Během pátečního zahájení karlovarského festivalu jste řekl, že film je důležitý, že nám může dát velmi mnoho. I Pasolini uvažoval o filmu s podobnou vášní. Co vám nebo nám všem může film dát?
I v kontextu toho, co jsem říkal − prostě nás propojuje. A také má moc přimět nás uvažovat o věcech jinak. Víc než jakákoliv jiná umělecká forma, která mi přichází na mysl.
Víc než divadlo, jehož jste fanouškem?
Film hovoří univerzálnějším jazykem. Asie má například zcela odlišnou divadelní tradici, která je nepřenositelná do jiné kultury. Ale filmu, ačkoliv jde o mladou uměleckou formu, je rozumět od Afriky po New York. Používá společnou řeč.
Když vidíte film indického režiséra Satjádžita Ráje, jde sice o odlišnou kulturní zkušenost, přesto jde o svět, do kterého můžete vstoupit. Film nám umožňuje trénovat se v umění empatie. A také posouvat náš smysl pro to, co je správné, jak reagovat na druhé, za co mít zodpovědnost. Jak se tak poslouchám, začínám znít jako nějaký zatracený kazatel!
Na festivalu v Cannes letos hovořil režisér William Friedkin, který je dodnes pyšný na svůj film Žít a zemřít v L. A. z roku 1985. Co pro vás role v něm znamenala?
Byl to důležitý film z mnoha důvodů. Pro mě to byla příležitost procvičit se ve velmi přímočarém stylu herectví. Samotný snímek byl ve Spojených státech komerční propadák. Tehdy jsem ještě četl recenze, což už nedělám, a skoro ve všech se psalo, že film propadl, protože v něm žádné postavě nešlo fandit. Že se na takto morálně prohnilé postavy prý nedá dívat. Jako bychom prolomili nějaké pravidlo ohledně morálky v kinematografii. Po Tarantinovi už je svět plný amorálních hrdinů. Ale tehdy byl velký tlak na to, že musíte mít kladné a záporné postavy.
Uplynulo také dvacet pět let od snímku Zběsilost v srdci Davida Lynche. Cítíte nějaký sentiment k tomuto filmu?
Obrovský. Byla to zábava, potěšení, hrál jsem komickou, skrz naskrz špatnou postavu. A lidé ji milovali. Právě proto, že je špatná a nemá pro to žádnou omluvu. Něco jako přírodní síla. Je třeba dívat se na podobné, zlověstné stránky i uvnitř sebe samých. Čelit vlastním děsům.
Často hrajete rozporuplné postavy, hodně ve filmu umíráte. Přitom působíte tak klidně, cvičíte jógu. Může jóga pomoci při ztvárnění všech těch rozervaných hrdinů?
Udržuje mě ohebným. Opravdu. Klidným a ohebným. Ať se stane cokoliv, jste připraveni to přijmout. Jakákoliv fyzická či duchovní aktivita vám může v tomto ohledu pomoci.
Jak důležité je pro herce rozumět procesu natáčení?
Herec nemusí rozumět ničemu. Existují skvělí herci, kteří jsou tupí jako tenhle stůl mezi námi. A já se možná občas rozpovídám, ale občas si myslím, že jsem též tupý zrovna jako tenhle stůl. Lidé přemýšlejí až moc. Herectví je intuitivní proces. Je zábavné bavit se s těmi, kdo filmu rozumějí, i proto, že lidé často mají liché představy o tom, jak herectví či filmařina vypadají.
Bylo těžší natočit Četu, nebo žít s úspěchem, který ten film měl?
Na tom úspěchu nebylo zhola nic těžkého. Ale vážně: obojí byla skvělá zkušenost. Měl jsem štěstí, že jsem vždy pracoval v divadle. Dnes už méně, protože nemám vlastní divadelní společnost, ale vždy jsem se z natáčení vracel do divadla. Lidé mě začali poznávat, byla to velká věc. Což si začnete uvědomovat jen pozvolna. Já jsem v tomhle ohledu stále trochu naivní. Když mě tehdy nominovali na Oscara, dozvěděl jsem se to od chůvy mého syna. Ani jsem netušil, kdy se to vybírá. Napodruhé, o poznání později, už jsem přesně věděl, kdy zavolají.
Celý rozhovor si přečtěte v pondělních Hospodářských novinách nebo na webu iHned.cz.
