak se už u přechodu od Rodinného přítele k Dezertérovi ukázalo, že žádné díry v logice se nezaplňují, a nemá tedy smysl očekávat to u Nápadníka.
Další typickou devízou Zahradnictví jsou dějové linie, které nedojdou pointy. Když Martin Finger imitující Jiřího Kodeta celý film očekává narození syna, ale nakonec nijak nereflektuje fakt, že má další dceru, což se navíc divák dozví jen díky znalosti Pelíšků, nezbývá než se ptát: Proč tvůrci celou dějovou linii sledovali, když z ní nic nevyvodili? I pokud se tomu bude věnovat další díl, konec jednoho celku potřebuje alespoň dílčí interpunkci.
Jediné interpunkční znaménko, které tak jde k Dezertérovi přiřadit, je velký otazník.
Zahradnictví: Dezertér
České komediální drama, 2017
115 minut
Režie: Jan Hřebejk
Scénář: Petr Jarchovský
Hrají: Jiří Macháček, Gabriela Míčová, Klára Melíšková, Aňa Geislerová, Martin Finger, Karel Dobrý a další
Premiéra v ČR: 28. 9. 2017
Hodnocení Aktuálně.cz: 15 %
Jde o až fascinující ukázku dramaturgické, scenáristické i realizační nesoudnosti a je skoro až nepředstavitelné, kolik nesporně talentovaných profesionálů na filmu tak dlouho pracovalo, aniž by si všimli zjevných renonců. Jejich náprava by přitom byla v případě zájmu alespoň v některých momentech možná.
Přinejmenším první dva díly trilogie Zahradnictví mohou nyní sloužit studentům filmových škol jako ukázka základních vypravěčských a realizačních chyb, stejně jako nutnosti důkladné dramaturgie před realizací filmu.
Dezertér je opět špatně napsaný, natočený a postprodukčně ošetřený film bez jediné vykupující kvality.
