reklama
 
 

Recenze: Dunkerk Christophera Nolana je opět dokonalý film. Jen trochu nelidský

20. 7. 2017
Film Dunkerk. | Video: Vertical Ent. |  02:18
Dunkerk nabízí jedinečný zážitek nekonečného nádechu. Každý okamžik je v tomto filmu o válečné operaci z roku 1940 koncipovaný jako vrcholně dramatický moment. Režie Christophera Nolana dochází svého naplnění v čistotě záměru: postavit před diváka ten nejlepší možný film. Tak preciznímu dílu nicméně ve výsledku chybí trocha "lidskosti".
Doporučujeme

Každý počin britského režiséra Christophera Nolana se automaticky stává událostí sezony. Vzhledem k tomu, že nyní si jako podklad nevybral komiks ani sci-fi, nýbrž autentickou válečnou událost, bude Dunkerk jistě i vážným kandidátem na Oscara. 

Pokud si populární tvůrce neodnese pár sošek nyní, když se nepohybuje v "nízkých" žánrech, bude to už vážně zavánět spiknutím. Jeho talent totiž eskaluje. 

Proč je ten film tak krátký? 

Dunkerk popisuje slavně neslavnou evakuaci anglických vojsk z Francie v roce 1940, jež značila odevzdání kontinentu nacistickému Německu. I přes fatální důsledky opuštění pevniny je záchrana více než tří set tisíc mužů dodnes vnímána jako malý zázrak a jako malé štěstí ve velkém neštěstí.

Nolanovy fanoušky po oznámení filmu zarazily dvě věci. Za prvé nízká věková přístupnost - v Americe se na film smí chodit již od třinácti let, což značí, že tvůrci musí být opatrní s krví i sprostými slovy.

Po autentických řežbách jako Zachraňte vojína Ryana Stevena Spielberga, Dopisech z Iwo Jimy Clinta Eastwooda nebo nedávném Hacksaw Ridge Mela Gibsona, na něž se smí až od sedmnácti, se zdá, že zobrazovat druhou světovou válku jakkoliv "opatrně" je vůči lidem, kteří si museli projít peklem, přinejmenším zbytečné, přinejhorším urážlivé.

Zaskočila také velmi střídmá délka. 107 minut u mistra filmové řeči Nolana vzbuzuje dojem, jako by romanopisec se vší parádou najednou chystal bajku.

Problém s délkou se ale vyjasňuje hned zkraje - Dunkerk totiž není obyčejný válečný film, který by vyprávěl o konkrétních hrdinech, kteří na pozadí bitvy zažívají svůj příběh.

Všechny dějové linie sice mají své postavy (některé dokonce hrají známí herci, například Tom Hardy, Cillian Murphy, Kenneth Branagh), ale o nikom nemůžeme mluvit jako o hrdinovi - na to se k němu děj (na rozdíl od kamery vyžívající se v detailech) nedostane dost blízko. Mluví se tu jen střídmě a pozornost se přesouvá často a rychle. Události sledujeme s odstupem od postav, zato však s důrazem na evakuaci jako celek.

Děj negraduje. Od začátku do konce nasazuje ten nejvyšší stupeň napětí, přičemž v každé scéně drásavě vibrují tóny hudby Hanse Zimmera. Dramaturg by obvykle takové rozhodnutí označil za tragické - film přece gradaci potřebuje! Christopher Nolan si ale dává velký pozor, aby nebyl "obvyklý režisér" a aby se jeho počiny nepodřizovaly fádním poučkám.

Když Bruce Wayne ve filmu Temný rytíř povstal neuspěl v pokusu o útěk z vězení napotřetí, jak velí tradiční pravidlo, ale až napočtvrté, významně se stupňovala frustrace diváka z jeho neúspěchu.

Dunkerk nyní podobně podvratně nestupňuje emoce skrze cestu postav s různými zastávkami a odbočkami - v každém okamžiku nabízí napětí na té nejvyšší úrovni. Pak dává smysl i oněch 107 minut, na rozdíl od jiných filmů nedýchá, jde jen o jeden nekonečně dlouhý, hluboký nádech.

Nevadí, že nestříká krev

Příběh se dělí do tří částí. V první během jednoho týdne sledujeme vojáky na pláži, v druhé během jednoho dne civilisty vyrážející z Anglie na pomoc a nakonec jedinou hodinu letců, kteří dohlíží na bezpečné vyvrcholení evakuace.

Tyto tři linie i přes jejich rozdílný časový rozsah "v realitě" zabírají stejnou plochu a vyprávějí se současně. Události se mísí, předbíhají a zase vrací. Nolan potvrzuje, že rád experimentuje s vyprávěním a po vzoru jeho snímku Inception se Dunkerk jistě stane námětem mnoha grafů a diagramů, které se v dějových liniích pokusí udělat jasno.

V moři chvály se již objevily výtky, že na rozdíl od Mementa, Dokonalého triku či Inception tyto hrátky s časem nejsou v Dunkerku motivovány vnitřkem příběhu, kdy by postava četla deník, vzpomínala na minulost nebo se nořila do snů, a že tedy jde o samoúčelné komplikace. Tyto výtky jsou zcela oprávněné, ale také bezpředmětné. Odhalují totiž pouze to, že Dunkerk je Film.

O Christopheru Nolanovi platí, že je jedním z mála Filmařů. Nežene ho touha odvyprávět příběh, nabídnout zajímavé hrdiny ani přednést ponaučení, ale postavit před diváky dokonalé Filmové dílo, které zcela naplňuje možnosti svého média. Proto když si nyní "samoúčelně" hraje s časovými liniemi, jde ve skutečnosti o tu nejupřímnější a nejsilnější motivaci, jakou si u něj lze představit.

Dunkerk nemá hrdiny a nemá ani pointy, protože je sám sobě hrdinou a sám pro sebe pointou. Je motivovaný tím, aby byl. A samozřejmě musí být natočený na 70mm filmový materiál, aktuální symbol té nejpoctivější kinematografie.

Proto nevadí, že v něm nestříká krev, jak by stříkala v realitě. Že mrtví vojáci okamžitě mizí ze světa, propadají se z obrazu do nekonečné prázdnoty. Tato absence následků násilí nakonec sama nabízí silný a svým způsobem znepokojující zážitek, který je opět absolutně "filmový".

Dunkerk

Americký akční válečný film, 2017, 107 minut
Režie, scénář: Christopher Nolan
Hrají: Tom Hardy, Cillian Murphy, Kenneth Branagh, Mark Rylance, Harry Styles a další
Premiéra v ČR: 20. července 2017
Hodnocení Aktuálně.cz: 80 %

Je tedy Dunkerk dokonalý film? V jistém slova smyslu ano. Rozhodně v tom, jak Nolan sebeuvědoměle naplňuje možnosti média. V tom tohoto filmaře z amerických mainstreamových režisérů předčí snad jen David Fincher nebo Paul Thomas Anderson.

U Nolana se ale nakonec - a není to poprvé - dostáváme k jedinému problému: jeho díla jsou díky své preciznosti možná až příliš cizí, chladná. Jsou jako dokonalá umělecká torza vystavená v muzeu na okrasu celého světa, ovšem od návštěvníků oddělená ozdobným lanem.

Přijetí Dunkerku bude tedy záviset na tom, jak který divák tuto propast dokáže překonat.

Související

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama