Robert Pattinson coby mladý strážce odlehlého majáku se připojuje ke starému zarostlému pardálovi, který má na starosti ono světlo na malém kusu skály uprostřed vod. A pobyt v nehostinných podmínkách se sveřepým starým mořským vlkem, jehož ztvárnil milovník extrémních hereckých výzev Willem Dafoe, se brzy mění v delirickou odyseu. Sice na pouhých několika metrech čtverečních, ale meteorologické podmínky, nátura obou mužů i filmařská vynalézavost brzy dovedou hrdiny do stavů, v nichž už nebudou schopni nalézt sami sebe.
Režisér Robert Eggers se před pěti lety proslavil debutem Čarodějnice, který získal cenu za režii na festivalu Sundance. V této možná až příliš ambiciózní hře s hororovými prvky a americkou historií prokázal zálibu v dávných příbězích. A také hned dostal nabídky režírovat pro velká hollywoodská studia. Místo toho se ve svém druhém snímku teď vydává na vlny, které jsou ještě vzdálenější hlavnímu proudu.
Maják je natočený černobíle na klasický filmový pás, ve skoro čtvercovém formátu. Už tím, ale také herectvím či obrazovými kompozicemi upomíná na výraznou estetiku rané kinematografie, na expresionistické snímky či sveřepá, duchovně laděná díla dánského filmaře Carla Theodora Dreyera.
Zároveň je to neuvěřitelně zemitý film, plný deště, vlhka, kamení i hlíny. A také tělesných projevů dvou mužů prosáklých lacinou pálenkou, jejíž zásoby se pro ně v jisté chvíli stávají podstatnější než dostatek proviantu.
I Eggersův druhý snímek je v jádru horor, ale mnohem spíše horor v duchu příběhů Edgara Allana Poea či H. P. Lovecrafta, v jejichž příbězích se hrdinové často potkávají nikoli jen se zrůdnými monstry, ale mnohem spíše s vlastní záhadnou povahou či rovnou ztrátou identity. Ostatně svou poslední nedokončenou práci Poe napsal o osamělém strážci majáku, který slyší podivné ozvěny ve zdech, a neoficiálně se jmenuje Maják.
Bez velkého prozrazování děje lze podotknout, že z Lovecrafta se ve filmu neobjeví jen tyto hrátky s identitou, ale také obří záhadná chapadla, která patří k základu spisovatelovy uměle vytvořené mytologie.
Eggers se pohybuje v terénu se známými prvky, ale nesestavil jen dílo plné citací a odkazů. Mnohem spíše natočil jednoduchou atmosférickou historku o rozporuplné povaze mužů, kteří jsou zároveň dobrodruhy i troskami na pokraji lidskosti.
Z jejich úst se nesou jadrné popěvky, báchorky o sirénách a další vyprávěnky v duchu námořnických próz Hermana Melvilla. Jiné dialogy však směřují spíše k psychodramatům skoro jako od Ingmara Bergmana.
Maják nestojí na ději, vše utáhne atmosférou a výkony herců, kteří pod náporem přírodních podmínek, zlověstně se chovajících racků i povah svých rolí museli zjevně prožít dost náročné natáčení. Například Dafoe prskající svůj úsečný, přerušovaný monolog, zatímco mu na obličej a do úst dopadají hromady hlíny, patří k nezapomenutelným scénám.
Snímek se někdy až příliš opírá o svou dobovou stylizaci a místy může působit jako efektní hra s poněkud obstarožními vyjadřovacími možnostmi filmového média. Po většinu času ale Eggers dokáže přesvědčivě budovat psychologické i hororové napětí v jen minimálně rozehraných situacích. Dva muži uprostřed stísněných místností, spousta kořalky a ještě víc pochyb a nejistot.
Ty ostatně zaplavují i diváky. Kdo je kdo? Kdo komu lže? Jakou roli v příběhu hrají mytické sirény? Je to hra světel a stínů, jak doslova, když nehostinné prostředí prořezávají ostré kužely svítilny, tak i přeneseně, neboť stíny na duši hrdinů s přibývajícími minutami houstnou.
Jen tu a tam diváky zdrtí výjev jako z fantaskního hororu, hrozivý obraz, k jehož jasné interpretaci chybí klíč. Jindy stačí racek, který jednomu z hrdinů zarputile klove do nohavice.
V Majáku rovnou měrou ožívají temné fantazie romantických básníků i univerzální dramata o mužích, kteří jsou sami sobě největším nebezpečím. Je to snímek obtížný na pohled i na poslech, přesto od něj nelze odtrhnout zrak. Byť hrozí, že vám jej každou chvíli vyklove nějaký zlotřilý mořský pták.
Maják
Režie: Robert Eggers, v omezené distribuci od ledna.
