Devětapadesátiletý Šulík je nejspíš nejoceňovanější a nejplodnější slovenský režisér. V polovině 90. let minulého století vyhrál Českého lva s poetickým podobenstvím Zahrada, dalšího získal za sociální komedii Sluneční stát. Soutěžil na festivalu v Karlových Varech se společenským dramatem Cigán a jeho předposlední, tři roky starý Tlumočník vyhrál tři slovenská Slnka v sieti.
V paměti znalců okrajových projektů zůstává filmař zapsán polodokumentární dramatizací deníků Pavla Juráčka nazvanou Klíč k určování trpaslíků z roku 2002. Další výroční ocenění obdržel s dokumentem 25 ze šedesátých aneb Československá nová vlna. A to je pouze malý výběr z filmografie.
Šulík je zároveň kronikářem druhých i tvůrcem, který trochu eklekticky zúročuje dřívější postupy umělecké kinematografie. Zahrada v něčem připomíná Juraje Jakubiska, Sluneční stát britského Kena Loache a Cigán belgické bratry Dardenneovy. Nejde o plagiáty, spíš o inspiraci trendy, nikoli však v době, kdy byly nové, ale s malým časovým odstupem.
Ze Šulíka to nedělá horšího autora, spíše lehce nepředvídatelnou figuru s nevyhraněným stylem. Stále jako by experimentoval a hledal, co mu sedne nejlépe. Nejspíš už nepřestane. Starý pes se učí novým kouskům se střídavými lehkými propady.
Šulíkovu novinku teď kina začala promítat s velkým odkladem: Muž se zaječíma ušima už vloni vyhrál cenu za režii ve Varšavě, rok ale ležel ladem a teprve nyní měl premiéru na Letní filmové škole v Uherském Hradišti. Skvěle zapadal do leitmotivu letošního ročníku, jímž byl sluch. Hlavnímu hrdinovi v podání Miroslava Krobota, lze-li ho považovat za hlavního, a navíc ještě hrdinu, narostou zaječí uši a zbystří se mu sluch. Najednou dokáže zaznamenat, co si lidé šeptají či říkají daleko od něj, a postupně si vypěstuje i schopnost slyšet, co si druzí myslí.
Pohlcení fikcí
Jako rozehrávka existenciální komedie to je slibné. Člověka maně napadne Kafkova povídka Proměna, komiksoví X-Meni či romantický film Po čem ženy touží s Melem Gibsonem. Rychle ale pochopíme, že jsme na špatné stopě. Poetika snímku připomíná spíš tvorbu Akiho Kaurismäkiho nebo jiné severské, popřípadě maďarské či rumunské autory, ať už výtvarnou kamerou Martina Štrby, skokovými střihy Marka Šulíka nebo jemnocitným zvukem Viktora Ekrta.
Muže se zaječíma ušima zároveň nejde jednoduše popsat jako magický realismus, protože opravdovému hrdinovi žádný orgán nenaroste. Film je dvojnásobným vyprávěním ve vyprávění: stárnoucí spisovatel se pokouší napsat povídku o muži se zaječíma ušima a přitom navštěvuje příbuzenstvo a snaží se jim omluvit nebo se s nimi domluvit - dvacet let po odchodu od manželky by se rád rozvedl a vzal si těhotnou mladou milenku.
Proto sonduje terén, píše o muži, jenž se stává citlivější, a k tomu vede zcizující, necitlivě sobecké projevy do kamery, v nichž nejen reflektuje, ale spíše káže o tom, jaký je život umělce, jak ho máme chápat a proč mu poklesky odpustit.
Není to jen klasické filmové vyprávění odpovídající povídce nebo novele. Spíš románově vrstevnaté vyprávění, kde hrdina není nijak zvlášť pozitivní, chvílemi má i nemá pravdu, a ostatní postavy jakbysmet. Pravda románu tkví v jeho mnohosti, ne lineárním příběhu a jednoznačném poselství.
Všechny postavy v Muži se zaječíma ušima mají povrchovou slupku i druhou nebo třetí tvář. Jednají opodstatněně, nejsou tu žádná nevyřešená tajemství. Střídání stylových vzorců je hravé a zábavné, vedené lehkým sarkasmem vůči hlavní postavě. Nejde říct, že ji film omlouvá nebo glorifikuje. I když protagonista občas dělá nebo dělal hrozné věci, nyní pociťuje poměrně hořké zúčtování a částečně se snad mění k lepšímu.
Sledujeme cosi jako záznam tvůrčího procesu - sběru materiálu (hrdina nenavštěvuje rodinu nezištně, ale z konfliktních situací destiluje motivy pro psaní) i jisté pohlcení autora fikcí, kdy se začínají prolínat původně oddělené barevné a černobílé sekvence. Tvůrce jako by ztrácel kontrolu nad fikcí i vlastním životem. Zmatení je ale záměrné, prozrazuje něco o tom, jak se autor promítá do díla a nelze ho z něj odmyslet.
Hlavně hravost
Šedesátník Josef, jehož by nikdo nedokázal ztvárnit lépe než Miroslav Krobot, byl úspěšným spisovatelem. Nyní spíš paběrkuje, trochu vykrádá jiné a rozdává literární granty v komisi. Snímek obsahuje i zjevnou paralelu se slavnou povídkou Milana Kundery Nikdo se nebude smát, kde morálně problematický hrdina ví, že má co do činění s netalentovaným grafomanem, ale není schopný o tom nikoho přesvědčit a kauza mu osobně uškodí.
Josef je sympatický i nesympatický. V některých ohledech se chová morálně, stále na něj ale dotírá nelichotivá minulost. Už je zkonsolidovanější než druzí, a kdo by ho neznal, mohl by jej považovat za moudrého a vtipného člověka, který se nebojí výzev a nepodléhá konvencím. Tohoto rozpoložení však dosáhl za cenu mnoha klopýtnutí a spálených mostů.
Film nás vyzývá zaujmout lehký distanc a dívat se sarkasticky, nepodléhat tomu, že Josef je dobrý člověk a spisovatel. Ostatně to nikdy ani nezjistíme: útržky povídky o muži se zaječíma ušima jsou spíš návodem k chápání celku, než že by měly samostatnou estetickou hodnotu.
Snímek se vzdává návodnosti, lacinosti a okázalosti. Není úplně amorální, ani se nezříká vulgarit, většinu času ale zůstává hlavně hravý. Zdá se, jako by se v něm mohlo stát skoro cokoli, ale není to pravda - děj si zachovává vnitřní logiku a věrohodnost.
Největší naschvál spočívá v tom, že dva slovenské spisovatele hrají čeští herci a mluví česky (druhým je Oldřich Kaiser), což úvodní titulek vysvětluje jako druh fantazie a snu. Celý mechanismus vyprávění pak stojí na opačné trajektorii, než bývá obvyklé - hrdina se nepropadá do představ a snů, naopak se víc a víc probouzí do reality.
Martin Šulík a druhý scenárista Marek Leščák se inspirovali několika skutečnými slovenskými spisovateli, stejně jako vlastními zkušenostmi. Scénář postupně vrstvili jako vlaštovčí hnízdo poskládané z mnoha motivů. Chybí tu sentimentalita, převládá spíš výsměch. Občas si vyprávění dovolí být psychologicky kruté, brzy to ale vyváží nějakou roztomilou absurditou.
Nestejným krokem
Muž se zaječíma ušima je naprosto suverénní počin, v němž se na malém osobním příkladu zračí obraz celé doby. Vztahy mezi odcizenými manželi, mezi rodiči a dětmi, vztah mezi umělcem, publikem a jinými institucemi, mužské stárnutí. Dokonce ani motiv pozdního otcovství nepůsobí ulepeně a trapně, protože těhotná přítelkyně už je poučená životem a nevisí "géniovi" na rtech; spíše testuje jeho odvahu. Jedna ze scén symbolizuje, jak oba kráčejí životem nestejným krokem.
Nabízí se srovnání s vynikající polskou alegorií Den cvoka režiséra Marka Koterského, kde zhruba padesátiletý učitel polské literatury hrubě nadává na svět a moderní dobu. Postupně se však ukazuje, že jeho inteligence a vzdělání jsou spíše zástěrkou za sociální nedovednost a neuplatnitelnost.
Josef se zaječíma ušima není úplně stejný typ, je přece jenom méně nepraktický a neparanoidní, ale jde o podobný typ filmu, v němž ambivalentnímu hrdinovi postupně ujíždí vlak. Možná je to trochu i taková postsocialistická Velká nádhera: stejně jako ve snímku Paola Sorrentina se protagonista snaží něco zachytit, aby po něm zůstal odkaz.
V zásadě se ale jedná o velmi originální dílo, v současném česko-slovenském prostoru nesrovnatelné asi s ničím, možná vzdáleně Rokem ďábla od Petra Zelenky s Jarkem Nohavicou, jenž ale stojí více na atmosféře a méně na struktuře.
Postmoderní hrátky ve světě možná skončily někdy na přelomu tisíciletí s filmem Adaptace od scenáristy Charlieho Kaufmana s Nicolasem Cagem v hlavní roli. Ano, Martin Šulík možná postmoderní vlnu opět o pár let minul. Od starších autorů ale můžeme chtít přesně takovéto filmy a nemusíme jim vyčítat mírnou zastaralost. Vlny realismu a ornamentalismu se ostatně průběžně střídají.
Muž se zaječíma ušima
Režie: Martin Šulík
Bioscop, v kinech od 12. srpna.
