reklama
 
 

Recenze: Nový Aladin uvěznil slavného režiséra v okovech kresleného světa

23. 5. 2019 18:56
Filmové studio Disney ve snaze chrlit na diváky jednu hranou verzi svých animovaných klasik za druhou pohltilo další režisérskou hvězdu.

Po nedávném Dumbovi, v němž se definitivně rozpustil talent filmaře Tima Burtona, nyní přišel na řadu britský tvůrce Guy Ritchie. Toho animovaná předloha jménem Aladin z roku 1992 vcucla podobně jako ústřední kouzelná lampa, v níž přebývá všemocný džin.

Původní Aladin jako by byl pro toho nového, kterého ode dneška hrají kina, především svěrací kazajkou. A přisypal tak další smítko do plnící se nádoby pochybností jménem "proč musí Disney předělávat snad všechny své kreslené poklady do hrané podoby?".

U Aladina se pár důvodů nakonec přeci najde. Film odehrávající se během arabských nocí a dní, o nichž pěje úvodní song, dává možnost zazářit mnoha hercům arabského původu. A také jednomu černochovi jménem Will Smith. Ten ztvárnil magického džina, takže vhodnost či nevhodnost jeho etnicity nemusí být předmětem debat, ať už má ve snímku zrovna modrou, nebo černou barvu pleti.

Je celkem příjemné vidět, kterak Hollywood obsadí bělochy pouze do rolí jednoho tupého blonďatého prince odkudsi ze severu a jeho podobně mentálně zdatné družiny. Taková drobná náprava za všechna klišé, kterých si jiná etnika v předešlých hollywoodských dekádách užila až až.

Jinak se na plátně odvíjí známý příběh mladého zlodějíčka Aladina a jeho opičky. Hrdinu jednoho dne uhrane dívka ze sultánova paláce, což je shodou okolností princezna.

Aladin poté podlehne svodům druhého nejmocnějšího muže v paláci, který je rozhodnut všemi možnými prostředky se dostat na společenském žebříčku o onu poslední příčku výš. Na pokyn tohoto intrikána, sultánova rádce Džafara, se protagonista vydává pro kouzelnou lampu, čekající v jeskyni uprostřed pouště na člověka s čistým srdcem.

Film Aladin nabádá, že sebevědomá emancipovaná žena klidně může být sultánem. | Video: Falcon |  01:47

S pomocí džina se z Aladina stává princ Ali a může nanovo usilovat o přízeň princezny, která si dle zákonů nesmí vzít neurozeného člověka. Ale Džafar nepřestává kout pikle.

K tomu všemu hrají staré známé písničky, padají průpovídky z původního animovaného filmu a kdesi v hlubinách prašných uliček města se v homeopatické dávce ukrývá rukopis režiséra Guye Ritchieho. Nejvíce asi v parkourových akčních honičkách po střechách domů. A pak také v prohlášení princezniny služebné, že její "kočka potřebuje umýt", což nepochybně ocení především pubertální mládež. Pro ty mladší: řeč je nepochybně o princeznině mazlíčkovi, tygru Rádžovi.

Nový Aladin na rozdíl od animované verze nepřisuzuje zlým postavám arabské rysy a hrdinům ty západní. Egyptský herec Mena Massoud, který ztvárnil Aladina, i výtečná Naomi Scottová v roli princezny Jasmíny naopak na plátno přinášejí dostatečně "nedisneyovské" půvaby, aniž by šlo o lacinou exotiku.

Hollywoodští tvůrci přesto neváhají svým fiktivním arabským hrdinům poradit v lecčem, s čím se potýkají dálné východní země. Třeba že sebevědomá emancipovaná žena klidně může být sultánem. Nebo že staletí staré zákony se dají přepsat.

Aladin není takový průšvih jako nedávný Dumbo. I díky tomu, že adaptuje předlohu, která není až takovou klasikou jako nejstarší snímky Disneyho studia. Takové předloze lze - na rozdíl od poměrně krátkého, takřka nedějového, dojemného Dumba - snáze zůstat věrný. A Aladin tak činí.

Od zbytečnosti či nadbytečnosti ho však dělí jen pár neodolatelných komických výstupů Willa Smithe, jedna povedená akční scéna a opulentní muzikálové číslo plné barev a kostýmů.

Zkrátka: je to další disneyovka, která neurazí ani nenadchne. Kolik takových ještě studio vyrobí, než to diváky definitivně omrzí a raději si doma pustí původní filmy? Ve svých ostatních franšízách, ať už jde o Star Wars či komiksové snímky od Marvelu, se Disneymu daří využívat talentované režiséry mladší generace, aby osvěžili populární světy třeba neotřelým humorem či různými až kacířskými kousky. Ale u toho nejvlastnějšího, co stálo na počátku úspěchu stále expandující společnosti Disney, podobná invence chybí.

Hrané disneyovky začínají připomínat pohřebiště režisérů a pokud o něčem vypovídají, tak především o ostré hranici mezi animací a živými herci. O tom, že v kreslených filmech pod štětci umělců zůstává ukryt kousek nějaké obtížně popsatelné magie, která nemá nic společného s fotorealismem a vzdoruje přepisu do hrané podoby.

I když se Will Smith s pomocí počítačových triků může v novém Aladinovi přetrhnout, nedaří se mu o moc víc než smazat rozhořčení ze zběsile vypadajících upoutávek na film. Ty nakonec Aladin jako celek předčí tím, že si bláznivý tón udrží dostatečně dlouho, aby všechny Smithovy kejkle dávaly smysl.

Aladin

Režie: Guy Ritchie
Falcon, česká distribuční premiéra 23. května

I tak ale zůstane pocit, že navzdory džinovi a magickým kobercům do opravdových kouzel něco schází. Třeba jednou u Disneyho přijdou na to, v čem ta zázračná formule spočívá. Nebo konečně zjistí, že jejich snahy přetvořit šarm kreslených světů pomocí herců a počítače jsou marné.

autor: Tomáš Stejskal | 23. 5. 2019 18:56

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama