Budovatelská dramata a komedie z 50. let minulého století obvykle postupovaly od jedince k celku. Individualisté zarputile hájící staré pořádky nakonec přijímali vládnoucí ideologii a stávali se součástí kolektivu. Hrdina třetího celovečerního filmu Zdeňka Jiráského, zasazeného do období poúnorových komunistických čistek, zdánlivě míří opačným směrem. Pokud má přežít, vypadá to, že bude muset jednat na vlastní pěst.
Zprvu pokojným útočištěm mladého Kryštofa je klášterní statek na Šumavě. S duchovními bratry tráví dny modlitbami a obhospodařováním skromné zahrady. Život v ústraní zvolil mimo jiné kvůli neshodám s prospěchářským otcem. Oproti němu se nemíní podřídit novému režimu. Jeho politický vzdor má podobu účasti na převádění pronásledovaných osob přes státní hranice.
Ze smutných tváří mlčících mnichů čteme strach. Pokud některý prolomí mrazivé ticho, mluví šeptem. Sdělují si jen to nejnezbytnější. Jejich jména neznáme. Společné udržování komunity je důležitější než individuální potřeby. Také nevlídné počasí, chladné barvy, pomalé jízdy kamery a především informace, že se píše duben 1950, navozují atmosféru blížícího se neštěstí.
Právě v dubnu 1950 eskalovala akce K. Příslušníci SNB, StB a Lidových milicí tehdy ve dvou etapách obsadili okolo 150 mužských klášterů, zlikvidovali přes 200 řeholních domů a internovali 2376 řeholníků.
Režisér Jiráský neusiluje o věrnou historickou rekonstrukci. Nezkoumá širší souvislosti. Eliminace kléru je pro něj východiskem komorního vyprávění o člověku víry bloudícím zemí, kde nikdo nikomu nevěří.
K akci ve filmu dochází současně s pokusem několika studentů o noční útěk do Německa. Někdo je ovšem prozradí a téměř všichni jsou zastřeleni. Přežívá jen Cyril. Podobně se Kryštofovi díky šťastné náhodě daří uniknout násilnému transportu.
Během osudové noci ještě snímek střídá několik zároveň probíhajících akcí. Zbytek filmu vyjma závěru, kdy opět nastupuje paralelní střih a souhra více osudů, sleduje už jen dva mladé štvance.
Toto zúžení perspektivy zesiluje pocit izolace a vykořeněnosti. Po zásahu ozbrojených složek se Kryštof s Cyrilem podobně jako stejně staří hrdinové existenciálního dramatu Démanty noci od Jana Němce stávají vetřelci ve své vlasti. Skoro beze slov prchají nejdříve lesem a mlhou, poté i přes vsi a města. Všude se setkávají jen s projevy útisku a zbabělosti. Zabavování majetku, kolektivizace venkova, kontrolování dokladů, udávání.
Lidé, které zoufalá dvojice žádá o pomoc, nechtějí nic riskovat. Nanejvýš ošetření střelného poranění a jedno přespání, víc ne. Mladíci se proto nikde nezdrží dlouho. „Nevím a vědět nechci,“ brání se Kryštofův otec tomu, aby byl víc vtažen do synovy nepříznivé situace. Stejná slova by mohla být mottem většiny ostatních postav. Důvěra mezi občany byla narušena a každý si hledí svého.
Ať Cyril s Kryštofem nastoupí do vlaku nebo tramvaje, sednou do kina nebo se ukryjí na odlehlém statku, mohou si být jistí, že se zanedlouho objeví členové SNB. Všudypřítomnost a vševědoucnost policejního aparátu působí nepravděpodobně, ale vystihuje bezvýchodnost pozice obou mladých mužů. Je jedno, kam se ukryjí, v Československu pro ně není místo.
Thrillerovou paranoii zesiluje ambientní soundtrack a časté sledovací záběry: přes okno hostince, skrze dveřní kukátko nebo škvírou pootevřených vrat. S pomocí dalekohledů postavy pozorují druhé, případně kontrolují, zda samy nejsou pozorovány. Zatímco mezi mnichy se Kryštof cítí bezpečně, což je patrné také z většího množství blízkých záběrů, později ho kamera častěji snímá z dálky.
V průběhu Kryštofovy panoptikální pouti nechává Jiráský promlouvat zejména krajinu a architekturu. Dialogy jsou stručné a mnohdy, třeba když jedna z postav konstatuje „Nemáme jinou šanci“, jen zbytečně pojmenovávají to, co vnímáme i beze slov. O Kryštofově minulosti se dozvídáme jen z fragmentů, které nám pomáhají lépe pochopit spíš dobové poměry než beztvarého protagonistu.
Erotické dusno mezi mladým řeholníkem a statkářkou Johanou, jednou z mála nápomocných vedlejších postav, sice chvíli naznačuje, že by film mohl vyprávět o dospívání, Kryštof ale neprochází postupným vývojem. Pakliže v závěru objevuje své životní naplnění, dochází k tomu náhle, pod tíhou okolností. Je především mlčenlivým svědkem. Svýma psíma očima tiše registruje mravní rezignaci a ochotu, s jakou se druzí přizpůsobují novému řádu.
Sám nemá klid také proto, že se odmítá zříct zásad. Ostatní jej kromě obav o vlastní krk odhánějí coby připomínku ústupků, jichž se na rozdíl od něj dopustili. Jelikož kolektiv, který by jej přijímal, byl rozprášen, protagonista nachází oporu jen ve svých zásadách a svědomí. Také proto je často a všude, kam přichází, situován do středu symetricky komponovaných záběrů jako jediný pevný bod v rozvrácené zemi.
Malou sdílností, temnotou a pomalým tempem, přiživovaným i nepřirozeně dlouhými pauzami mezi replikami, klade Kryštof na diváky větší nároky než jiná česká historická dramata. Ve srovnání s nimi působí až příliš stroze a neurčitě. Možná je ale chyba klást na něj stejná měřítka. Úvahy nad morálkou a vizuální působivost lokací, přispívajících k nepolevující úzkosti, byly pro tvůrce zřejmě důležitější než vytvoření živoucího fikčního světa.
Výchozím bodem filmu jsou skutečné události a dobře, že je Zdeněk Jiráský na podkladu scénáře Josefa Kurze připomíná. Kvůli minimálnímu psychologickému a sociologickému prokreslení postav i osekání reálií na soubor klišé spjatých s 50. léty se však nabízí raději sledovat Kryštofa jako alegorii se všeobecným sdělením.
Protagonistova cesta s mnoha zastaveními nevede primárně pryč z republiky obehnané ostnatým drátem, ale k poznání aktuálnímu v 50. letech stejně jako dnes. Žijeme-li ve společnosti řízené sobectvím, samotná pomoc bližnímu se může stát aktem odboje.
Kryštof
Režie: Zdeněk Jiráský
Bontonfilm, v kinech od 21. října.
