Recenze (MFF KV 2015) – Filmy Paula Thomase Andersona a zvlášť ty z poslední doby nejsou pro každého. Temný Mistr o vztahu vůdce sekty a jeho žáka v českých kinech přes hvězdné obsazení terno neudělal.
Patrně proto se žádný z českých distributorů neodvážil nasadit do kin jeho nový film Skrytá vada do českých kin. Jistě, tahle adaptace šest let starého románu tajnůstkářského a údajně nezfilmovatelného spisovatele Thomase Pynchona vyjde brzy na DVD a mnozí nedočkavci si ji už stáhli na internetu. Jenže pravý zážitek z tohoto filmu budete mít jen na velkém plátně.
Tedy jen v případě, pokud od příběhu neustále zhuleného soukromého očka Larryho „Doca“ Sportella (Joaquin Phoenix), jenž se zaplete do případu podivného zmizení své bývalé přítelkyně Shasty (Katherine Waterston), nebudete očekávat běžnou noirovou kriminálku. Na Skryté vadě je nejvíc fascinující, že i když vám při jejím sledování vytanou na mysl všemožné filmové vzory, výsledek je zcela svébytný a nepodobá se vlastně ničemu, co jste kdy viděli. Zkuste si představit mix filmů, jako jsou Big Lebowski, Čínská čtvrt, Strach a hnus v Las Vegas plus cokoli od Davida Lynche a máte rámcovou představu o poetice Skryté vady.
Anderson i v tomto filmu pokračuje v mapování proměn americké společnosti v neuralgických obdobích jejího vývoje. Pokaždé tyto změny ilustruje na základě střetu dvou mužských aktérů. Ve filmu Až na krev bojuje symbolicky o podobu Ameriky kazatel Paul Dano s ropným magnátem v podání Daniela Day-Lewise, v rozkolísané poválečné Americe zobrazené v Mistrovi se duše neurotického válečného veterána aka Joaquina Phoenixe snaží zmocnit charismatický guru Phillip Seymour Hoffman. Phoenix podává skvělý výkon i coby poněkud zdecimovaný hipík ve Skryté vadě. Na druhé straně barikády stojí tentokrát hřmotný policajt Bigfoot. A většina společných scén těchto dvou postav patří k tomu nejvtipnějšímu, co film nabízí. Asi jsme to ještě dostatečně nezdůraznili, ale Skrytá vada je přes všechny své sociopolitické přesahy hlavně nepředvídatelná existenciální komedie.
Píše se rok 1970, i v surfařském ráji v Kalifornii se mění časy, definitivní soumrak nevinnosti éry hippie potvrdily masakry ve Vietnamu a vraždy Charlese Mansona. Doba je prodchnutá paranoiou, stejně jako Pynchonův román, který ji popisuje. Původně celkem normálně se vyvíjející krimi zápletka se mění v podivnou noční můru, která vypadá při prvním pohledu jako odraz fetem vyvolaného stihomamu hlavního hrdiny. Ale je to skutečně tak nebo platí v tomto případě okřídlené „že jsi paranoidní, ještě neznamená, že po tobě nejdou“?
Andersonovi se daří skvěle balancovat na hranici mezi skutečností a halucinací i díky postavám, jejichž projev lavíruje na pomezí karikatury a jímavé melancholie. Herectví Joaquina Phoenixe na sebe zaslouženě strhává veškerou pozornost. Se svým afrohárem a elvisovskými kotletami, excentrickou mimikou a unaveným frázováním člověka, co na něm stojí veškerá tíže světa, je zároveň směšný i dojemný. A platí to i o dalších bizarních postavičkách, které ztvárňují třeba Owen Wilson, Eric Roberts nebo Reese Witherspoon.
Název Skrytá vada je v pojišťováckém žargonu termín, který znamená pojistku proti závadám, které nebyly zpočátku vidět. Každý společenské hnutí – a květinová kontrakultura šedesátých let není výjimkou – obsahuje skrytou vadu, díky níž se nakonec začne rozpadat. A hrdinové filmu musejí zkusit poslepovat kousky svého rozpadajícího světa, aby mohli žít dál.
Andersonův film nabízí zážitek, ze kterého se točí hlava ještě dlouho po odchodu z kina. Nejen z té spletité příběhové konspirace, kterou lze patrně plně docenit až po několikátém zhlédnutí. Ale z celé té omamné audiovizuální stránky, která se opakovanými projekcemi určitě také neomrzí.
