Recenze - Pryč jsou doby, kdy se o Benu Affleckovi mluvilo hlavně v souvislosti s účastí v bombastických spektáklech jako Armageddon nebo Pearl Harbor nebo randěním s Jennifer Lopez.

Na sklonku minulé dekády v sobě Affleck probudil režisérské ambice a natočil Gone Baby Gone a Město - dvě velice dobře přijatá krimi dramata z bostonského předměstí. Až svým třetím filmem Argo ale útočí frontálně na Oscara za režii a zařazuje se jím definitivně do první hollywoodské ligy.

Foto: Warner Bros

V Argu vypráví příběh, který je tak přitažený za vlasy, že se člověk nezdráhá uvěřit, že byl natočen podle reálných událostí (tedy s poměrně zřetelnou scenáristickou licencí). Přibližuje průběh dramatické operace CIA, která v roce 1980 úspěšně vyvezla z Íránu šestici amerických diplomatů skrývajících se u kanadského velvyslance poté, co dav íránských revolucionářů dobyl jejich ambasádu a vzal si jako rukojmí na pět desítek jejich kolegů.

Sám Affleck v něm hraje operativce tajné služby Tonyho Mendeze, který přijde s bláznivým plánem. Bude se v Teheránu vydávat za kanadského režiséra připravovaného brakového sci-fi a ohrožené Američany pokusí dostat ze země coby členy svého štábu.

V centru dění

Ben Affleck poprvé nenatáčel film podle svého scénáře: instinktem dobře vycítil, že v textu Chrise Terria má materiál, který se skvěle strefuje nejen do typu filmů, které se dnes cení, ale do zeitgeistu celé současné Ameriky. Přiznat se mu musí hlavně to, že filmu vtiskl svým sebevědomým režijním stylem konzistentní tvar, který by se třeba jiným tvůrcům rozpadl pod rukama, protože vyprávění samo o sobě sestává z řady žánrových i ideologických protikladů.

Foto: Warner Bros.

Příkladně funguje například způsob, jakým tvůrci mixují dohromady prvky sugestivního politického thrilleru a situační komedie. Affleck vtáhne diváka do dění hned strhující úvodní sekvencí přepadení ambasády zfanatizovanými demonstranty, která si nezadá s viscerálním stylem Paula Greengrasse nebo podobně autenticky zfilmovaným masakrem ve Spielbergově Mnichovu.

Film pak napětí buduje velmi pozvolně, ale s o to větším efektem. V poslední dvacetiminutovce pak může zastihnout člověka ve velmi schizofrenní pozici: rozumem jsem si osobně říkal, že všech těch náhod a na vteřinu synchronizovaných akcí přes půlku zeměkoule je až směšně moc, ve skutečnosti se mi už v kině dlouho nestalo, abych napětím skoro nedýchal a zarýval prsty do sedaček.

Foto: Warner Bros.

V některých chvílích přitom film ctí žánr čisté, lehce absurdní komedie: smích mají na svědomí hlavně dokonalé hlášky a konverzační přestřelky, které mají na svědomí Alan Arkin jako vyhořelý a cynický producent Lester Siegel, který pomáhá fiktivnímu filmu vytvářet věrohodné krytí, a John Goodman jako filmový maskér John Chambers spolupracující na nových identitách skrývajících se diplomatů.

Argo se postupem času z lehké, přátelské satiry na Hollywood (v okamžiku, kdy se zlověstní příslušníci revolučních gard na letišti sápou jako malé děti po storyboardu neexistujícího sc-fi filmu) stává oslavou imaginace a celého amerického filmového průmyslu a jeho role lídra v oblasti globální zábavy.

Z Íránců jde strach

Když už jsme u imperialismu kulturního, musíme ztratit pár vět o americkém imperialismu jako takovém, protože geopolitika Spojených státu je jedním z ústředních a rozhodně nejdelikátnějších motivů filmu. Tady Affleck balancuje skutečně na ostří nože a obratně navozuje dojem, že se na reálnou historickou krizi dívá vyváženým pohledem. 

Foto: Warner Bros.

Pro liberály si připravili tvůrci vějičku v podobě kritiky zahraniční politiky Spojených států. Už animovaný prolog provází diváka historií moderního Íránu v kostce: jak Američané pomáhali svrhnout demokratického premiéra, aby se dostali k ropě, a když terorizovaný lid svrhl dosazeného šáha Rezu Pahlávího, snesl se hněv ulice na Američany hlavně proto, že svému smrtelně nemocnému chráněnci poskytli azyl.

Na několika místech filmu se kritizuje zleva pokrytectví amerického establishmentu, což je ale zajímavé z toho pohledu, že politicky může být s Argem spokojen i texaský kovboj milující Tea Party.

Íránci nejsou ve filmu až na výjimky zobrazeni jako jednotlivci, ale jako masa, z níž jde strach. Nejde jen o protiamerické demonstrace, ale i třeba o návštěvu místního bazaru, kterou fiktivní štáb podstoupí, aby uklidnil ministerské úředníky. Místní obyvatelé působí - až na jednu pozitivní výjimku služky kanadského velvyslance - jako hlučné, hysterické, zfanatizované stádo.

Affleck samozřejmě nevytváří negativně stereotypizovaný obraz íránského obyvatelstva z politických důvodů, jde mu o co největší vystupňování napětí. Když ale ve vrcholných chvílích probíhající záchranné akce montážně prolíná triumfální výrazy amerických agentů a protáhlé obličeje buranských vousáčů z revolučních gard, je to nepřímý komentář i k dnešnímu napětí mezi USA a Íránem.

Argo je rafinovaně napsaná a dynamicky natočená zábava, u níž divák ideologii vůbec řešit nemusí. Po všech těch kritických filmových sondách do útrob CIA v posledních letech je to ale po hodně dlouhé době film, který její práci chválí.

Argo vynáší na světlo zrovna právě tu kapitolu z historie tajné služby, na níž mohou být její operativci hrdí (a ještě se spravedlivě politovat, že slávu jim vyfoukli Kanaďani).

Při vší domácí mizérii a postupném slábnutí světové dominance přichází Američanům podle skvělých kritických reakcí na Argo trocha toho nostalgického vlasteneckého retra (mimochodem ve všech vizuálních detailech skvěle vystiženého) evidentně dost k duhu.