Recenze (MFF KV 2015) - Titulní postava filmu Schmitke je hrdina, na kterého v českých filmech nenarazíte. Nejen proto, že zdejší filmaři nemají ve zvyku točit příběhy o duševně vyhořelých německých inženýrech, kteří se na banální služební cestě do Krušných hor zapletou do mysteriózního dobrodružství. Ale i proto, že typově podobné absurdní komedie o introvertních samotářích, kteří se protloukají životem s kamennou tváří a zdánlivě nulovými emocemi, se natáčejí spíše ve Skandinávii než u nás.
Absolventský film debutujícího režiséra Štěpána Altrichtera už před karlovarským festivalem objel úspěšně některé světové prohlídky. Premiéru měl dokonce na nejprestižnějším asijském festivalu v Pusanu. Čím snímek zaujal až v Koreji, není zas taková záhada. Schmitke je sice zasazený do konkrétního místa se silným geniem loci, ale příběh je to záměrně spíš alegorický než realistický, čímž odpadají problémy s pochopením lokálního kontextu. Takže má univerzální charakter a může být proto srozumitelný po celém světě.
Schmitke (dokonale obsazený Peter Kurth) je mlčenlivý padesátník, jehož jediným smyslem života je práce v továrně na výrobu větrných elektráren. Jednoho dne je se svým mladým kolegou Thomasem vyslán na pracovní cestu do českého pohraničí, aby tam opravil jeden ze starších typů větrníků, na nichž se jako konstruktér podílel.
Už za hranicemi se ale začnou dít divné věci, navigace začne stávkovat a divoký les jako by vábil oba Němce do svých zlověstných tenat. Má to snad co do činění s podivnou noční můrou o lese, která Schmitkeho už několik dní budí ze snu? Živoucím zlým snem se koneckonců zdá být i pobyt v pivnici a penzionu U Bobra v zapadlém krušnohorském městečku, kde oba němečtí technici najdou nedobrovolný azyl. Na Schmitkem je znát, že si mezi domorodci připadá jako etnograf v džungli při první návštěvě dosud neprozkoumaného kanibalského kmene. A divnější věci se začnou dít ráno, kdy Schmitke zjistí, že jeho kolega záhadně zmizel.
Nejnoisovější film o hledání vnitřního klidu
Altrichter se scenáristy Tomášem Končinským a Janem Fuskem napsali příběh, který v něčem připomíná rané surrealistické prózy Haruki Murakamiho, v nichž hrdinové na cestě za sebou samým honí magické ovce s červenou hvězdou a podobné přízraky a dostávají se přitom do paralelních realit. Zároveň se jako jasný inspirační zdroj ukazuje David Lynch, jemuž tvůrci skládají hravou a mírně parodickou poctu. Třeba v momentě, kdy se ke Schmitkemu v hospodě plné podivných existencí přitočí štamgastka vypadající jako Dáma z polenem z Lynchova Twin Peaks a nesnesitelně pomalou dikcí pronese: "Chtěla bych vás varovat. Nedávejte si tu čaj, nemají to tu rádi."
Ve struktuře filmu se objevují dva zcela protichůdné přístupy, které se ale překvapivě netlučou, ale dobře doplňují. V rovině scénáře a dialogů zejména je Schmitkeho spirituální odysea neustále narušovaná různými gagy a zcizováky, aby ji nikdo nebyl v pokušení brát úplně vážně. Naproti tomu audiovizuální stránka je hodně promakaná a sugestivní. Kameře se z fotogenického prostředí sudetských lesů daří vykouzlit divočinu, která by se mohla směle poměřovat s tou ve Skalistých horách.
A největší devízou je zvuk, který je nejdominantnější složkou celého filmu. Už od expozice před úvodním titulkem, kdy o pozornost divákových uší střídavě či prolínavě soupeří zvýrazněné zvuky lesa, kakofonie městského provozu a instrumentální verze latinskoamerického hitu Besame Mucho, je jasné, že tenhle film bude hodně o ruchu a hluku. Nesnesitelné skřípavé vrzání rozbitých větrných turbín, které se rozléhá až do přilehlého městečka, už je jen takovou třešničkou na dortu.
Schmitkeho poetika mísící humor a tajemno není pro každého, ale pokud německému inženýrovi chcete dát šanci, vyplatí se nečekat na DVD, ale stihnout ho na velkém plátně buď ještě ve Varech, nebo po blízké distribuční premiéře. Díky zvukové stránce může totiž Altrichterův film kandidovat na titul nejnoisovějšího filmu o hledání vnitřního klidu a míru v dějinách kinematografie.
