Máme si to dítě nechat? Český film Tanec s medvědem nahlíží do propasti nejistot

Měl to být zlomový okamžik toho největšího štěstí. Na odlehlém místě u zaplavené pískovny sedí ústřední pár –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Linda s Markem. On se zrovna vynořil z vody, ona na něj čeká s pozitivním těhotenským testem v ruce. Chvíle radosti však dlouho nevydrží. V pokročilejším stadiu těhotenství zjišťují, že dítě se velmi pravděpodobně narodí s Downovým syndromem a srdeční vadou. Každé další vyšetření přináší další rizika, stále intenzivnější nejistotu.

Režisérka Jitka Rudolfová se ve své tvorbě zabývá především partnerskými vztahy. Vzpomeňme například její výborný debut Zoufalci, v němž ženskou optikou revidovala tradici takzvaného chcípáckého filmu, který zobrazuje pasivní hrdiny utápějící se v sebelítosti a apatii. I plakátovému mainstreamu Život pro samouky dokázala vtisknout alespoň částečnou osobitost. V jejím pátém celovečerním filmu adaptuje scénář Lucie Bokšteflové. 

V bouři protichůdných názorů 

Ten se opírá především o perspektivu Lindy ve ztvárnění vynikající Pavly Gajdošíkové, s níž prožíváme emocionální horskou dráhu, zraňující komentáře okolí a dilema bez ideálního rozuzlení. Je vrcholová houslistka, zvyklá dřít, cvičit, mít nástroj pevně pod kontrolou. Prahne po dokonalosti. Těžká volba její mentalitu posouvá směrem k propasti nevědomosti a nejistot. Marek (Kryštof Hádek), živící se jako pilot letadla, je oproti tomu pragmatický, někdy až jednoduchý, neschopný se na pocity partnerky napojit. K situaci samozřejmě není lhostejný, jen ji nedokáže vnímat ve všech proměnných. A je otázkou, zda vědomě, či nikoliv. 

Zobrazit
7 fotografií

K Markovi, stejně jako k vedlejším postavám nemáme moc klíčů. Epizodní figury jsou spíše nositelé určitých typů, až moc mechanicky našroubované do dramaturgicky dost neohrabané struktury. Markova matka je zapřisáhlá katolička, potrat tedy nepřichází v úvahu, poruchu nenarozeného miminka klade za vinu Lindině bezbožnosti. Matka Lindy zase „postižené“ dítě odmítá, vnímá to především jako svůj vlastní diskomfort.

Otec je oproti tomu flegmatický a trochu stereotypní protipól hysterické matky. Linda se tak zmítá v bouři protichůdných a ničemu nepomáhajících názorů, z nichž ty nejhodnotnější nabízí sociální pracovnice vychovávající syna s Downovým syndromem. 

Film osciluje mezi čistě pocitovými situacemi a didaktickými dialogy s ambicí větvit kauzálně pospolitý tvar. Tyto dvě roviny se často perou, kvůli čemuž značně drhne i samotný rytmus. Skrze ústřední téma prosvítají motivy uvadající komunikace, ztráty empatie i lidské blízkosti. Promlouvá k nám izolace a určitý chlad se stále intenzivnější bezvýchodností. Tvůrkyně ale tyto skutečnosti nedovedou zúročit, mají problém je přesvědčivě vyjádřit. 

Skvělé herecké výkony, kamera i zvukový design

O to přesvědčivější je ale herectví Gajdošíkové. Postavu, jež by mohla velmi jednoduše sklouznout do polohy zatěžkané nežádoucím patosem či do laciného sentimentu, vykresluje skrze křehce odevzdanou rétoriku i subtilní mimiku. Není pouhou nádobou na utrpení, byť scénář na této hranici také nejednou tančí. Klasicky lakonický Kryštof Hádek v postavě Marka předvádí niterný a rozervaný výkon přepínající mezi nadějí, odevzdaností, frustrací a čistokrevnou naštvaností na celý svět. Tyto dva odlišné přístupy k herectví skvěle podtrhují dysfunkční fázi a rozklad vztahu. 

Rozklad jistot a absenci řádu demonstruje i kamera. Různorodě střídá barevné palety, od reklamní prosluněnosti po jednolitě zabarvené obrazy. Pokřiveně vykloubené úhly, takřka opilecky rozkolísaný pohyb i staticky něžné detaily se organicky proměňují, podporují neuchopitelnost vnitřních pocitů protagonistky. Jednotlivé segmenty jsou inscenačně vždy nápadité. Zvukový design pak těží z arytmicky se hroutících smyčcových tónů, vytváří stupňující se a plíživě nepříjemné aranžmá, kdy se Linda nachází před absolutním kolapsem či výbuchem vzteku. Zvuk tak simuluje subjektivní vnímání. 

Vyprávění je taktéž protkané uhrančivě surreálními pasážemi, jež obnažují hrdinčino nitro, i četnými záběry nenarozeného miminka, k němuž proniká zvuk z okolního světa. Stylistická kreativita fascinuje a přidává další interpretační vrstvy. V jedné z prvních scén vidíme ústřední pár kráčet v masopustním průvodu v objetí medvěda, který je symbolem plodnosti a síly. Teskně podvratná symbolika je pak několikrát vyvážena už méně funkční didaktikou, jako například když matka Lindy stříhá větve rostoucího stromu do latě, aby byl stejný jako ostatní. 

Související

Křehký Tanec s medvědem. Do kin se chystá silný film o těžké rodičovské volbě

Tanec s medvědem je fascinujícím a zároveň také poněkud frustrujícím dílem. Pokládá otázky, na něž neexistuje jasná odpověď. Skrze subjektivní prožitek hrdinky nás vybízí k reflexi vlastních ambicí, morálního kodexu a síly. A především se ptá, co vlastně ta síla znamená. Jsme silnější, když se rozhodneme dítě zbavit potenciálního utrpení, nebo když se rozhodneme mu přes všechny překážky zajistit ten nejlepší možný život?