Recenze - Umělec jako Sacha Baron Cohen se v kinematografii drahné množství let neobjevil. Je mimořádně inteligentní a přitom nemá nejmenší problém dělat ze sebe idiota, aby si v důsledku mohl dělat legraci ze všech, ze všeho a za pomoci čehokoli.
Mám moc rád jeho Borata, ale nejnovější Diktátor mi připadá ještě lepší. V běžném fikčním díle se mnohem výrazněji - než v hříčce na pomezí fikce a reality show - ukáže skutečná schopnost načasovat, vygradovat a postupně rozvíjet jednotlivé gagy. A že se to Diktátorovi daří, o tom vůbec nepochybujte.
Diktátor je věnován památce Kim Čong-ila. Diktátor je o posledním velkém diktátorovi Aladeenovi, který nelítostně vládne v malé imaginární zemi, užívá si kultu osobnosti, mění navzdory všem Saussurovým tvrzením lingvistiku i slovní zásobu, popravuje třikrát za den, nenávidí Izrael, tahá si do postele slavné hvězdy (ženy, muži, whatever), nechává za sebe vraždit dvojníky… ale je tak nějak ve svém milovaném diktátu osamělý. Když však zrazený a oholený skončí mezi newyorským undergroundem mezi cizinci, aktivisty, altruisty a celou tou alternativní pakáží, zamiluje se.
Tři Marxové v jednom
Příběh je v Diktátorovi nastavený tak, aby se mohl přívalu gagů jak přizpůsobovat, tak je držet v rámci uspořádaného celku, což ještě vysvětlím. Gagů je v něm totiž závratně mnoho a většina z nich spolehlivě zabírá, pokud jste s to neustále posouvat hranice toho, čemu jste ještě ochotni se smát. A že je budete muset posouvat zatraceně daleko!
Cohenův přístup ke kinematografii by se dal vzdáleně přirovnat k Monty Pythonům, ale jestli mě napadá mnohem lepší precedens z dějin kinematografie, jsou to anarchistické komedie bratrů Marxových.
Bratři Marxové byli tři (vlastně pět, ale Zeppo je opustil a Gummo před kameru nikdy nevystoupil): Groucho vládl schopností nelítostně a s maximální neúctou k čemukoli okomentovat jakoukoli situaci či osobu, Chico neměl žádné skrupule v mezilidském jednání a kohokoli ukecal k čemukoli a němý Harpo s andělským úsměvem, pohotovými nůžkami a sociální inteligencí zákeřného dítěte dovedl jakoukoli situaci k čistému chaosu. Jejich filmy, zejména pak ty z prvního období jako Kachní polévka, představovaly zlý - ale strašně, strašně vtipný - výsměch mnohým společenským, politickým či etickým normám.
Nevím, nakolik to bylo či nebylo záměrné, ale i když se Woody Allen ve svých počátcích snažil, seč mohl, dodnes se nikomu nepovedlo přiblížit marxovské poetice v takové míře jako Sachovi Baronu Cohenovi v Diktátorovi, což je - když použiji kamarádovu větu - film, který byste nikdy nepustili své matce.
Upřímně řečeno, nejsem schopen odhadnout, komu bych vlastně Diktátora pustil, aniž bych se v skrytu duše nebál, že se (smrtelně) dotčeně naštve v lepším případě na film, v horším na mě. Cohen totiž necouvne před ničím!
Veškerému odporenstvu navzdory
Spojil v jedné postavě všechny marxovské typy a vytvořil monstrózní figuru existující svými hodnotami natolik mimo náš vesmír, že zároveň reprezentuje veškeré „odporenstvo", a zároveň dokáže být dojemná a chcete jí fandit, aby došla štěstí a našla svou lásku.
Kde třeba Team America dojel na křeč, Cohen totální trapnost či frašku uhraje do regulérně emocionálně působivé scény. Dodnes mě nikdy nenapadlo, že bych se mlátil smíchy při vidině poprvé masturbujícího muže, který projde nirvánou a jeho samohana je doprovázena obrazy á la poprvé utíkající Forrest Gump.
Nemá smysl, abych se pokoušel zprostředkovat takřka libovolný vtip z filmu, aniž byste si o mně nepomysleli, že jsem musel projít radikální intelektuální retardací, pokud mi něco podobného mohlo přijít byť jen úsměvné. Ale Diktátor je natolik chytře vymyšlený, napsaný, inscenovaný a sestříhaný, vysmívá se vyrovnaně všemu a všem a tak sebejistě navrací jednotlivé průběžné žerty znovu, znovu a znovu do hry, že si skoro ani neuvědomíte, jak v tom geniálně vymyšleném světě pokřiveností a hodnotových relativizací nefunguje základní psychologická logika.
Jako psychologicky byť jen trochu uvěřitelná trajektorie vývoje osobnosti prostě osudy diktátora Aladeena nedávají příliš smysl a z hlediska norem v našem světě nejedná psychologicky soudržně takřka nikdo (snad kromě zlého strýce a perverzního ropného magnáta) - a to v čele s Aladeenem samotným. Jenže to lze ostatně říct i o Kachní polévce, která ve své nelítostně sžíravé anarchii taky zvysoka vylučovala vřetenovité výměšky na jakoukoli pravděpodobnostní logiku v rovině psychologie postav, pokud to ovšem celé drželo rytmicky pohromadě.
Výstavba v duchu klasických příběhů
Diktátor rytmicky pohromadě drží, a třebaže nefunguje ve smyslu „pokud platí vlastnost A, nemůže platit vlastnost B", šlape jako celek, který logickou celistvost příběhu umně imituje. Pokud byste si Diktátora rozpočítali na scény, všímali si vnitřní organizace vyprávění a vzájemného doplňování dějových linií, najdete pod tou hodnotovou nespoutaností velmi klasicky vystavěný příběh o pracovní a soukromé linii, kdy je na konci potrestán padouch, hrdina dojde rodinného štěstí a projde osobním vývojem k lepšímu.
To by mohlo být relativně banální konstatování, kdyby ovšem nešlo o důkaz toho, proč to vlastně šlape - a proč se to naopak nedařilo třeba Teamu America. Klasický příběh o polepšení hrdiny, potrestání padoucha a nalezení štěstí jsem v podobně krystalické podobě neviděl v kině už dlouho.
Pravděpodobně by ani nikomu neprošlo, kdyby se v něco podobného běžně pokoušel. Filmoví fanoušci jsou sice ochotní zavírat nad tím oči u starých černobílých filmů, protože jsou přece staré a černobílé, ale novým a barevným by se ha-ha-vysmáli.
Lze velmi snadno u Diktátora zmírat v záchvatech smíchu, protože jste svolní posunout zmíněné hranice toho, z čeho si lze dělat legraci (je ovšem trochu podivné, že ačkoli Cohen střílí do všeho včetně sebe a svého židovského původu, jedné oblasti se podezřele diplomaticky vyhýbá: křesťanství).
Ano, to lze - ale je velmi obtížné se Diktátorovi i přes jeho naivně hloupoučký příběh o polepšení hrdiny, potrestání padoucha a nalezení štěstí vysmívat. Právě tento příběh je tím jediným, co není ironizováno, a proto drží ten zdánlivý chaos pevně pohromadě.
Jinak řečeno, Team America se začal vysmívat své struktuře, čímž divákovi znemožnil emocionální napojení se. V případě zrůdného Aladeena, který spáchal všechny zločiny proti lidskosti v západním chápání, ale výstavba příběhu „o polepšení a lásce" ironizována není. Divák tak neztrácí nit, která ho snímkem od začátku do konce vede - a Diktátor ztrácí dech vlastně jen na chvíli, kdy od Zoey odejde a než se k ní vrátí. Aneb jak jsem napsal výše, ačkoli je film psychologicky nevěrohodný, divák je ochotný to ignorovat, protože díky hrdinovu vývoji (jakkoli bizarním) je schopen se na film napojit.
Když odhlédnu od výstavby Diktátora jako formálního systému uplatňujícího různé komediální, stylové a vyprávěcí postupy, jistě by bylo možné ho číst ideologicky třeba jako komentář k nepoměru mezi americkým vnímáním spravedlnosti ve světě a doma. Tento přístup mi však připadá interpretačně poněkud neobjevný (musí to dojít snad každému). A navíc, zatímco kritických komentářů se nám dostává neustále a ze všech stran, takhle skvělých komedií je neuvěřitelně málo. A Diktátor mi připadá jako jedna z nejlepších přinejmenším za dvě desetiletí zpátky.
| Diktátor | |
| The Dictator | |
| Žánr: | Komedie |
| Režie: | Larry Charles |
| Obsazení: | Sacha Baron Cohen, Ben Kingsley, Anna Faris, Megan Fox, B. J. Novak, John C. Reilly, Aasif Mandvi, Kevin Corrigan, Ajay Naidu, Fred Melamed, Bobby Lee, Olivia Dudley |
| Délka: | 83 minut |
| Premiéra ČR: | 17.05.2012 |
