Pětasedmdesát let poté, co Američané shodili atomovou bombu na japonskou Hirošimu, se k českým čtenářům znovu dostává svědectví šesti přeživších, které zaznamenal a následující rok v časopisu New Yorker publikoval novinář John Hersey.
Přestože laureát Pulitzerovy ceny výbuch nezažil, nebyl Japonec ani nerozuměl vědě, změnil širší povědomí o tom, co znamená použít jadernou zbraň. Jeho přelomová reportáž, záhy čtená v rozhlase a vydaná knižně, bývá označována za jeden z nejdůležitějších článků 20. století.
Knihy se prodalo několik milionů výtisků a desítky let byla povinnou četbou na amerických školách. Díky vydavatelství Melantrich se sice již roku 1947 objevila v českém překladu, na nový však čtenáři čekali doteď. Nejspíš pro několikátou generaci tak už neplatí, co koncem roku 1972 na vlnách Hlasu Ameriky hlásil spisovatel Josef Škvorecký, tedy že "Johna Herseyho čtenáři v Československu dobře znají".
Při opětovném setkání s Herseyho textem, který teď přeložil ředitel nakladatelství Leda Rudolf Červenka, je především zjevné, nakolik se změnil kontext. Výbuch nad Hirošimou 6. srpna 1945, jejž tři dny nato následovalo svržení druhé atomové bomby na město Nagasaki, je dnes zdokumentovaný stovkami dostupných knih, filmů, vzpomínek, studií, fotografií.
V době vydání samozřejmě veřejnost neznala nic. Stačí prolistovat reakce, které po otištění článku chodily do redakce New Yorkeru. "Nikdy jsem o těch ve vybombardovaných městech nepřemýšlel jako o lidech," napsal jeden čtenář. Vědec, který pracoval na vývoji bomby, se po přečtení rozplakal a zastyděl, protože výbuch s kolegy oslavili šampaňským. A fyzik Albert Einstein rozesílal článek kolegům z oboru, přesvědčen, že Herseyho svědectví "má takové důsledky pro budoucnost lidstva, že nad ním musí hluboce přemýšlet každý člověk".
Americký pohled
Zpětně těžko zrekonstruovat, jaké měli Američané v prvních týdnech povědomí o Hirošimě. Propaganda celou válku vykreslovala Japonce jednoznačně, od sžíravých karikatur po válečné zločiny. Dle různých údajů měla japonská armáda v Asii na svědomí 14 až 20 milionů životů. Americká veřejnost, zprvu naladěná proti válce, po útoku na Pearl Harbor žádala totální vítězství. V průzkumu ze srpna 1945 použití bomby schvalovalo 85 procent Američanů.
Noviny pak sice otiskly fotografie zničeného města, ty se ale zase tolik nelišily od výjevů třeba z dobytého Berlína. Hirošima a Nagasaki byly popisovány jako převážně vojenské cíle. Reportáže z města zmiňovaly popadané domy, ale ne konkrétní osudy civilistů nebo účinky radiace. Natož dopady na psychiku přeživších, jimž tato krajní zkušenost přepůlila život na "před" a "po".
Někteří Američané snad ani zprvu netušili, že výbuch někdo přežil. A okupační vojska vedená generálem Douglasem MacArthurem pak v Hirošimě nastolila cenzuru, aby odsud nikdo nereferoval do světa o důsledcích ozáření. Však v Herseyho archivu, který vlastní Yaleova univerzita, lze nalézt i MacArthurovo odmítavé stanovisko k tomu, aby článek vyšel japonsky.
Herseyho reportáž tak byla přelomová už tím, že dala hlas přeživším, že čtenáři umožnila se s nimi ztotožnit. Se všemi šesti: dvěma doktory, dvěma ženami, knězem metodistické církve a jezuitou.
První vteřiny atomového věku
Johnu Herseymu bylo 31 let, když v květnu 1946 dostal propustku ze Šanghaje do Hirošimy. Čínu znal dobře, jako syn misionářů se tam narodil a deset let žil. Za války psal reportáže z Evropy i Pacifiku, na kontě měl čerstvě Pulitzerovu cenu za román Zvon pro Adano. Do Japonska však přijížděl poprvé, s redakčním zadáním, aby k prvnímu výročí svržení bomby napsal článek o lidech, nikoliv budovách.
Po Hirošimě několik týdnů chodil v uniformě, se zápisníkem v kapse. Čínština mu nebyla nic platná, rozhovory tak vedl přes tlumočníka. Postupně našel několik desítek přeživších, z nichž si do článku vybral šest hlasů.
Až po letech přiznal, že tak učinil po vzoru slavného románu Most Svatého Ludvíka krále od Thorntona Wildera, jehož úvodu se ostatně podobá i Herseyho první věta: "Přesně patnáct minut po osmé hodině ráno 6. srpna 1945 japonského času, ve chvíli, kdy atomová bomba zazářila nad Hirošimou, si Tošiko Sasaki, úřednice osobního oddělení Východoasijských válcoven plechu, právě sedla na své místo v kanceláři a otočila se na dívku u sousedního stolu, které chtěla něco říct."
Žádné otálení, Hersey jde rovnou k věci. V textu čítajícím přes 30 tisíc slov na svou dobu přelomově užívá beletristických postupů. Líčení pamětníků přepisuje živě, ve třetí osobě. Přítomnost vypravěče potlačuje. S těmi, jimž naslouchá, nakládá skoro jako s literárními postavami. Vyhýbá se moralizování, z větší části i hodnoticím adjektivům nebo metaforám. Dbá na stručnost. Systematicky rozšiřuje časové rozpětí textu.
Osudy šesti přeživších vzájemně proplétá, u každého zdůrazní, jak daleko byli od epicentra výbuchu. Málokdy vyprávění přeruší, aby dodal širší kontext. A jen zřídka se nechá strhnout k efektní zkratce, kterou použije třeba u slečny Sasaki: "A tak ve válcovnách plechu v prvních vteřinách atomového věku rozdrtily knihy člověka."
Atomoví pacienti
Hersey z výpovědí zrekonstruoval, co se dalo. První vteřiny po výbuchu, kdy lidem na hlavu padají třísky, střepy, střešní tašky, celé domy. Ulice zahalené dýmem, rozpálený vzduch plný popela, který pak střídají "dešťové kapky velké jako kuličky na hraní". A ze všech sutin lidé volající o pomoc.
Na ulicích leží stovky pokroucených jízdních kol, ohořelé vraky tramvají či aut, popadané telefonní sloupy. Světlo z bomby vrhlo několik permanentních stínů na budovy a její síla posunula náhrobky na hřbitovech. Převrhla vlaky. Zvedla vozovku na mostě.
Ruinami se belhají tisíce raněných, krvácejících nebo znetvořených popáleninami. Každý druhý zvrací. Mají sežehlá obočí, z tváří a rukou jim visí kůže. Některým výbuch na tělo otiskl spáleniny květů z kimona. Žadoní o vodu, nebo alespoň čajové listy, které by mohli žvýkat na zahnání žízně.
Větve stromů zuhelnatěly. Na zahradě jsou dýně upečené rovnou na rostlině. V půdě se upekly brambory, ve sklepě nemocnice exponovaly rentgenové desky. Do špitálu provozovaného Červeným křížem s 600 lůžky se přivalí 10 tisíc lidí, kteří rychle začínají umírat. Jediný nezraněný doktor v kuse 19 hodin obvazuje rány, a když vysílením usne, dav ho najde a přinutí pokračovat.
Ženy přestávají menstruovat, muži jsou neplodní, těhotenství končí potraty nebo porodem zakrněného plodu. "Jako by příroda chránila člověka před následky jeho vlastního vynálezu," uvažuje Hersey. Skupině vojáků, jež snad výbuch sledovala z bezprostřední blízkosti, zbyly "prázdné oční důlky a po tvářích jim stéká tekutina z rozpadlých očí". A nikdo ještě netuší, že se jim rány budou po mnoha měsících stále otevírat, že se znovu zanítí. Že přijdou o vlasy, zuby, části pokožky, že se jim bude říkat "atomoví pacienti" a že jich desítky tisíc zemřou na leukemii. Odhady počtu mrtvých se z prvotních zhruba 135 tisíc po započtení úmrtí způsobených radiací vyšplhají nad 200 tisíc.
Zaplaťte Červenému kříži
To vydání časopisu New Yorker ze srpna 1946 vypadalo jako každé jiné: ilustrovaná obálka bez titulku znázorňuje veselé letní bezčasí v parku. Teprve uvnitř čtenáři nenajdou obvyklé rubriky, pouze redakční poznámku: "Našim čtenářům. Tento týden celé číslo New Yorkeru věnujeme článku o tom, jak jedna atomová bomba téměř kompletně vyhladila město, a tomu, co se stalo jeho obyvatelům."
Byl to bezprecedentní krok, který už se také v historii časopisu neopakoval. Původně šéfredaktor zvažoval, že reportáž otiskne na čtyři pokračování, nakonec se rozhodl jít se vším ven hned. O Herseyho textu dopředu vědělo jen pár lidí, editor na něm pracoval deset dnů.
Předešlý večer redakce rozeslala výtisky konkurenci i zpravodajským agenturám, díky čemuž o Herseyho článku v den vydání referovaly noviny i rozhlas. Ten byl zvlášť důležitý, dle dobových údajů zasahoval 90 procent amerických domácností.
Všech 300 tisíc výtisků New Yorkeru zmizelo ze stánků během pár hodin, brzy následoval dotisk, za měsíc celý článek na pokračování četli herci v rádiích americké ABC i britské BBC a hned v říjnu vyšel knižně. Byl přeložen do mnoha jazyků a přetištěn více než 80 periodiky od Bolívie po Čínu. New Yorker za to nechtěl peníze: dle Herseyho přání místo licenčního poplatku žádal, aby nakladatelé přispěli Červenému kříži. Navzdory prvotní cenzuře se nakonec dočkali i Japonci, kde Herseyho Hirošima vyšla roku 1949. I když tam byl papír stále na příděl, a tak měla náklad jen 40 tisíc výtisků, do týdne rozebraný.
Autor nechtěl reportáž propagovat: v telegramu zachovaném v archivu BBC odmítá nabídku na rozhovor, přesvědčen, že text mluví sám za sebe. Několik málo interview Hersey poskytl až po téměř 40 letech. Dnes je anglický originál jeho článku zdarma k přečtení v archivu časopisu.
Kam dál
Dnes také čtenář má, kam pokračovat. Po přečtení Herseyho svědectví může na síti otevřít desítky rozhovorů s jinými pamětníky, objemné publikace už několikáté generace historiků, kteří dění v Hirošimě i Nagasaki dávno zmapovali odborněji a detailněji, nebo filozofické úvahy o etické stránce věci.
Kdo chce, snadno si dohledá i argumenty, jimiž americká vláda svržení bomby obhajovala a které Hersey nezmínil ani po 40 letech, kdy knihu doplnil o poslední kapitolu líčící poválečné osudy zpovídaných. Známý je především text ministra války Henryho Stimsona připomínající, za jakou cenu Američani zdlouhavě dobývali ostrovy Iwodžimu a Okinawu. Že japonská vláda krátce před svržením bomby odmítla Postupimskou deklaraci, to znamená výzvu ke kapitulaci. Že jí zbývalo 5 milionů mužů dost možná odhodlaných bojovat do posledních sil a že proti nim by bylo nutné nasadit dalších 5 milionů Američanů.
Stimson argumentoval, že pozemní invaze by si vyžádala odhadem milion obětí a válka by i při zapojení Sovětů trvala nejméně další rok, na což už nikdo neměl síly. Proti tomu dnes stojí názory těch historiků, podle nichž se Japonsko hroutilo a použití atomové bomby nebylo nutné. A samozřejmě hlasy všech, podle nichž bylo v každém případě neospravedlnitelné.
Dávno samozřejmě existuje celý literární žánr psaní o atomové bombě: patří do něj texty japonské vlastenkyně Jóko Óta, která o zničení Hirošimy prvně referovala v tamních novinách 30. srpna 1945, ještě před zavedením cenzury, nebo líčení jednoho z přeživších Takašiho Nagaie, který roku 1949 vydal román Zvony Nagasaki a dva roky nato zemřel na leukemii způsobenou radiací.
Asi nejslavnější japonskou prózou na toto téma, později zfilmovanou, je Černý déšť od hirošimského rodáka, avšak nikoliv pamětníka svržení bomby Masudžiho Ibuseho, kterého v Česku zpopularizoval přední japanolog Antonín Líman.
Problematice použití atomových zbraní se věnoval držitel Nobelovy ceny za literaturu Kenzaburó Óe, jenž z těchto textů sestavil sborník. A dnes Hirošimu a Nagasaki reflektuje další pokolení, třeba současník Rjú Murakami v románu Svět za pět minut.
S časovým odstupem přibyly práce o vztahu Japonců k Američanům nebo úvahy, zda lze takovou hrůzu postihnout slovy a jestli o ní může psát někdo, kdo ji nezažil. Což byl samozřejmě i případ všech Čechoslováků, včetně Františka Hrubína, v jehož básni Hirošima je na předměstí Prahy jedna hodina a patnáct minut, "a tam je krásné ráno, osm hodin / a patnáct minut (japonského času) / tam v tu chvíli / právě to padá na Hirošimu".
Nejlepší je jako vždy přečíst všechno. A Herseyho na prvním místě. Jako ho kdysi četl celý svět.
John Hersey: Hirošima
(Přeložil Rudolf Červenka)
Nakladatelství Leda 2020, 200 stran, 268 korun
