Jak vás vlastně napadlo vrátit se k dvacet let starému rozhovoru s Lídou Baarovou a na jeho základě udělat celovečerní dokument?
Helena Třeštíková: Za to může Jakub Hejna, střihač mých filmů z poslední doby. Je iniciátorem toho filmu. Udělal mi DVD toho rozhovoru a říkal: Ty máš víc materiálu z toho roku 1995, než se tenkrát objevilo v půlhodinovém dokumentu, že? S tím by se mělo ještě něco udělat. Pořád mě do toho tlačil, až jsme se dohodli, že film uděláme společně jako spolurežiséři. To je asi nějaké tři roky nazpět. Dali jsme dohromady své nápady a vznikl tento dokument. Ostatně i já sama jsem si říkala, že bych se k tomu materiálu někdy chtěla vrátit, abych ten osud mohla popsat ve větší šíři.
Jak složité bylo navázat nějaký lidský kontakt s Lídou Baarovou?
Byly to čtyři velmi dramatické dny mého života, protože se za tu dobu vystřídaly u paní Lídy všechny emoce, které si dovedete představit, a u mě tudíž taky. Od toho, že nás nejdřív úplně vyhodila, až po to, že na konci, když jsme odjížděli, tak nás skoro nechtěla pustit.
Jak vás limitovala skutečnost, že paní Baarová odmítla natáčet kdekoliv jinde než u sebe na gauči?
Jednoduché to nebylo. Tím, že jen sedí a mluví, jsme byli velmi limitovaní. Naštěstí tam ještě i hodně kouří, takže aspoň byly nějaká akce s cigaretami, jinak by to bylo úplně tuhé. No a pak je tam akce, jak pije z lahve becherovky. Těch záběrů bylo víc, ale nakonec jsme tam dali jen jeden.
Jakou jste našla cestu k paní Baarové, že se vám svěřila s věcmi, o nichž jindy nemluvila?
Poprvé v životě jsem jela k někomu rovnou natáčet, bez obhlídky, bez toho, že bych s ním nejdřív jednala osobně. Takže ten první natáčecí den jsem ji viděla poprvé v životě. Dneska už je všechno jednodušší, ale v tom roce 1995 byla cesta do Salcburku mnohem složitější. Navíc bylo hrozné počasí, zdrželi jsme se a neexistovaly ještě mobily, abychom se mohli omluvit. Když jsme dorazili o hodinu později, paní Baarová byla velmi naštvaná, řekla, že už s námi nepočítala, a v podstatě nás vyhodila. Takže to bylo výborné entrée.
Jak jste tedy našla ten klíč, kterým se vám podařilo odemknout třináctou komnatu Lídy Baarové?
Naštěstí se to pak zlepšilo. Porozuměli jsme si. Viděla, že nejsme nějaké hyeny, které by ji chtěly nějak tlačit do kouta. Nakonec to bylo velmi hezké popovídání. Existuje i naše společná fotka, která ukazuje, že si povídáme v té nejlepší náladě. Už to skoro vypadalo, že mě adoptuje (smích).
Ve vašem dokumentu Zkáza krásou jste použila i záběry z pořadu GEN, který s Lídou Baarovou točil režisér Otakar Vávra. Vaše a jeho sekvence od sebe nejdou moc poznat…
Ano, někdy se už ani já nevyznám v tom, který záběr je z mého rozhovoru a co je materiál Febia. Vávra k ní přijel točit asi tři měsíce po nás a ona byla úplně stejně oblečená.
Ve filmu můžeme slyšet čtené vzpomínky Lídy Baarové z jejích dvou memoárů. Hlas je velmi podobný Lídě Baarové…
Dlouho jsme řešili, jak do filmu dostat nedořečené věci. Zvolili jsme čtení z jejích memoárů a přemýšleli jsme, kdo nám je namluví. Herečky to ale četly příliš pateticky. Nakonec jsem ten hlas získala velmi kuriózně. Onu dámu jsem oslovila v čínském bistru. Zrovna jsme ten problém řešili s mým spolupracovníkem Jakubem Hejnou, když mi říkal: “Ta paní u vedlejšího stolu, to je úplně hlas Baarové!“ Musela jsem mu dát za pravdu, šla jsem za tou dámou a vyjevila jsem jí, co bych potřebovala. Seděla tam se svou kamarádkou a byla velmi překvapená, když jsem jí říkala, že má hrozně podobný hlas jako Lída Baarová a že bych potřebovala, aby mi ji namluvila. Paní Šislerová byla ale velmi ochotná. Navíc to mluvila civilně, ne herecky pateticky.
Diváky určitě zaujme šot z filmového týdeníku, kde názorně ukazují, jak se naložilo se závadnými filmy mimo jiné i s Lídou Baarovou – pásku rozemleli na kaši a vyrobili z toho lak na nehty či krém na boty…
Ano, to je moje oblíbená pasáž. Možná by se měla promítat studentům FAMU hned v prvním ročníku. Nebo možná ještě před přijímačkami…
Proč?
Jako metafora pomíjivosti. Abychom si, když ty filmy děláme, moc nemysleli a zůstali jsme při zemi. Všechno skončí jako krém na boty.
S jakými pocity jste tenkrát ze Salcburku odjížděla?
S paní Lídou jsme se loučili v emoci – slzy, pláč, dojetí. Často mi volala, povídaly jsme si. Říkala jsem si, že bych tam měla ještě zajet, ale bohužel se to nerealizovalo. Odstup a větší rozměr dokumentu rozhodně prospěly. Vidíte, že její život měl mnoho různých peripetií. Když to člověk může lépe popsat a dokumentovat filmovými ukázkami, tak je to radost.
Bylo nějaké téma, na které zásadně odmítala odpovídat?
Od lidí, kteří ji znali, jsem byla instruovaná, že se rozhodně nesmím zeptat na Goebbelse a na její vztah s ním, a to ani trošku. Tak jsem si řekla, že se zeptám, ale až v poslední fázi našeho čtyřdenního rozhovoru. Tak jsem se zeptala, něco mi řekla a něco jsem doplnila z autentických vzpomínek „Útěky“, které sepsala paní Lída s Josefem Škvoreckým. Vznikly někdy v roce 1980, tedy v době, kdy vůbec nepřipadalo v úvahu, že by se kdy mohla do Československa vrátit. A možná právě proto byla otevřená v líčení vztahů s Goebbelsem a Hitlerem. Když se po sametové revoluci vrátila, napsala novou biografii, kde už ta skutečnost je více vyhlazená a méně tam přiznává tento vztah.
Jak těžké bylo k ní nezaujímat coby dokumentarista žádný postoj?
Někdy je tendence ke zjednodušování lidských typů a jejich příběhů. Pro mě je to film o velmi mnohoznačné osobnosti, o níž se nedá říct jednoznačná charakteristika jako „to je senzační ženská“ nebo „to je lidská bestie“. Lidské city jsou nevyzpytatelné, člověk může milovat i osobu, která si to objektivně nezaslouží. Srdci a tělu neporučíte.
V dokumentu je zařazen záběr, kterak plné Václavské náměstí Čechů hajluje při české hymně…
Ano, možná mnozí z těch, co tam hajlovali, pak prohlásili, že největší zrádkyně a kolaborantka je Lída Baarová.
Asi se nelze nezeptat: Za čtrnáct dní po premiéře vašeho dokumentu půjde do kin hraná Lída Baarová režiséra Filipa Renče...
Ty filmy se spíše doplňují, než že by si konkurovaly. Já být divákem, tak asi půjdu na oba, aby si člověk vše doplnil z té druhé strany a porovnal. Je to spíše časová shoda než úmysl. Filip Renč o tom mluví asi patnáct let, že to chce dělat. Ale v momentě, kdy na film dostal grant, tak my už jsme byli dávno rozjetí a měli jsme i předem daný termín dokončení. Je to zvláštní shoda, možná to téma létá ve vzduchu a nastala doba zájmu o tuto část historie.
Dostaly jste se s Lídou Baarovou na téma, jestli blízkost s Goebbelsem využila k tomu, aby někomu pomohla?
Známou věcí je, že německá produkce měla něco roztočeného s židovskou herečkou. Prosili pak paní Lídu, aby se za ni přimluvila u svého partnera. A skutečně, film se pak mohl s židovskou herečkou dotočit. Myslím, že se snažila pomáhat. A také jí dělalo dobře, že má tak mocného přítele. Nicméně chodili spolu od roku 1936 do roku 1938, kdy ještě válka nevypukla.
Měla jste pocit, že Lída Baarová něčeho ve svém životě obzvláště lituje?
Myslím, že nakonec nejvíc litovala toho, že nepřijala nabídku Hollywoodu (herečka měla před podpisem sedmileté smlouvy – pozn. red.). Bylo to takové její celoživotní trauma. Přišlo mi, že o tom vypráví s nesmírnou intenzitou, jako by tím překrývala jiná traumata jako smrt matky či sebevraždu sestry. To, že neodešla do Hollywoodu, brala jako zásadní chybu svého života.
Co obecně soudíte o roli milenek a žen mocných mužů?
Je to téma, které prochází dějinami. Všichni bychom dali dohromady množství příkladů vztahu „mocný muž a herečka“. Chápu, že mocným mužům se líbí krásné herečky a herečkám se líbí mocní muži, protože moc je afrodiziakum, takže by se skoro chtělo říct, že vlastně všechno funguje, jak má.
Co pro vás byl obzvláště silný moment z natáčení s Lídou Baarovou?
Ten moment, když říká, že se ráno probudí a zase je nový den, ale ty dny už nic nového nepřinášejí. Byla to asi nejsilněji vyjádřená emoce. Cítila jsem tu šílenou osamělost. Padla na mě strašná deprese z toho, že ženě, které ležel svět u nohou, leží u nohou krabice od bot se zažloutlými fotkami (v dokumentu je přesně tento záběr zachycen – pozn. red.).
Jak byste svůj dokument charakterizovala?
Zkáza krásou je příběh dvacátého století. Vypovídá o kráse, pomíjivosti, pošetilosti a velké iluzi. Trošku i o tom, že člověk se nemůže zbavit toho, co udělal, že prostě má nějakou odpovědnost. Pak je tam téma pokání. Tedy, myslím si, že v případě paní Lídy zas až tak velké nebylo. Dovedu si představit, že mohlo být větší.
