Jak pojmout a umělecky ztvárnit činy přesahující lidské chápání? Často se tato otázka kladla a dodnes klade u děl dotýkajících se holokaustu. Příběh vynálezu atomové bomby je podobným případem. Když chtěl básník František Hrubín ve sbírce Hirošima postihnout dosah exploze, která 6. srpna 1945 změnila svět, psal o tom, co provedly "výjevy člověčiny dotažené vteřinou pohromy až před první verš Geneze".
I umělecká tvorba vznikající s odstupem tři čtvrtě století hledá perspektivu, odkud k neuchopitelné události proniknout. Autoři obsáhlého komiksu Bomba, francouzsky vydaného v roce 2020 a dnes už také přeloženého do češtiny, učinili vypravěčem složité kroniky skutků předcházejících vynálezu jaderné zbraně samotný chemický prvek uran.
Režisér a scenárista Christopher Nolan své tříhodinové drama nazval prostě, jedním slovem: Oppenheimer. Také on hledal úhel pohledu, který by dokázal postihnout zkušenost s výtvorem, jenž přesahuje selský rozum či běžné smyslové vnímání a který i jako teoretický problém dával zabrat nejúspěšnějším fyzikům své doby.
Nolan nezačíná jako tvůrci komiksu Bomba stvořením Země a neodkazuje hrubínovsky k biblické knize Genesis. Vypomáhá si jiným velkolepým příměrem vztahujícím se k jedné z prvních událostí, kdy se někdo vzepřel bohům a ukradl jim oheň. Antický mýtus o Prometheovi doprovází na plátně pražského kina Imax, které jako jedno ze čtyř v Evropě nabízí snímek v nejvyšší možné kvalitě, tedy promítaný ze sedmdesátimilimetrového filmového pásu, spektakulární výjevy. Živly se perou v abstraktním tanci obrazu a zvuku.
Podobné vize zasahující jako nepříjemná chvilková halucinace i do všednodenních životních chvil bude mít fyzik Robert Oppenheimer během snímku ještě hodněkrát.
Nolan se novinkou řadí k filmařům, kteří se rozhodli pro nesnadný úkol: jak zprostředkovat divákům mysl génia? Této výzvě čelil třeba Miloš Forman ve snímku Amadeus. Představitel hlavní role Cillian Murphy se výraznou tváří a hereckým projevem hodí k zobrazení výstředního, leč brilantního vědce, který si už při črtání rovnic na tabuli uvědomuje, že se pohybuje v paradoxním kvantovém světě, kde je možné i zdánlivě nemožné.
Jeho komplikovanou mysl zdůrazňuje precizní designér a konstruktér Nolan nejen obrazem, ale též zneklidňujícími zvuky, jež se ozývají nejen během subatomárních výjevů, ale také doma či na katedře.
Tak jako válečné drama Dunkerk i další s realitou méně svázané režisérovy projekty je Oppenheimer enormně intenzivní vypravěčské puzzle, které do sebe definitivně zapadne až v poslední, strhující třetině. Christopher Nolan chce a umí ohromit. Jen v průběhu snímku, jenž se pohybuje na pomezí thrilleru, životopisného snímku a historického i soudního dramatu, občas vytane otázka, jak se jeho hřmotný styl hodí k v mnoha ohledech intimnímu příběhu vědce, který stvořil atomovou bombu. A zaplatil za to.
Z jedné strany to je vyprávění, které si žádá velikášství. Už František Hrubín při snaze vyjádřit bolest z hirošimské události psal hvězdám "zavírám oči a slyším váš svit", aby synestetickým básnickým obratem postihl zkušenost přesahující rozum i smysly.
Nolanovi to někdy vychází skvěle, když třeba známou schůzku mezi Oppenheimerem a prezidentem Harrym S. Trumanem z října 1945 dovede pomocí zvuku proměnit z obyčejné konverzace v nervní událost a postihnout složité klima poválečné doby, kdy nebylo zřejmých hrdinů a padouchů. Sám Oppenheimer se o něco později stal podezřelým z toho, že byl sovětský špion.
Jindy však tvůrce používá scény, které působí až příliš na efekt, třeba když nechá prolnout soukromé a veřejné v imaginativní scéně soulože uprostřed výslechu Oppenheimera kvůli obnovení bezpečnostní prověrky.
Nolan podobně jako ve snímku Dokonalý trik z roku 2006 pracuje se dvěma zrcadlícími se dějovými liniemi, jež zobrazují dva muže v podobné situaci. Chvíli ale trvá, než se k nim autor dostane.
Zprvu nechává publikum trochu tápat mezi hromadou faktů a chronologických skoků, střídá černobílé a barevné scény, přičemž ty černobílé patří neintuitivně do té nejvzdálenější budoucnosti. Prostředek snímku se naopak koncentruje na jediné místo, městečko Los Alamos, které vyrostlo uprostřed americké pustiny, aby tu přední mozky mohly předstihnout nacisty ve vývoji nejhrozivější zbraně, jakou kdy lidstvo stvořilo.
Puntičkářský filmař Nolan, známý nepřítel digitálních triků, se ani tentokrát nespokojil s počítačem. A pro kulminaci druhé třetiny snímku v podobě testovacího atomového výbuchu skutečně nechal provést explozi, byť nikoli jadernou.
Nolan vytvořil jeden z nejhřmotnějších konverzačních filmů v dějinách. Neustále zahlcuje publikum vjemy, chytře pracuje se střihem i celkovou výstavbou, stejně jako se zamlčováním: mnohé události zúročí až hodinu či více poté, co byly prvně představeny.
Třeba výtečná scéna u jezera s Albertem Einsteinem se týká morálky, přetvářky i falešných pocitů. Svým způsobem definuje, o čem je celý snímek, jenž se v posledku více než na samotný hon za bombou soustředí na následné společenské klima a hon na komunisty v americké společnosti.
Jakkoli je občas v prvních dvou třetinách režisér až příliš hlučný či efektní a stejné triky, které z válečného dramatu Dunkerk činily strhující zkušenost, ne vždy fungují v převážně konverzačním projektu, poslední třetinou se vykoupí. Střet dvou linií, v nichž je různým typům vyšetřování vystaven Robert Oppenheimer a byznysmen i námořní důstojník Lewis Strauss, jehož skvěle ztvárnil Robert Downey Jr., je plný přesných point, strhujících slovních výměn i drobných gest.
V této finální šachové partii snímek překonává mnohá slavná soudní dramata, byť ani jedno z vyšetřování technicky vzato není soudem. Tady se Oppenheimer - adresující obavy ze zbrojení i antikomunistické paranoie zkraje studené války - stává prudce aktuálním. Vedle plejády vědců, politiků i vojenských oficírů, kde se větších i menších rolí chopili Matt Damon, Rami Malek, Josh Hartnett či Kenneth Branagh, tu Nolan dost možná poprvé v kariéře má také skutečně silnou ženskou postavu.
Herečka Emily Blunt v roli Oppenheimerovy manželky je dlouho jen ženou po boku slavného vědce. O to silněji pak vmžiku, nejprve pár větami a poté mnoha dalšími, promění atmosféru celého díla. A přispěje k tomu, jak závěr dovede postihnout absurditu doby.
Christopher Nolan v Oppenheimerovi občas propásne příležitost šeptat, když to situace žádá. A svět svého možná nejambicióznějšího filmu nechává bez přestání hořet. Prokazuje, že když jde o efekt, patří k nejzručnějším režisérům. Skoro tak zručným, až se jim dá podobné mámení odpustit.
Přes jistou nevyrovnanost a pocit, že někdy je příliš precizním konstruktérem na úkor básníka či lyrika, jenž by měl dostat slovo, však nakonec vytvořil impozantní snímek. Cillian Murphy se v něm převtělil do novodobého Promethea, kterého místo bohů hodlají přikovat na skálu paranoidní antikomunisti.
Film Oppenheimer se dotýká největších etických dilemat a nejděsivější energie, jakou člověk uvolnil. Ale nakonec je nejvíce fascinující, když zkoumá lidskou malost a pokrytectví.
Film
Oppenheimer
Režie: Christopher Nolan
CinemArt, česká premiéra 20. července.
