Cannes 2014 - Úvodní film festivalu v Cannes má nevděčnou roli: jak zabavit dva tisíce hostů snímkem plným hvězd a zároveň nadhodit téma, které nějak rezonuje v soutěžním výběru? V posledních letech měli v Cannes docela kliku: Allenova Půlnoc v Paříži nebo Andersonovo Až vyjde měsíc byly solidní komedie. Velký Gatsby měl alespoň sílu oslnit.
Grace of Monaco od Oliviera Dahana s oscarovou Nicole Kidman v titulní úloze slibovala hvězdy i příběh. Čeká se, že pod vládou Jane Campion porota festivalu ocení nějaký ženský film, a tomu by osud herečky Grace Kelly, která se v šestadvaceti rozhodla najít životní roli coby monacká kněžna, přece mohl hezky předcházet!
Pískot a bučení pro kněžnu
Grace of Monaco je ale až příliš pohádková, melodramatická, myšlenkově zpátečnická. Snad trošičku přemotivované novinářské publikum si to vzalo osobně a film ve středu dopoledne bez milosti vypískalo. Bučelo a k potlesku se neměl vůbec nikdo. Něco podobného jsem u první festivalové projekce zažil poprvé.
Navíc distributor Harvey Weinstein zrušil podzimní americkou premiéru filmu a monačtí vládci nad Dahanem také ohrnují nos: „Upoutávka vypadá jako fraška a potvrzuje naprostou smyšlenost celého filmu.“
Nicole Kidman nenechala štiplavou poznámku na tiskové konferenci bez reakce. „Jsem z toho smutná, protože myslím, že ten film rodině nijak neškodí, rozhodně ne Grace nebo Rainierovi. Je to fikce, používáme tvůrčí licenci.“ Kidman také přiznala, že jí princezna Grace připadá blízká, i když ona se za žádného prince neprovdala. „Tedy, vzala jsem si prince. Countryového!“ sdělila potom pobavenému sálu žena zpěváka Keitha Urbana.
„Láska je niterná emoce. Žila jsem i bez ní, ale byl to velmi prázdný život. Když jsem vyhrála Oscara, šla jsem domů a něco takového jsem nezažila. Byl to nejosamělejší moment v mém životě. Během profesních vzletů jsem často prožívala osobní pády,“ svěřila se nakonec.
V hlavní roli Grace of Monaco se snaží, jak může, ale existenci projektu obhajuje jenom její šarm při živém setkání.
Obětovat se pro lásku
Film začíná vzpomínkou na rok 1956, kdy blonďatá herečka Grace Kelly (Nicole Kidman) opouštěla Hollywood. Bylo jí šestadvacet, měla už Oscara za drama Dívka z venkova, byla múzou obdivovaného Alfreda Hitchcocka. Slávu ale vyměnila za lásku monackého knížete Rainiera III. (Tim Roth), kterého shodou okolností potkala na filmovém festivalu v Cannes.
Přesouváme se do Monaka roku 1961, kde Grace vychovává dvě malé děti. Rainier je ve složité situaci. Musí být zadobře s miliardářem Onassisem a dalšími, koho do města lákají nulové daně. Francouzi zatím na knížete tlačí, aby daně zavedl a navíc je posílal do Paříže.
Grace si nebere servítky, což v místnosti vyvolává vlny, které se přestávají líbit i Rainierovi. Nespokojenou kněžnu přijíždí navštívit Hitchcock, aby ji zlanařil do role v dramatu o kleptomance Marnie. Ach, jak by Grace chtěla roli vzít! Přehrává si výstup před zrcadlem, nenápadně se ptá manžela o svolení… přitom Rainier už dříve v Monaku její filmy zakázal. Teď ale projeví sympatie a natáčení povolí, ovšem pokud z toho nebude skandál.
Vzápětí Francouzi vyostří svou politiku, nařídí blokádu Monaka a do bulváru prosákne, že poddanými neoblíbená Grace jede do Hollywoodu.
Pod vlivem otce Tuckera (Frank Langella) ale nakonec hrdinka volí těžší cestu: láska je prý o obětování. Žena, která ve stejném filmu prohlásí, že „kolonialismus patří do minulého století“, se najednou stane poslušnou manželkou a s pečlivostí, s níž dříve četla scénáře, se teď dá do učení k mistrovi monacké historie a etikety, hraběti D’Ailleresovi (Derek Jacobi).
Série špatných rozhodnutí
Olivier Dahan slušně zvládl například životopis Edith Piaf, jímž odstartoval mezinárodní kariéru Marion Cotillard. Od prvního záběru Grace of Monaco však narážíme na sérii špatných, nebo přinejmenším neinspirativních rozhodnutí.
Tím prvním je obsazení. Nicole Kidman je o patnáct let starší než hrdinka. Se vším respektem tady prostě nevypadá na mladici, která má kariéru před sebou. Tim Roth se neustále tváří užasle a film nabízí jen velmi málo momentů, ve kterých by se zdálo, že se s Grace milují. Spíš to vypadá, jako by se kněžna zřekla herectví jenom kvůli dětem.
Vedlejší role nabízejí pestré, i když jednostrunné výstupy: Paz Vega coby Maria Callas pořád zpívá, Frank Langella v kněžském rouše mluví jako protřelý špion a Derek Jacobi je nejšťastnější, když nemusí říkat nic a jenom kněžně ukazuje kartičky, podle kterých ona trénuje emoce.
Scénář dělá ze všech postav spíš karikatury, nerozvíjí ani vztah Grace k dětem, ani manželovi, vše zůstává v melodramatických scénách bezelstného štěstí a uslzených očí.
Dahan výrazně pracuje s obrazovou estetikou, kdy nechává kameramana Erica Gautiera razantně odlišovat jednotlivá prostředí - od křišťálově ostrých exteriérů po rozpité tváře ve sluncem zalitých interiérech. Kamera často pluje prostorem, ale Dahan není ochotný dát záběrům prostor, jejich poezii podráží popisným střihem.
Na druhou stranu lokace působí velkolepě, stejně jako kostýmy, šperky a vůbec pocit královského luxusu.