Ačkoli vztah animace a humoru byl jedním z témat, vítězila tu hlavně díla, v nichž násilí není plodem nadsázky. A která naopak upozorňují na společensko-politická pnutí dneška.
Nejvýznamnější česká přehlídka animace se pozvolna usazuje v novém působišti. Akce založená roku 2010 v malebné jihočeské Třeboni se teď již potřetí konala v Liberci.
Byť může návštěvníkům chybět poklidný duch maloměsta, kde se festival dříve zabydlel v okolí parku a přilehlých rybníků, severočeský Liberec nabízí kvalitní zázemí včetně dvou kinosálů řetězce kin Cinema City či pozvolna rekonstruovaného kina Varšava se svébytnou atmosférou starých časů.
To hlavní se ale pochopitelně odehrává na plátnech. A soutěžní i nesoutěžní výběr byl silný. Anifilm se od letoška jako jediná tuzemská přehlídka zařadil mezi akce, jejichž vítězný krátký snímek má možnost kvalifikovat se na Oscara. Aktuální vítěz krátkometrážní soutěže Bylo jednou jedno moře… může oscarové akademiky oslovit výraznou, převážně černobílou animací i pohnutým příběhem zaniklého místa, které bylo kdysi plné života.
Polská režisérka Joanna Koźuchová ve čtvrthodinovém dokumentu portrétuje, co zbylo v místech, kde kdysi leželo Aralské jezero, zničené necitlivým zásahem lidské ruky. Několik místních vzpomíná a přes jejich vyprávění se přelévají ponuré obrazy "krajiny po bitvě", autorka vykresluje pustinu jako z nějakého apokalyptického světa, kde už přežívají jen trosky.
Realismus se prolíná s momentkami, které připomínají spíše sci-fi. O to intenzivněji ale komentují skutečnost.
I další letošní vítězové dokazují, jak animace umí bez patosu a přitom naléhavě vyprávět o těžkých tématech. Mnohdy přitom divákům nabízí široké pole, na němž jejich představivost může hledat rozmanité "plodiny".
Také vítěze experimentální sekce nazvané Abstraktní a nenarativní animace, Imaginární krajiny od ukrajinského tvůrce Mykyty Lyskova, nebylo těžké vnímat politicky. Přitom režiséra původně fascinovala jednoduchá premisa: jakmile do obrazu nakreslí vodorovné linky, začne i abstraktní kresba automaticky připomínat krajinu.
Ze série drobných miniatur tak po naskenování a snímání v rychlém sledu vznikl obraz přelévajícího se světa zalitého do pochmurných černých barev. V doprovodu zneklidňující hudby se tato vize rychle proměňuje v komentář o tom, co se právě děje na Ukrajině.
Cenu pro nejlepší celovečerní film si odnesl uznávaný izraelský tvůrce Ari Folman, který se proslavil částečně autobiografickým Valčíkem s Bašírem. Ten v roce 2008 stál na počátku dodnes sílícího trendu animované tvorby s dokumentaristickým přesahem. V poslední dekádě už je samozřejmostí, že animace umí mluvit o skutečnosti a že na takové snímky publikum slyší.
V novince nazvané Kde je Anne Franková? se ovšem Folman od krutého svědectví o holokaustu odpichuje k imaginativnějšímu tvaru. V jeho snímku ožívá smyšlená kamarádka Kitty, jíž své slavné deníky adresovala židovská dívka Anne Franková ukrývající se před nacisty.
Hrdinka opouští stránky knihy, z níž se v dnešní době stal důležitý artefakt vypovídající o krutostech minulého století. A vypráví nakonec nejen o hrůzách druhé světové války, ale také, a možná především, o dnešku. S ušlechtilým apelem na humánnost ke všem uprchlíkům a bezbranným lidem. Bohužel ale také s přílišnou dávkou patosu.
Na rozdíl od mnoha suverénních krátkometrážních titulů Folman - s pomocí atraktivní animace, avšak poněkud násilně - hledá paralely mezi minulostí a dneškem. Cena pro jeho snímek, jakkoli pochopitelná, dokladuje, že téma je i pro porotce animované tvorby stále tím nejsilnějším.
V celovečerní soutěži přitom bylo hned několik nenápadnějších, ale o to pozoruhodnějších titulů. Například dvojice japonských snímků se stopáží okolo hodiny a schopností uhranout od prvních chvil. Uznávaný kreslíř a animátor Kódži Jamamura už krátkometrážními díly dosáhl na oscarové nominace. V celovečerní prvotině se záhadným názvem Mnoho severů teď výtvarně náročným stylem podává svědectví o groteskních světech nejen lidského pinožení.
Jen pár volných veršů, které se japonsky anglicky i česky vrství přes plátno jako pečlivě dávkovaná mozaika znaků s vlastní svébytnou poetikou, jinak si snímek vystačí beze slov. A umně pojí uštěpačný humor s melancholií i zenovým klidem do existenciální poemy plné drobných detailů i velkých významů.
Adaptace japonského komiksu Dívka ze země Venku se zase vymyká tím, jak převzala některé typické prvky z japonské mangy a anime. Přitom vznikl jednoduchý a jemný, univerzálně srozumitelný film o putování dívenky a monstra, o zranitelnosti a také o tom, že věci nejsou černobílé - ačkoli zrovna tento příběh se odehrává ve vybledlých barvách a ve světě, jehož kontury jen tušíme.
Anifilm se zabydlel v Liberci, kde návštěvnost rok od roku stoupá. Letos dle pořadatelů přivítal rekordních téměř 30 tisíc lidí, o 10 tisíc víc než vloni.
Kromě mnoha slavných jmen, mezi nimiž nechyběl americký karikaturista a animátor Bill Plympton coby jeden z porotců, akce přináší také důležité svědectví o úrovni tuzemské tvorby. Letošní české snímky ukázaly, že animace slavící v posledních pěti letech četné mezinárodní úspěchy je ve stále lepší formě. Studentskou sekci vyhrál snímek z produkce FAMU Milý tati, s nímž režisérka Diana Cam Van Nguyen sbírá ceny, kde jen to jde.
Tento silný a výtvarně nápaditý dopis otci, který mluví nejen o intimním a problematickém vztahu autorky k tátovi, ale též o některých specifikách života ve vietnamské rodině uprostřed Evropy, by však neměl zastínit další zdejší tituly. Letos mezi nimi prakticky nebyl slabý kousek. Nejen snímky z FAMU, ale také z UMPRUM či ze zlínské Univerzity Tomáše Bati nezůstaly pouze u zvládnuté formy. Přidávaly i solidní scénáře, což bývala největší slabina studentské tvorby.
A tak se spolu s hrdinou festivalového spotu, který přežil veškerá příkoří od banánové slupky po hořící háro, nabízí jen zvolat jeho manickým, leč oslavným hlasem: Anifilm!
