Helena Třeštíková nový příběh neplánuje: Moje síla je jinde

Zdenka Tomis Zdenka Tomis
7. 7. 2015 15:00
Rozhovor s dokumentaristkou Helenou Třeštíkovou o jejím novém filmu Mallory, ale i o dalších hrdinech, s nimiž už léta natáčí. A také o tom, že nový příběh už začínat nechce. Proč?
Helena Třeštíková
Helena Třeštíková | Foto: DVTV

Praha - V pondělí měl na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech premiéru nový dokument Heleny Třeštíkové s názvem Mallory. Do kin se oficiálně dostane až 23. července. 

Ústřední hrdinka filmu se podle režisérky nemohla premiéry ve Varech dočkat, sháněla šaty, všude vylepovala plakáty k filmu a těšila se, že to pro ni bude nový životní start. 

Helena Třeštíková v rozhovoru pro Aktuálně.cz také prozradila, kdy se během své práce nejvíce bála, které ze svých hrdinů stále natáčí, jak se mají, a také se svěřila, proč se radši drží starých příběhů, než aby začínala točit nové. 

Aktuálně.cz: Váš nový dokument Mallory je opět z drogového prostředí, i když se hlavní hrdinka po narození dítěte dokáže drog vzdát. Jak těžké to pro ni bylo?

Helena Třeštíková: Drogového prostředí se to téma sice týká, ale v podstatě tam vůbec není. S Mallory jsme se setkaly v době, kdy byla už rok čistá a měla roční dítě, takže její minulost je jen odvyprávěná. Pak už se věnujeme tomu, že život poté, co se člověk zbaví závislosti, není úplně jednoduchý, a jak je pořád třeba bojovat. Tedy je to o ženě, která je silná, dokáže se s problémem poprat, i když je pořád někde na cestě. A propos, má strašně ráda Kerouaca a Na cestě je taková její bible. Myslím, že ji to vystihuje. 

Mallory hezky popisuje, jak je narkoman uzavřen ve své skořápce a příliš nevnímá svět okolo sebe. Když přestane fetovat, najednou je všechno strašně živé a bolavé, i drobné nezdary takový člověk prožívá extrémně vyhroceně. A druhá věc jsou sociální problémy, tedy jak uživit sebe a dítě. Ke všem těmto starostem se přihodilo to, že přítel, se kterým Mallory žila, ji vyhodil z bytu a ona se octla na ulici. Chvíli pak s jiným přítelem bydlela v autě a dítě bylo uklizené v psychiatrické léčebně. Mallory mezitím chodila po úřadech, aby získala nějaký sociální byt, ale úřady nepomohly. To pro mě byly zajímavé a dost temné zkušenosti. Byt si nakonec našla sama a pak se rozhodla studovat sociální práci. V tom příběhu došlo k postupnému nalezení se.

A.cz: Takže konec je pozitivní?

Já vidím naději. Mallory na konci filmu dokonce v rámci své praxe pracuje pro společnost Naděje, která pomáhá bezdomovcům. Takže ona sama, jednu dobu bezdomovec, nakonec bezdomovcům pomáhá, a Naději má dokonce napsanou i na autě, kterým jezdí.

A.cz: Dokument Mallory je hotový, ale budete ji sledovat, respektive natáčet i nadále?

Asi ano. To se zatím děje asi u všech lidí, se kterýma jsem točila. Mallory všechno dost prožívá. Hrozně se těšila na premiéru do Varů, sháněla šaty, všude vylepovala plakáty k filmu a pořád říkala: "Ta premiéra bude můj další životní start."

Foto: Facebook.com/Mallory Neradová

A.cz: To musí hodně nabíjet i vás, ne? Po zkušenostech s Katkou nebo Reném...

Hrozně mě to nabíjí, to je jasný. I když zrovna René se teď už taky dává dohromady a jeho život je teď víc srovnaný.

A.cz: Myslíte, že je to i vaše zásluha, že se Mallory ze všeho takhle vyhrabala?

To je takové coby kdyby, ale ona je silná ženská, určitě by se s životem prala i beze mě. Myslím, že jedním z důvodů, proč do natáčení vůbec šla, je ten, že chce něco sdělit. Těší ji, že může svoje zkušenosti zaznamenávat a předávat. Možná to považuje za svoje poslání a teď, když její životní příběh dostal filmový tvar, najednou vše vnímá ještě intenzivněji. Ale motivace to určitě byla po celou dobu. Jak by to bylo jinak, nevím, to je hrozně těžká otázka.

A.cz: O vás se ví, že máte tendence svým postavám trochu pomáhat, i když po zkušenosti s Reném se asi už brzdíte. Jak to bylo tentokrát?

Je to tak, že nejsem záchranná stanice. Když mají moji hrdinové problémy s bydlením, nemůžu je třeba nechávat bydlet u sebe, protože mám rodinu a ta je úplně mimo tohle moje podnikání a nemůžu ji do toho zatahovat. Také se v těch mých filmových příbězích musím pohybovat tak, aby mě to nezničilo. Když se všude kolem děje něco špatnýho, abych sebou nebouchla nakonec i já. Ale samozřejmě pomáhám, jak můžu.

A.cz: Když pominu materiální pomoc, máte tendence jim radit? V dokumentech se k nim zásadně nevyjadřujete, tak mě zajímá, jestli to tam je mimo záběr.

Určitě. Probíhá x takových rozhovorů, které ale nechci, aby ve filmu byly, protože je to dokument o natáčené osobě, nikoli o tom, co si myslím já. Jeden takový moment je v Katce. Viděli jsme ve střižně původní verzi bez něj a dramaturgové i producenti se shodli, že je potřeba tam přidat nějaký můj vstup do situace. Tak se jeden natočený dialog přidal, ale stejně mám pocit, že to z toho filmu trochu nepřirozeně vyčnívá. Ale mimo natáčení se chovám k mým postavám stejně, jako bych mluvila s kamarády. Třeba Mallory jsem strašně vymlouvala jednoho chlapa. Ze začátku jemně a pak už dost intenzivně a teď to vypadá, že se to snad už podařilo.

Foto: DAN MATERNA / MAFRA / Profimedia

A.cz: Jak se teď má Katka, jste s ní v kontaktu?

Tam je to tedy na pěknou depresi. Občas se ozve, ale je problém, že to vždycky musí být z její strany, protože nemá žádnou adresu a mobil hrozně často mění. Takže já jsem si vždycky k jejímu číslu psala: Katka - červen. Katka - září. Když jsou potřeba peníze, mobil se prodá, pak se zase pořídí jiný.

A.cz: Který ze všech těch lidí nebo příběhů vám byl něčím nejbližší?

To se fakt nedá říct. V každém je kus mého života. Když film René dostal Evropskou filmovou cenu, bylo to pro mě asi nejvíc, hodně mě to překvapilo. Ale zároveň každej film má něco, neumím vybrat jeden.

A.cz: Na kolika dokumentech teď pracujete?

Je jich dost. S časosběrnými filmy to vlastně ani jinak být nemůže. Teď jsou to Manželské etudy, René a potom ještě asi tři nebo čtyři další příběhy. Takže pořád se něco děje, což je dobře. Protože mě ta práce baví a je to moje dobrovolná volba.

A.cz: Dřív jste tvořila dokumenty přímo pro televizi, zatímco teď vznikají klasicky s producentskou společností. Jaký je v tom rozdíl?

Podstatný. Při práci pro televizi jsem měla deset dní na střih a hotovo. Teď mám na střih tolik času, kolik je potřeba. Takže můžete mít všechno daleko víc "vopřemejšlený", jak říká můj syn. Střižna je v téhle práci skutečně hodně důležitá, takže teď si můžeme dovolit udělat první verzi, pak si dát chvíli pauzu a přemýšlet o střiženém tvaru a jeho nedostatcích. Tak vám dojdou některé věci, vymyslíte řešení.

A.cz: Jak vypadá váš diář? Jak moc se dá plánovat dopředu, kdy se bude točit, nebo to probíhá operativně, že se dotyčný ozve sám, když se děje něco zajímavého?

Zaměstnaná jsem pořád. Někdy jsem aktivní já a plánuji, co by se dalo natočit, kde už je nějaká delší mezera a je třeba trochu popojet. Jindy zase volají naši hrdinové mně, když se něco děje. Je to tak půl napůl. Ale taky se stává, že se při natáčení dozvím o zajímavých situacích, které proběhly a o kterých mi naši protagonisté zapomněli říct a pak toho sami litují. Není to tak, že by natáčení dokumentu bylo hlavní motivací jejich života.

A.cz: Už jste se během natáčení dokumentů několikrát dostala na ne úplně komfortní místa. Měla jste někdy strach?

To je pravda, ta místa byla často dost nekomfortní (směje se). Ale zase musím zopakovat, že to dělám dobrovolně, nikdo mě nenutí tam chodit, tak si nemůžu stěžovat.

A.cz: To se ale nevylučuje s tím, že někdy můžete mít strach.

To víte, že občas mám. V komunitě kolem Katky jsme zažili několik takových situací. Rvačky na hlavním nádraží v noci, ale i ve dne. Ve squatech, kde narkomani žijí, jdete a říkáte si, jestlipak tady nejsou ukradený traverzy ve stropě a nezřítí se to na vás. Zatím jsme to všechno přežili, strop se nezřítil, nikdo nás nezmlátil, ale jasně, zblízka vidíme, co je to za hrůzu. Katka jako holka by v tom prostředí sama nepřežila, potřebuje někoho, nějakého partnera, který ji chrání. 

A.cz: Většinou natáčíte celkem pohnuté osudy, i když chápu, že na začátku nikdy nevíte, co se bude dít za pár let. Ale neláká vás natočit něco úplně jiného? Třeba něco, co začíná ve chvíli, kdy se všechno perfektně daří?

Když si vezmete Manželské etudy, to bylo zpočátku nekonfliktní téma, to začínalo štěstím, svatbou. 

A.cz: Ale často ti lidi neměli bydlení, brali se kvůli tomu, že čekali dítě. Myslela jsem spíš třeba příběh člověka, který je právě teď na vrcholu.

Rozumím. Ale asi jsem už ve fázi, kdy se mi nechce pouštět do něčeho nového. Samozřejmě čím je člověk starší, tím trochu ubývá energie. A tak si říkám, že moje síla by měla být v tom, dotahovat věci už rozdělané. Radši navážu tam, kde už jsou nějaké vrstvy z minula, než začínat něco úplně nového.

Foto: Profimedia

A.cz: Říkala jste, že musíte dávat pozor, aby vás ty příběhy nepoložily, ale nepůsobí to i naopak? Že když vidíte tyhle osudy, víc si vážíte toho, co máte, a nerozčilujete se kvůli malichernostem?

Určitě to funguje i takhle.

A.cz: Celá rodina Třeštíkových alespoň navenek působí hrozně idylicky. Máte byt ve stejném domě jako vaše děti, navíc s vámi i pracují… To je ještě ten pozitivní důsledek vaší práce? Nebo jste se poučila při natáčení etud, co dělat a nedělat?

Asi můžu uklidnit každého, kdo to bude číst, že to tak jen vypadá, ale jinak je to u nás stejné jako v každé jiné rodině. Pořád se něco děje, plusy i minusy. Rozhodně si nemyslete, že žijeme nějak idylicky. To, že bydlíme v jednom domě, je víceméně náhoda. Zároveň se třeba týden dva nevidíme. Každý má svůj byt a my k dětem bez pozvání nebo předchozího ohlášení nikdy nechodíme. Vlastně jediný rozdíl je v tom, že když nás chtějí navštívit, mají to blíž.

To, že spolupracujeme, taky vyplynulo nějak automaticky tím, jakým profesím se věnují. Hanka je producentka a teď zároveň i radní na Praze 7, takže ta toho má víc než dost. Tomáš fotí, ale někdy ho přimět, aby vyfotil něco pro mě, je hodně těžké (směje se). Je pravda, že tak, jak každý z nás pozoruje vztahy svých kamarádů a známých a učí se z nich, tak já k tomu mám ještě své filmové příběhy z různých vrstev společnosti. To moji životní zkušenost určitě, někdy až nečekaně, obohacuje.

A.cz: Není to tak dávno, co jste se stala už dvojnásobnou babičkou. Cítíte se jako babička?

To je věc, ve které mám trochu špatné svědomí. Byla jsem dost naštvaná, když jsem já měla malé děti a moje máma měla svoji práci a moc mi nepomáhala, a teď se historie opakuje. Já také moc nepomáhám, a tak je mi někdy mé snachy líto, že je na to trochu sama. Ale když můžu, snažím se to nějak skloubit. 

A.cz: Takže asi nejste ta maminka, která se vnoučat nemohla dočkat.

To určitě ne, protože mám pořád svoji práci a docela intenzivní životní náplň. To čekání na vnoučata asi spíš postihuje ženy, které odejdou do důchodu a doufají, že se ta prázdnota zaplní vnoučaty. Jenže já zatím žádnou prázdnotu necítím. Naopak je přeplněno (směje se). Ale vnoučata jsou samozřejmě velké štěstí, pokračování našeho života, takže jsem z nich přirozeně šťastná, i když na ně nemám tolik času.

A.cz: Dovedete si vůbec představit, že byste někdy šla do důchodu?

Nikdy nevíte, kdy vám dojdou síly, ale zatím si to tedy představit nedovedu. Myslím, že by to na mě působilo hrozně depresivně. Mám hrůzu z prázdnoty. I když jsem někdy prací zahlcená a říkám si, že to nezvládnu, pořád je to pro mě lepší varianta než ta, že se nic neděje. Rozhodně si nestěžuju, dělám, co mě baví, mám svůj program, jsem pánem svého času, nikdo nade mnou nestojí. Jediná nevýhoda je snad jen to, že nemám na koho nadávat (směje se).

A.cz: Proč to vnímáte jako nevýhodu?

Protože v nějakém průšvihu si nemůžete říct, že za to může ten blbej šéf. Přiznat si, že jsem si nějaký problém způsobila sama, je samozřejmě mnohem bolestnější.

Trailer k filmu Mallory | Video: YouTube
 

Právě se děje

před 1 hodinou

Soud v Číně poslal do vězení hongkongského knihkupce Minhaie

Soud v Číně poslal za nezákonné poskytování zpravodajských informací do zahraničí na deset let za mříže hongkongského vydavatele a knihkupce se švédským občanstvím Gui Minhaie, napsala agentura Reuters.

Kauza Minhaie, který prodával knihy píšící velmi otevřeně o čínských vůdcích, zkomplikovala vztahy mezi Pekingem a Stockholmem.

Minhai byl jedním z pěti hongkongských nakladatelů a knihkupců, kteří zmizeli na přelomu let 2015 a 2016 a později se objevili ve vazbě v pevninské Číně.

Další zprávy