reklama
 
 

MFF KV: Polské Tělo zahání samotu černým humorem i destrukcí

9. 7. 2015 7:50
Skličující polské drama o samotě, ze které hlavní postavy unikají sebezničující anorexií, alkoholismem i komunikací se záhrobím, získalo na Berlinale cenu za režii.

Recenze (MFF KV 2015) – Polská kinematografie potvrzuje na letošních Varech svůj náskok před tou tuzemskou. I méně povedené kusy jako Červený pavouk Marcina Koszałka se vyznačují stylem a touhou oslovit mezinárodní publikum. Tělo režisérky Małgorzaty Szumowskové se pak nefalšovaně povedlo a mezi promítanými snímky vyniká.

Drama vypráví o kriminalistovi Januszovi (Janusz Gajos), vdovci, jenž vede pomyslnou válku se svou dcerou Olgou (Justyna Suwala), anorektičkou, která po smrti matky svůj vztek vylévá právě na něm. Kartami zamíchá psycholožka Anna vedoucí sezení anorektiků. Ta je sama nenaplněná žena a po smrti svého dítěte uvěřila, že dokáže komunikovat s mrtvými.

Na poli skromných devadesáti minut se daří rozehrát bohatou hru složitých emocí, jež jsou před diváky přes svou závažnost pokládány s místy až ironickým nadhledem a snad i černým humorem. Tělo nelze vnímat jako komedii, jež vyvolává smích. Spíš se občas cynicky pousmějete, což jen přidá na celkové negativní energii snímku, který je tíživý, přestože se mu podařilo vyhnout upjatosti.

Přitom podobně jako tolik jiných artových dramat i Tělo sází na viditelnou preciznost, kdy každá scéna vyvolává dojem absolutního záměru a nutí diváka hledat klíč k příběhu v každé rekvizitě, v každém gestu hrdinů. Ozvláštněním se stává údajná komunikace s mrtvými, jež postupně zasazuje racionalitě snímku, jeho světa a postav tvrdou ránu. Všudypřítomná skepse nutí celou dobu zpochybňovat Annu, na druhou stranu však publikum může zalitovat, co to o něm vypovídá.

Nosným tématem jsou dilemata Janusze, jenž by chtěl být odměřený a rozumný muž a srovnat si život do snesitelné latě. Práce plná důkazů o lidské krutosti, stesk po mrtvé manželce a dceřin absolutní vzdor vedoucí ji na pokraj existence ho však tlačí k podlehnutí Anině mysticismu a víře k vyšším hodnotám. Jako diváci však vidíme, že Anna svůj prázdný život pouze zaplňuje „velkými činy“, jako je pomáhání nemocným a poskytování rozhřešení pozůstalým rodinám, v soukromí však působí stejně nešťastně.

Ke konci snímek uhne k celkem jednoznačné pointě, čímž naruší doposud nečernobílé vnímání postav, jež jsou sice jasně definované, přesto bohaté. Snad krom čitelnější dcery Olgy, jejíž chování skrze věk a trauma nevnímáme příliš "plnohodnotně". Mírně natažené rozuzlení svou doslovností možná trochu narušuje dojem, na druhou stranu však může být i trochu odvážné vzdát se mnohoznačnosti a říct něco konkrétního, zvlášť když se to dnes příliš nenosí.

Tělo je na jednu stranu typický artový film i typický polský film, svoje schéma však oživuje velmi zajímavě a střet přesné režie a děje s nejistou definicí reality, přitom zasazeného do tak konkrétního a reálného lidského příběhu, rozhodně zaslouží pozornost.

autor: Martin Svoboda | 9. 7. 2015 7:50

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama