Ano, představitelka víly Ariel, třiadvacetiletá Halle Bailey, má tmavší barvu pleti. A je to na snímku jednou z těch lepších věcí.
Skrývá se v tom jistá ironie. Andersenova smutná pohádka hovoří mimo jiné o nepochopení a nevraživosti mezi lidem souše a lidem moří - i o tom, zda a jak je překonat. Ale jelikož zřejmě existují nějaká božstvy daná pravidla, jak přesně mají smyšlené pohádkové bytosti vypadat, snesla se na americkou zpěvačku a herečku vlna kritiky čistě kvůli její etnicitě.
Ti, kdo se prsili, že přesně vědí, jak si Andersen či později Disneyho animátoři zodpovědní za kreslenou verzi z roku 1989 hrdinku vysnili, tak jen potvrdili, že jim uniká podstata díla. Bohužel také těžko říci, zda si jí byli vědomi tvůrci nové adaptace.
Jedním z cílů režiséra Roba Marshalla bylo uvést emancipovanější hrdinku a klást důraz na etnickou pestrost. Jenže poměrně jednoduchá, tragická pohádka pro to není nejvhodnějším materiálem. Obzvlášť když přespříliš dlouhý snímek na ploše 135 minut doprovázejí mnohé podivné estetické volby.
Filmaři se celkem věrně drží kostry příběhu, o vládci moří, vdovci Tritonovi, a jeho pěti dcerách. Ty mají přísně zapovězeno vydávat se na hladinu a vůbec mimo povolená podvodní území, třeba na vrakoviště lodí. Zkrátka všude tam, kde by se mohly střetnout s lidským pokolením, které jim vzalo matku.
Ariel je však zvídavá a ráda shromažďuje lidské cetky. Když se připlete do lidských záležitostí nad hladinou a zachrání život suchozemskému princi, pocítí ještě silnější touhu poznat, co jsou ti lidé zač. Využije tedy zlotřilých nabídek tety Uršuly, jak být šlechtici nablízku. Netuší, že byla vlákána do pasti.
Dánský spisovatel Hans Christian Andersen je sice nejznámější svými pohádkami, sám jimi ale spíš lehce pohrdal, cítil se být zneuznaným dramatikem a básníkem. V jeho pohádkové tvorbě se to odráží. Malá mořská víla je původně poměrně syrovým, společensko-kritickým příběhem, který nemíří ke šťastnému konci.
Disneyho animovaná verze už se nese v tradičním duchu, kdy princ zabíjí příšeru a zachraňuje svou milou. Jde o jednoduchou vyprávěnku pro děti, jež stále patří k těm lepším animovaným titulům z období takzvané disneyovské renesance, kdy se firma v 90. letech minulého století začala vracet ke klasickým látkám.
Nynější Malá mořská víla už necílí primárně na malé děti. A tak jako u mnoha hraných remaků disneyovek z posledních let vlastně moc neví, ke komu promlouvá. Mnohdy potemnělý, lehce děsivý snímek obsahuje třeba honičky se žralokem, které budou pro nejmenší až příliš intenzivní. Jiné pasáže naopak působí papundeklově komicky.
Když se za zvuků písní před kamerou hemží barevné rybky a další digitálně animovaní mořští tvorové, vše celkem funguje. Ale jakmile se nad hladinu vynoří Javier Bardem coby Triton ve svém "digitálně plastovém" brnění ze škeblí, člověk neví, jestli se neocitl na zvláštní travesti show. Tento dojem podporuje i komička Melissa McCarthy v roli chapadlovité čarodějky Uršuly, zjevně stylizované po vzoru různých slavných drag queens. Kdyby byl odkaz důslednější, tak prosím, proč ne. Jenže u filmu, který bruslí mezi touto estetikou a různými klišé devadesátkových snímků pro děti, mnohé scény působí spíše jako omyl než záměr.
Celkový dojem bohužel ještě pohřbívá český dabing. Halle Bailey není vždy nejpřesvědčivější herečka. Obzvláště při společných scénách s princem v podání Angličana Jonaha Hauer-Kinga, který je vyobrazen jako až příliš hodný, zato dost nerozhodný jelimánek, to mezi oběma moc nejiskří. Avšak prázdné pohledy, za nimiž těžko hledat probouzející se lásku, může v originále stále zachraňovat hereččin a zpěvaččin hlas. O ten navíc v zápletce zásadně jde, jelikož je protagonistka po značnou část snímku němá.
Český dabing publikum o jeden z mála kladů připravuje. Není vysloveně hrozný, jen průměrný, což u díla stojícího na síle hlasu a hudebních číslech i tak bolí. Obzvláště v pasáži s rapujícím krabem a rackem, která ani v originále nepatří k největším šlágrům, se ocitáme někde blízko pekla.
Když v rámci komického závěru songu kdosi hodí na rapujícího racka deku, vytane na mysli podobně končící cimrmanovská scénka s papouškem opepřená větou: Hoďte na něj deku, nebo ho zabiju.
Malá mořská víla působí převážně jako nekonečný barevný rej bez jakékoli dynamiky, napětí, natož tragiky. Při finálních momentech, kdy se dívka rozhodne vzít osud do vlastních rukou a nespoléhá na rozhodný čin prince, se vzhledem k tomu, jak je toto akční vyvrcholení uvozené, člověku takřka zasteskne po starých pohádkách a jejich otřepaných, překonaných, alespoň však elegantně provedených klišé. Těžko říci, zda na sílu dodané emancipační vyústění jinak nesoudržné pohádky představuje krok vpřed.
Disney již několikátým rokem oživuje starou klasiku v hrané podobě, poslední roky do kin uvedl nového Aladina, Lvího krále i Dumba. Opakovaně ale naráží. Ne náhodou snímky občas trpí podobnými nešvary jako současné české pohádky. Samozřejmě produkčně a po mnoha dalších stránkách je Hollywood trochu jinde, nevystačí si s vyprávěnkou, v níž království reprezentuje jeden hrad, jedna sluj a tři šutry kdesi v pahorkatině.
Jenže ty opravdu klasické disneyovky ze 40. let minulého století jako Dumbo či Bambi byly mnohdy poměrně krátké, mlčenlivé, lyrické. Nešlo o velká vyprávění, ale emoce a atmosféru, které na poetičnosti dodávala ruční kresba v kombinaci s malovanými pozadími.
Malá mořská víla dopadla jen jako další pahýl s přemrštěnou stopáží, který chce být současný a moderní, avšak ve skutečnosti je zbytečný.
Nevznikl soběstačný nový film převracející stereotypy a napodobit kouzlo originálu se také nezdařilo. Po skončení zůstane v hlavě akorát jediná věc. Bolestivé "rapování" otravně vlezlého racka, s nímž se Ariel kamarádí. To jediné má zvláštní až čarovnou moc: vyklovat vám mozek.
Film
Malá mořská víla
Režie: Rob Marshall
Falcon, česká premiéra 25. května.
