Paříž - Ve věku 91 let zemřel francouzský režisér Alain Resnais, který natočil filmy jako Hirošima, má láska nebo Loni v Marienbadu.
"Resnais zemřel v sobotu večer v Paříži obklopen svou rodinou," řekl producent posledních Resnaisových snímků Jean-Louis Livi.
Nový způsob filmového vyprávění
O Resnaisových filmech Loni v Marienbadu a Hirošima, má láska dodnes diskutují studenti filmových škol na celém světě. Skutečnost a sen, minulost a současnost, to vše se v jeho filmech prostupuje a mísí v jedno veliké barevné představení.
Do francouzské kinematografie začátku 60. let 20. století vnesl Alain Resnais spolu s dalšími kolegy nový způsob filmového vyprávění. V jeho debutu Hirošima, má láska z roku 1959 hudba poeticky vplývá do textu a myšlenky do útržkovitých dialogů. Francouzská herečka tu potká japonského architekta. Jejich sblížení však vyvolává bolestné vzpomínky na válku. Bojují s minulostí, kterou nedokážou překonat.
I Loni v Marienbadu (1961) je o setkání dvou lidí, tentokrát na rozlehlém barokním zámku. Muž se pokouší v ženě vzbudit vzpomínku na události loňského roku, kdy se tu prý seznámili, sblížili a slíbili si setkání po roce. Žena ale všechno popírá i přesto, že jí muž připomíná nejmenší podrobnosti.
Resnaisův film "fotograficky" zachycuje skutečnost, postavy nejsou konkrétně určeny a záběry, nepatřící do jedné roviny, jsou zcela samozřejmě řazeny vedle sebe: "Hodně mě ovlivnil André Breton, byl jsem okouzlený surrealisty, obrazy Reného Magritta... Většina toho, co se ve filmu děje, se odehraje v představách jednotlivých postav, v tom je zase vliv němého filmu," vysvětlil režisér.
Fascinující je i Prozřetelnost z roku 1976, natočená v anglické koprodukci: umírající spisovatel v temném domě dlí ve společnosti přízraků rodinných vzpomínek a myšlenek z nového románu. Úspěch zaznamenal Resnais v roce 1980, kdy byl film Můj strýček z Ameriky oceněn Velkou cenou poroty na festivalu v Cannes.
Nemusíte studovat film, choďte do kina
"Nemusíte studovat film, stačí hodně chodit do kina," tvrdil Resnais, rodák z Bretaně (3. června 1922), který před filmovým plátnem doslova vyrůstal. Spolu s komiksovými seriály, které považoval za spřízněné médium, byl film jeho celoživotní láskou. Ve 14 letech natočil první amatérský snímek. Následovala řada dokumentů, z nichž nejvýraznější je obraz německých koncentračních táborů Noc a mlha (1955).
"Když jsem viděl první taneční číslo Freda Astaira a Ginger Rogersové, popadla mě ohromná chuť natáčet filmy. Toužil jsem vyvolat v lidech stejný pocit nadšeného rozjaření, který mě zaplavil při sledování jejich představení," řekl Resnais. S léty v jeho dílech začalo přibývat ironické poťouchlosti. Komedie Chci domů z roku 1989 vypráví například o střetu americké a francouzské kultury.
Děj komedie Stará známá písnička z roku 1998 pak doprovázejí známé písně v podání Josephiny Bakerové, Edith Piaf či Charlese Aznavoura, které komentují myšlenky hlavních postav. Resnais zde zachytil vlastnost lidské paměti, kdy člověku mnohokrát denně prolétne hlavou na základě nějaké asociace útržek melodie či textu.
Režisérovy pozdní filmy se vyznačují sofistikovaným humorem a ironickým nadhledem. Takový je i snímek Zbloudilá srdce, uvedený na festivalu v Karlových Varech v roce 2007, který Resnais natočil podle divadelní hry Alana Ayckbourna.
Inspiraci a energii čerpal umělec podle svých slov z vědomí konce: "Lidé se liší od zvířat tím, že si uvědomují svou smrtelnost. Člověka pohání nevyhnutelnost konce a do přemítání o něm se vejdou naprosto všechny emoce, od absolutního štěstí po naprostou beznaděj."
K Resnaisovým posledním snímkům patří Divoká tráva a Ještě jste nic neviděli, s nímž soutěžil v roce 2012 mimo jiné na festivalu v Cannes.
