Praha - Sacha Baron Cohen už si brousí zuby, přesněji načesává vousy, aby ve čtvrtek vrazil do českých kin se čtvrtým velkým alter egem, generálem Aladeenem, v „šíleně nekorektní" komedii Diktátor.
Jenže diváci, pro které Cohenovy exhibice začínají a končí na filmovém plátně, se ochuzují o jeden z hlavních pilířů komikova humoru. Reklamní kampaň Diktátora totiž patří i při slušné konkurenci (Prometheus, Batman) mezi nejpropracovanější a nejzajímavější.
Cohen opět v převleku za obávaného despotu vyráží do světa, aby na sebe upoutal pozornost a svou roli zavedl do takového extrému, jak jen je to možné. Nejde u něj o novinku, podobný postup používá již počtvrté. Můžeme ho považovat za dozvuk snahy mystifikovat diváka, uvádět ho v nejistotu a zapojovat do dění.
Osvědčená metoda
Cohen začínal pod cool jménem Ali G, s alteregem muzikanta, který měl dokonce vlastní televizní show. Tehdy Cohena ještě málokdo znal a mnozí diváci i hosté věřili, že právě sledují autentickou osobnost. Zprvu šlo o čistou mystifikaci a bylo snadné nechat se napálit. Postupně už nahranost přestala být tajemstvím, ale pořád se bylo na co dívat.
V Boratovi už muselo dojít k jasnějšímu oddělení lži a pravdy, protože celovečerním snímkem se alespoň divák mystifikuje jen těžko. Zatímco oběti před kamerou byly pořád z velké části přesvědčeny o tom, že skutečně mluví s kazašským reportérem, ty před plátnem už měly větší jasno o Boratově identitě. Přesto se Cohen nevzdal a reklamní kampaní, kdy jako Borat trávil čas i mimo natáčení, přesvědčil alespoň malou část Američanů (a nejen jich), že je skutečný. Tu větší část alespoň pobavil. Rozhovory v Boratově kůži dával ještě po premiéře, kdy už šlo čistě o zábavu.
U Bruna už to měl zásadně těžší. Výrazně změnil vizáž, proto někteří lidé, s nimiž natáčel, občas návnadu spolkli, více už se ale spoléhal na celkovou nahranost. Diváci už logicky o Cohenovi nemohli jako o rakouském devatenáctiletém gayovi ani uvažovat, přesto si užili jeho další propagační činy, například když na předávání MTV Awards „omylem" v převleku anděla spadl na Eminema a rozkrokem mu „vytřel" obličej. Stále si hrál s prvky nahranosti, nyní již ale otevřeně. Prvotní kouzlo zmizelo a nahradila ho spíš oboustranná hra Cohena a diváků.
Nepřesvědčivé, ale stále zábavné
Cestu od mystifikace coby „uměleckého prostředku" ke hrané mystifikaci „ze zvyku" završuje Diktátor, který i coby snímek hází autentičnost zcela za hlavu. Přestože je již v podstatě typickou (i když stále nekorektní) komedií a Cohenovy trademarky ze své podstaty postrádá, i nadále je propagován stejným způsobem jako předchozí snímky. Nikdo tím již nemůže být obalamucen, což samozřejmě nijak neubírá potenciálu bavit.
Již na oscarovém ceremoniálu upoutalo pozornost, když Cohen na červený koberec vysypal „popel" Kim Čong-Ila, jenž si prý vždycky přál projít se po něm (snímek samotný mu je pak s láskou věnován). Generál osobně se po něm promenádoval v nezbytné uniformě a společnosti spanilých ochránkyň evokujících pověstné elitní komando Muammara Kaddáfího.
Pro zajímavost, Aladeen se dokonce ukázal i na Pražském hradě, s postojem jistě ne náhodou připomínajícím Adolfa Hitlera, když se na stejném místě rozhlížel po svém novém panství o víc než sedmdesát let dřív. To ale nešlo o Cohena, pouze dvojníka.
Musí se nechat, že i okolo Diktátora dokázal Cohen rozšířit několik kachen - například mu měl být zakázán vstup na Oscary, či ho prý cenzurovala BBC. Samozřejmě to nebyla pravda. Do České republiky se obě zprávy, obzvlášť ta oscarová, zanesly skrze bulvár a o jejich pravdivosti se ani neuvažovalo. Ve skutečnosti skomírající Oscaři a nakonec i BBC jsou za každou propagaci mezi mladými vděční a Cohenovi vyšli spíš vstříc.
Velké popularity se dočkalo především interview s Larry Kingem, které funguje v podstatě jako trailer na samotný film. Ostatně padají v něm i podobné, v několika případech i stejné hlášky a má délku typické upoutávky.
Stejný pouze na oko
Je zajímavé sledovat vývoj Sachy Barona Cohena od čisté mystifikace v Ali G k naopak ryzí hrané komedii v Diktátorovi.
Absenci mystifikačních prvků si nyní Cohen zřejmě kompenzuje alespoň reklamní kampaní, protože využívá stejných postupů jako u předchozích projektů. Až film samotný se zásadně liší jak v přístupu k divákovi, tak v samotném principu natáčení. Jenže to mnoho Cohenových fanoušků nebude zajímat, protože budou celovečerního Diktátora vnímat pouze jako špičku ledovce, které předchází několik měsíců dost možná nejzábavnější a nejpropracovanější reklamní kampaně poslední doby.
Když se nad tím zamyslíme, právě „to okolo" Diktátora pevně připoutává minimálně k Boratovi a Brunovi, na nichž Cohen spolupracoval s režisérem Larry Charlesem. Tím tvoří kompaktní trilogii nejen tří filmů, ale rovnou tří identit, které by si pouze s filmy nevystačily. Reklamní kampaň se vlastně stala součástí díla, což je přinejmenším pozoruhodné.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Která kina vám nabídnou nejnovější filmy?
