Praha - Jeden z nejočekávanějších filmů nejen letošního podzimu vstupuje ve čtvrtek do kin v jedenačtyřiceti kopiích a s velkými ambicemi. Václav Marhoul chtěl vytvořit film "o lidech ve válce" syrově i bez patosu a dotknout se věcí, které u nás nikdy nikdo nenatočil.
K rozhovoru bylo třeba zajet do Bratislavy, protože jeho Tobruk měl netradičně premiéru právě tady. Schůzku si dáváme v hlavním nákupním a zábavním centru Aupark, kolem nás korzují desítky krásných a vyfintěných slovenských žen a dívek.
Marhoul přichází s drobným zpožděním, pečlivě oholen a zastřižen, stále trochu pohublý z náročného natáčení, ale stisk ruky má velmi pevný a dlouhý. Při povídání kouří své oblíbené cigarety a často mhouří jedno oko, čímž dává velkou část svých odpovědí do pomyslných uvozovek.
Výsledný dojem z osobního kontaktu je mnohem příjemnější, než jak rázně možná vypadají slova přepsaná na papír.
Poté, co jste natočil parodického Mazaného Filipa od vás asi nikdo nečekal seriózní válečný film.
Ano, všichni čekali, že budu pokračovat v komediálním žánru. Teď, po Tobruku, ode mě zase očekávají, že budu dělat samé válečné filmy. Což tedy určitě nebudu, protože mám v hlavě úplně jiný film a myslím, že válečný film už nikdy točit nebudu. Kdysi jsem říkal, že miluju všechny dobrý filmy ve všech žánrech, a nejvíc by mě bavilo, kdybych dokázal - což se určitě už nepodaří - natočit z každého žánru jeden film. Ale v mým věku to už nepůjde. Když je vám dvacet, tak si říkáte, co všechno uděláte, a když je vám pomalu padesát, tak si říkáte, co ještě stihnete.
-
1. část rozhovoru si přečtěte ZDE.
O Tobruku, ale také o Mazaném Filipovi
Teď k vašemu vojenství a vlastenectví. Vlastně nevím, jak se mám na tohle téma ptát, protože sám k němu nemám co říct a ty pojmy a hodnoty pro mě nic neznamenají. Z čehož neplyne, že by mě nemohl zajímat film, který se tím zabývá. Takže se vás jako tvůrce filmu se silným nefrekventovaným tématem a silným názorem ptám: Proč se v 21. století, kdy pomalu padá pojetí národních států, vracíte do minulosti - chcete nějak povzbudit národní sebevědomí?
Nejdřív k filmu. Jako producent a režisér zásadně odmítám přemýšlet spekulativně. Mě vůbec nezajímá, jaký je trh, nebo jestli je nějaké téma frekventované, nebo ne. Mě zajímá jenom to, co cítím já a o čem přemýšlím.
A když jsem si dočetl knížku Rudý odznak odvahy od Stephena Cranea, jež se stala jakýmsi iniciátorem filmu Tobruk, a podle níž vznikl i nepovedený a dobově poplatný americký film, do kterého se Cranovu poetiku vůbec nepodařilo přenést, (pozn. red. Ze snímku producent vystřihl přes 20 minut, a tudíž bylo vyznění díla značně poškozeno.) byl jsem tak strašně silně a hlavně emociálně zasažený, že jsem si v tu chvíli řekl, tohle bude můj nový film a tečka.
Cranův příběh se odehrává na pozadí americké občanské války, což je doba, která tady přirozeně nikoho nezajímá. Ale válka sama o sobě je téma, které je neustále aktuální. Utrpení člověka a vůbec role jedince ve válce je úplně stejná, ať už ten člověk byl v Alexandrově vojsku, když táhl na Persii, nebo napoleonský voják v Rusku nebo Cranův hrdina v bitvě u Gettysburgu, nebo československý voják kdekoliv na jakékoliv frontě.
Otázka zněly - kam, kde, kdo? Naše poslední velká válka byla druhá světová. Historicky a logicky je to pro mě jediné možné období. Nemohl jsem příběh kupříkladu "instalovat" do Afghánistánu, kde bojuje 150 českých profesionálů. Ta válka tam je úplně jiná.
Jistě, nebojují proti sobě armády, je to válka profesionálů a guerilly.
A nikdo jiný než profesionál tam ani bojovat nemůže, protože by nepřežil jediný den. Cranův hrdina, který mě ale zajímá, je idealista a dobrovolník, který věří, že jde do války pro dobrou věc. Stejně jako všichni naši vojáci, kteří tehdy utekli z protektorátu či Slovenského štátu.
Tak jsem se úplně pragmatickou cestou od toho, kdo je můj hrdina, dopracoval k tomu, o kom to bude a kde to bude. 11. prapor jsem si vybral proto, že byl úplně zapomenutý. Všichni vědí o letcích v Británii a samozřejmě díky bolševikovi většina lidí ví o československém armádním sboru v Sovětském svazu. O tom nakonec byly natočeny epopeje jako Vávrovo Sokolovo.
Ale já film nechtěl zasadit na východ, byť musím říct, že taková Dukla by možná byla pro můj příběh lepší - jenomže jakmile bych začal "zpracovávat" východní frontu, tak by se do příběhu samovolně zapletla politika a to i přesto, kdybych jí ve filmu vůbec nezmínil.
Dukla by už jen názvem vzbuzovala podprahově nějakou řekněme sebereflexi nebo snad vyrovnání se s předrevoluční československou kinematografií - a diváci už by v tom tedy hledali něco, co tam nepatří a rovinu, do které bych vůbec nechtěl sklouznout.
Čili mi "zůstala" obrněná brigáda v Anglii, která se vylodila v Normandii v roce 1944, a pak onen "pouštní" prapor, jehož vojáci popsali snad vůbec nejmíň známou kapitolu; kapitolu kde Češi a Slováci stáli v Africe, v poušti, proti Rommelovi.
Pro Tobruk jste ale měl určitě i jiné důvody…
Ano, hlavně kvůli poušti a její výtvarnosti. Pro kameru od začátku házela úžasné možnosti. Už při psaní scénáře mi poušť modelovala určité obrazy a při práci s kameramanem Vláďou Smutným jsme tu pouštní výtvarnost maximálně využívali.
Už jsme trochu odbočili od toho vlastenectví, které je dnes problematickou ctností.
Jasně. Mnozí si hodně věcí zjednodušují a lidi okolo jakbysmet. Mají toho tolik, jsou tak strašně vystresovaní, že jim zjednodušování věcí a ostatních lidí pomáhá v obecné životní orientaci. O mně se veřejně ví, že sloužím v armádě, a mnoho lidi mě tak ihned a v duchu zjednodušovacího principu obdaří nálepkou militarista.
Jenomže pro mě je militarista člověk, který jde jen po povrchu; neusne bez toho, že by na sobě neměl pyžamo z maskáčů. Já ovšem službou v armádě demonstruji vůli bojovat za tuhle vlast, něco pro ni udělat a ne jenom platit daně, a pak případně zůstat doma a třást se za piánem.
Pro mě vlastenectví není vyprázdněným a fiktivním pojmem. Pro mě má svojí jasnou a definovanou hodnotu. Někdy se ptám sám sebe - proč neřeknou oněm veteránům, co šli za války bojovat, že jsou militaristé? Dodnes nosí uniformu, hrdě… Jistě. Mnoho lidí namítne, že přece byla jiná doba, vlast byla napřímo okupována, ale v principu jde vlastně stále o totéž.
-
O Tobruku i o šéfovaní Barrandova.
Dokončení celého rozhovoru najdete ZDE
