Ve snímku nazvaném Hokusai, kterým v pondělí vyvrcholil Mezinárodní filmový festival v Tokiu, účinkují třicetiletý Júja Jagira, jenž v Cannes získal hereckou cenu za výkon ve snímku Nikdo to neví režiséra Hirokazua Kore'edy, a pětasedmdesátiletý mezinárodně uznávaný tanečník Min Tanaka, častý host českých divadel.
Jagira hraje Hokusaie v mládí, Tanaka jej ztvárnil v pozdních letech života, líčí agentura AP.
Přestože herci si nejsou tolik podobní, vyjadřují podobně intenzivní emoce a diváci snadno uvěří, že jde o tutéž postavu. Herci spolu o svých rolích přitom déle mluvili jen jedinkrát. Min Tanaka navrhl, aby se nesnažili příliš připomínat stejnou osobnost, ale spíš se "řídili podvědomím", vysvětluje.
"Věřím ve scénář, v režii, v herecký výkon Júji Jagiry a v to, že všichni tři dostatečně pečlivě připravili to, co má být v mém nitru. A to stačí," uvažuje Tanaka, podle kterého by bylo zbytečné, aby se jako starý Hokusai snažil na plátně napodobit gesta či pohyby mladého Hokusaie.
Oba herci tak podle agentury AP k rolím přistoupili zhruba v tom duchu, že důležitější než zevnější podoba je řídit se vnitřními instinkty. Z podobného východiska pracoval také jimi hraný Kacušika Hokusai, který žil v letech 1760 až 1849 a nejvíc jej proslavily dřevotisky žánru ukijo-e.
Júja Jagira vnímá Hokusaie jako feudální obdobu britského streetartového umělce Banksyho. Nabídka hrát v samurajském filmu, kde se však nebojuje s meči, jej oslovila. Tím spíš, že ztvárnil umělce, který je mu blízký.
"Ten příběh se dotýká obecně srozumitelných pocitů, jako je snaha dosáhnout uznání, ale nebýt poznáván lidmi na ulici, jako jsou základní pocity zaslepenosti, závisti nebo snaha být neustále lepším člověkem," vyjmenovává Jagira.
Film vypráví o tom, jak se Hokusai vyrovnával s ekonomicky, psychicky i umělecky náročnou a utiskující dobou feudálního Japonska. Snímek sleduje Hokusaie až do okamžiku, kdy přichází k výjevu, který jej inspiroval k nejslavnější sérii barevných dřevotisků, nazvané 36 pohledů na horu Fudži.
Podle agentury AP se filmový Hokusai v tomto okamžiku nachází v tak zoufalém rozpoložení, že téměř vzdá život a odevzdá se mořským vlnám. Nakonec se ale přece jenom rozhodne žít a začíná to, co právě viděl, kreslit do písku.
"Proč ho tak fascinovaly mořské vlny? Napadlo mě, že se možná jednou rozhodl vzdát života a utopit. K tomu je potřeba extrémní pocit, stejně jako k tomu, aby člověk našel energii na to, namalovat něco tak slavného," odkazuje Jagira na jedno z Hokusaiových nejznámějších děl.
Pro představitele staršího malíře Mina Tanaku je klíčová scéna, ve které Hokusai najde svůj vlastní odstín modré. "Ta scéna vypráví o tom, jak tu modrou nalezl. A já modrou miluji, takže jsem kvůli ní s velkou radostí vyběhl do deště. Snažil jsem se stát tou barvou, snažil jsem se, aby celé mé tělo zmodralo," vysvětluje Tanaka, kterého prý dvaapadesátiletý režisér filmu Hadžime Hašimoto požádal, aby v dešti začal tančit.
Snímek, který zatím nemá českého distributora, může být pro zdejší diváky zajímavý právě účastí Mina Tanaky. Japonský tanečník se v Česku poprvé představil roku 1984.
Pověstná byla jeho vystoupení v klubu Na Chmelnici či neoficiální představení ve Zbrašovských aragonitových jeskyních.
V roce 1992 zatančil Min Tanaka Svěcení jara v Národním divadle a o dva roky později s hudebníkem Johnem Calem otevíral pražské Divadlo Archa.
Od té doby se nejčastěji na pozvání Archy do Prahy vrací. Tančil uprostřed proudu řeky Vltavy při slavnostním znovuotevření divadla po povodni v říjnu 2003, v dalších letech pro stejnou scénu připravil ještě pět sólových vystoupení, naposledy v choreografiích Destination of the Stone a před třemi roky v inscenaci A Body, kde ho doprovodilo osm performerek.
Min Tanaka vystoupil také na vernisáži výstavy fotografa Keiičiho Tahary v pražském Veletržním paláci.
Mezinárodní filmový festival v Tokiu vyvrcholil toto pondělí večer. Kvůli pandemii koronaviru se část projekcí uskutečnila jen on-line, další snímky ale diváci viděli fyzicky v kinech, která dodržovala hygieniky doporučené rozestupy.
