Ne snad Ostře sledované vlaky nebo Skřivánci na niti, ale Na samotě u lesa, Postřižiny nebo Slavnosti sněženek jsou snímky dávno zlidovělé, jejichž "hlášky" z hlavy cituje několikatá generace. Na začátku 90. let, kdy Češi začali hromadně jezdit na Západ, se v zájezdových autobusech hojně pouštěl právě Menzel. Jeho komedie jsou esencí idylického češství.
Jiří Menzel chtěl vždy točit pro lidi, protože film byl od začátku lidová zábava, novodobý cirkus, do něhož se lidé chodí pobavit, třeba i v slzách. Především však v slzách smíchu, neboť, jak zesnulý režisér opakoval, točil většinou komedie, a to především proto, že když je legrace, člověk se o druhých a o sobě nejvíce dozví.
Legrace jako specifický nadhled nad věcmi, který umožňuje přežít i ty největší hrůzy, nechybí ani v Menzelových "vážných" kusech, jako jsou Skřivánci na niti, komunisty odložení na 20 let do archivu, nebo oscarové Ostře sledované vlaky, na nichž američtí akademici ocenili právě onu kombinaci tíživé válečné atmosféry a humorného odlehčení situace.
Na konci filmu, kdy se v groteskním gagu převalí tlaková vlna z výbuchu vlaku, je té legrace najednou až příliš a Hrabalova předloha, prosta sebedojímání, zato plná hlubší melancholie a vnitřní hrůzy války, najednou v bouření dějinného větru dostává trochu jiné zabarvení.
Jiří Menzel se stal odborníkem na dílo Bohumila Hrabala, natočil podle něj řadu filmů, kromě Skřivánků, Vlaků a Sněženek také Obsluhoval jsem anglického krále.
Hrabal je v jeho filmech sladkobolnější a milejší než ve svých knihách. Menzel, jak si už v 60. letech všiml kritik a básník Andrej Stankovič, neomylně vytáhl z Hrabala to, co se "bude líbit lidem".
"Schopnost rozlišení 'podstatného' a 'vedlejšího' v kýčovité předloze dělá z Menzela významnou veličinu současného zábavního průmyslu," soudí přímočaře a příkře Stankovič, přičemž připomíná, že tuto schopnost Jiří Menzel osvědčil i při adaptaci Vančurova Rozmarného léta. Jako by v sobě měl onen divácký kompas, který v jinak komplexním díle ukáže přesně na to, co diváky nejvíc zaujme. A tak je i Vančura poněkud zploštělý a od počátku vedený k jakési sdílené "české životní kráse".
Tyto Menzelovy poetické filmy života, které v čase normalizace působily jako oáza krásy a lidskosti v bezčasém upatlaném hnusu socialistické reality, se staly nejen předmětem velké lásky českého společenství, které se rádo nechává pohladit idylou, i když nakadeřenou a poněkud falešnou. Vytvořily také normy pro každý další film, který na diváky v Česku zabere.
Menzelovy snímky se pak staly hodnototvorné i co do vidění a přemýšlení tvůrců. V Česku se vždy čeká spíše na malé, intimní filmy, v nichž je hodně smíchu či zapomnění a k důležitým věcem se dochází v životní empatii, v pochopení pro všechny, kteří žijí obyčejně, nikoli v dramatickém a někdy dost nechutném konfliktu. I ošklivost a zlo musí být nějak krásné.
Menzelovým filmům navíc nedominují obrazy, není to opulentní podívaná, žádný velký biják, a když už si obraz řekne o své, je téměř vždy malebně krásný, podbarvený podobně laděnou hudbou.
V pozdním věku se Jiří Menzel s filmem poněkud míjel, jak dokazuje mimo jiné jeho poslední opus Donšajni z roku 2013, který je vzdor veškerým snahám a Mozartově hudbě vnitřně nesourodý a rozdrolený.
Autor se odvolával na znalost řemesla, která přece sama o sobě musí zaručit, že udělá ne-li dobrý, pak alespoň slušný film. Režisér už však nerozuměl, nechtěl rozumět moderním trendům, neměl pro ně - on, proklamovaný staromilec - pochopení, protože podle něj takové filmy nectí tradici, třeba postmoderní velkofilmy a hry, jaké servírují režiséři typu Quentina Tarantina.
Menzel všude viděl úbytek řemesla, nepochopení smyslu filmařské práce, která přece už od počátku němé kinematografie zachycuje primárně lidský smích a slzy, aby pro pobavení ukázala lidu jeho vlastní pohyblivé zrcadlo, pouťový filmový spektákl.
Při vzpomínce na Jiřího Menzela se okamžitě vynoří i mnoho hereckých rolí, které naplnil elegantně a přesvědčivě, přestože to podle vlastních slov neuměl. V hereckém neumětelství, které v sobě nese přirozenost života, hledala oživení filmu už československá nová vlna 60. let. Menzel se v této roli ozvláštňovatele téměř profesionalizoval, nezapomenutelný zůstane zejména ve Hře o jablku režisérky Věry Chytilové.
Na Jiřího Menzela se ale bude vzpomínat hlavně proto, co uměl, tedy točit filmy. Jako klasik nezůstane jen v archivech a na DVD, protože jeho filmové obrazy jsou už dávno součástí českého kolektivního vědomí. Všechny kritiky a pochybnosti jsou zapomenuty a zůstává, jistě ještě dlouho zůstane, pocit, že Menzelovy filmy tu mluví za všechny. Že Menzel, to jsme my!
