Recenze - Když ročně vidíte mnoho set filmů, jsou snímky jako Město (The Town) přinejmenším překvapivé; nemyslím teď pozitivně/negativně, ale prostě „překvapivé".
Mezi všemi žánrovými hrami, vyprávěcími experimenty, hereckými koncerty, revolučními triky totiž druhý snímek Bena Afflecka působí neortodoxně svou žánrovou čistotou, profesionalitou všech složek, kde nic výrazně nevyčnívá, nic na sebe neupozorňuje a nechce být čteno jako „postmoderní pomrkávání pro zasvěcené". To je z určitého hlediska fajn, ale zároveň trochu nuda - a neuvěřitelně blbě se o takovém filmu píše, protože není ničím výjimečný.
Puška, která musí vystřelit
Doug (sám Affleck) je skvělý lupič, který má sehraný tým. Při poslední bankovní fušce jsou donuceni vzít si za rukojmí ženu, kterou o pár ulic dál se zavázanýma očima pustí. Doug ji sleduje, aby si ověřil, co ví a neví, a přitom se zamiluje.
Dotyčná netuší, že sympatický Doug je jeden z jejích únosců; on se jí to pochopitelně zdráhá říct, i když ví, že by měl - protože se chce vymanit z prostředí irské, zločinem prorostlé komunity, hodlá se svým řemeslem praštit a odejít pryč. Na druhé straně zákona je inteligentní (a naopak cíleně nesympatický) agent FBI Frawley, který poměrně rychle Dougův tým odhalí, ale hledá nástroje, aby se mu dostal na kobylku.
Kdybych uvažoval v pojmech příběhu a světa, pak je základním problémem Města, že parádně buduje čtvrť Charleston v Bostonu, ale neodehrává se v něm nic, co by se nedalo odhadnout dost dlouho dopředu. Film se dělí na dvě části: v první se svět příběhu zalidňuje, v druhé se primárně vypráví příběh, ve kterém se velmi důsledně - občas až v duchu glosy o pušce na zdi - využívají všechny detaily, se kterými první část diváka seznámila. Jenže když budoucí funkci každého detailu odhalíte ve chvíli, kdy se poprvé objeví, tak…
Ve honbě za vyprávěcím a stylistickým civilismem, kde se všechny postavy chovají přirozeně a ani „povinný" psychopat týmu Jeremy Renner vlastně nedělá nic nečekaného, se pak Městu nedaří založit pořádný konflikt.
Je to hybrid mezi „realistickým" dramatem a žánrovým filmem klasického střihu, kde do sebe všechno zaklapne a princip provázanosti všech prvků je mocnější náboženství než katolická církev za vrcholného středověku. Jenže jedno trochu popírá druhé a tento paradox Affleckovu obdivuhodnému režijnímu perfekcionismu podráží nohy.
Jako na kalkulačce
Realistický film (ať si pod ním pod ním představíte cokoli) nikdy nemůže být dokonale kauzální, protože pak jaksi nebude realistický. A čistý žánrový film klasického střihu zase nemůže opustit nastavené žánrové mantinely, protože by pak nebyl čistý - a Město chce být čisté. Máme tu paradox, který se třeba Nelítostnému souboji nebo Temnému rytíři podařilo elegantně vyřešit na úrovni otevřených konfliktů mezi postavami a jejich životními principy, které mohou být extrémní, i když svět kolem nich je civilní.
Městu se tohle trochu daří, jen když jdou hrdinové do akce, protože o realismu bankovních loupeží víme kulový (alespoň já) a postavy tu plní jen svou funkční úlohu, takže psychologie ustupuje do pozadí.
Úvodní bankovní loupež je skvělá: sledujeme několik dějů probíhajících souběžně, kombinují se různé formáty obrazu (dynamická kamera vs. němé záběry z průmyslových kamer) a podoba loupeže dokonale odpovídá tomu, že hlavní hrdina kouká na CSI a Sběratele kostí: likvidace techniky v mikrovlnce, důkladné odstranění biologických důkazů, hra s časovými deadliny atp.
Druhá akce po tři čtvrtě hodině je bohužel povážlivě méně domyšlená a vrcholí automobilovou honičkou, která už zdaleka tak filmařsky promakaná není. Závěrečná akce to zase vylepší, ale tam už si člověk říká, že kdyby to bylo takhle snadné, dělá to každý.
Ironické je, že když se na ni hrdinové připravují, jeden říká druhému, že to bude těžké - a ten odpovídá, že kdyby to bylo snadné, dělá to každý. Normy fikčního světa jsou očividně nastavené jinak než moje, úvodní loupež vypadala nesrovnatelně komplikovaněji.
Paradoxní film
I když jsou lupičské sekvence výrazně nepředvídatelnější než zbytek filmu, stejně je nejlepší ta na začátku; další jsou hloupěji vymyšlené i hůř natočené. A jak už bylo řečeno, zbytek Affleckova filmu působí jako vypočítaný na kalkulačce, precizně napsaný podle scenáristické příručky, každá zavedená norma klapne do celkového systému (dlouho se o filmu mluvilo dokonce jako o adeptovi do desítky filmů nominovaných na hlavního Oscara za nejlepší snímek).
Město je pravděpodobně precizním naplněním představ tvůrců, všechny konvence jsou využity očividně zcela záměrně s vědomím jejich konvenčnosti. O důmyslné starosvětskosti Města nejlépe vypovídá jeho konec, který by vlastně skoro nikde neprošel, protože je TAK MOC klasicky hollywoodský, že ho prostě v dnešní době nikdo nečeká (a tvůrci to věděli). Je docela příznačné, že nejoriginálnějším a nejpřekvapivějším prvkem v celém filmu je to největší možné klišé.
Jak se postavit k filmu, ve kterém není nic špatně, všechny složky sedí a každý člen štábu odvedl dobrou práci? Město nepřináší kromě inovativní loupeže nic nového, nijak nepozmění vnímání umění, žánru ani světa kolem nás; pokud tedy nebydlíte v Bostonu.
I na další film Bena Afflecka se rád podívám, ale pořád si myslím, že klíčovým principem „vysokého" i „populárního" umění je ozvláštňovat - takže i když je Město svým starosvětstvím vlastně odvážné, svou odevzdanou nevynalézavostí práce s žánrovými normami působí naopak spíš zbaběle. Je to prostě paradoxní film.
