Recenze - Ve filmu Život pod vodou je scéna, v níž těhotní Cate Blanchettová říká o svém nenarozeném dítěti: „Za dvanáct let mu bude jedenáct a půl." Hlavní hrdina snímku, snílkovský oceánolog Steve Zissou v podání Billa Murraye, jí na to odvětí: „To byl můj nejoblíbenější věk."

Tahle slovní výměna přesně charakterizuje nejen absurdní humor Wese Andersona, ale připomíná, že právě prebupertální životní fáze je ta, z níž tenhle režisér nejvíc čerpá pro poetiku svých filmů. A ve svém sedmém celovečerním počinu s názvem Až vyjde měsíc učinil poprvé svými hrdiny právě dvanáctileté děti.

Foto: Aktuálně.cz

Možná i proto, že tentokrát nevypráví hlavně o dospělých, se emociální síla jednoduchého příběhu o první dětské lásce umocňuje, a světem se šíří konsenzus, že jde zatím o možná nejlepší Andersonův film. Dá se vřele souhlasit a přidat doušku, že chcete-li si z kina odnést zaručeně dobrou a povznesenou náladu, jistější tip v současné nabídce kin nenajdete.

Stvoř si svůj vlastní ostrov

Pravdou je, že Anderson má kromě nadšených příznivců i své kritiky, kteří mu vyčítají kdeco: od toho, že sám sebe vykrádá, až po to, že jeho puntičkářsky vycizelovaný fikční svět je efektní prázdnou bublinou bez hlubšího smyslu. Ano, i v novém Andersonově snímku najdete všechny stylistické trademarky jeho tvorby: dlouhé pomalé jízdy kamery, v rámci nichž se posouvá příběh dopředu, jako byste rozkládali leporelo, průlety interiérem, jako bychom nahlíželi do útrob rozpůleného domečku pro panenky, herecké výkony na hranici karikatury oscilující mezi groteskností a vážností, extravagantní kostýmy a vůbec celá výprava vyšlechtěná do nejmenších detailů.

A je také pravda, že příběh neoblíbeného outsidera ze skautské party Sama (Jared Gilman), který dezertuje z letního tábora, a se svou dopisovou kamarádkou Suzy (Kara Haywardová) se vydá divočinou po dávných migračních stezkách indiánského kmene Čikčů na puťák napříč ostrovem v Nové Anglii, toho nemá moc společného s realitou. 

Foto: Aktuálně.cz

Koneckonců ostrov New Penzance, kde se dobrodružství odehrává, se zrodil pouze v Andersonově hlavě, a režisér sám také nakreslil všechny mapy neexistujícího místa, které se ve filmu vyskytují. Podobně fiktivní jsou i ilustrované obaly fiktivních knížek, které nadšená čtenářka Suzy vláčí lesem ve svém velkém kufru.

Wes Anderson se zkrátka všemi prostředky snaží rekonstruovat a přenést na diváka nostalgickou vzpomínku na ztracenou čistotu dětství. Na ten Zissouův „nejoblíbenější věk", kdy ještě zmatky dospívání nepřebíjejí naivní snílkovství, hlavu v oblacích a touhu podobat se hrdinům z dobrodružných románů. Zároveň už ale Sam se Suzy lehce napodobují vzorce chování odkoukané od ostatních.

Foto: Aktuálně.cz

V jedné z nejsilnějších scén říká Suzy, která doma žije se třemi sourozenci, že po vzoru svých literárních hrdinek chtěla být vždycky sirotkem. Sam, vyrůstající bez rodičů, s komicky smrtelně vážným výrazem po dospělácku pronese: „Miluju tě, ale nevíš, o čem mluvíš." V tom výjevu je esence Andersonovy poetiky.

Rozumíme jeho postavám, protože ač se chovají komicky, a berou se smrtelně vážně, někde v jádru každé z nich je pocit ztráty a samoty, se kterými se dokáže ztotožnit skoro každý z nás.

Žádná reklama na dospělost

Nejde jen o Sama, o kterého se odmítá starat i pěstounská rodina, nebo o Suzy, která doma našla příručku s radami, jak se starat o problémové dítě a vztáhla si to na sebe. Ani život většiny dospělých postav není zrovna reklamou na krásu zralejšího věku. Manželství Suzyiných rodičů je v krizi.

Matka (Frances McDormandová) má románek s jediným policistou na ostrově, smutným kapitánem Sharpem (Bruce Willis), což její letargovaný a sebelítostivý manžel (Bill Murray) řeší třeba tak, že jde s flaškou vína kácet na zahradu strom a usne po vzoru známého bobra z Darwinovy ceny pod jeho hrozivě naštípnutým kmenem. A co se děje v nitru sveřepého a správňáckého skautského šéfa oddílu Warda (Edward Norton), to se jeden skoro bojí pomýšlet.

Všechny frustrace postav a melancholický podtón snímku jsou ale jen pilířem, který podpírá kaskádu situačních i slovních vtipů, kameramanských hrátek a nejrůznějších režijních nápadů.

Jestli má Anderson k někomu na současné filmařské scéně opravdu blízko, tak je to Aki Kaurismäki. Oba celou kariéru jen cizelují svůj nezaměnitelný styl, který má překvapivě hodně styčných bodů. Spojuje je smysl pro design a detail: finský režisér už nepřestane do svých filmů umisťovat auta nebo nábytek ze sedmdesátých let, kdy sám vyrůstal. A stejné je i jejich „prkenné" vedení herců, takže se v jejich postavách snoubí patos s křehkostí a bezbrannost s důstojností.

Kaurismäki mi před rokem na LFŠ říkal, že už dávno přestal mít naději v lidstvo, a tak proti stavu světa bojuje tím, že i těžká témata svých filmů nakonec přetaví v optimistické snímky z happyendem. Autor euforických filmů o smutných lidech Wes Anderson by podle mne jeho slova podepsal.