Před několika dny váš film S láskou Vincent získal nominaci na Oscara pro nejlepší animovaný snímek. Podle vyjádření, které váš tvůrčí tým vydal, se zdá, že vás to překvapilo. Opravdu jste to po vlně zájmu, již vzbudila výtvarná stránka snímku, nečekal?
Když jsem zjistil, že tu nominaci máme, ulevilo se mi. Spousta lidí nám říkala, že jistě uspějeme, ale stát se může cokoliv a je rozdíl, když jste a když nejste na Oscara nominovaní.
Má Vincent šanci na výhru?
Jsme outsideři. Nestojí za námi žádné velké studio, takovému Disneymu nemůžeme konkurovat. Řada porotců navíc doteď nechápe, že s animací se dá pracovat, i když děláte film pro dospělé; a Vincent je film pro dospělé. Ještě jedna věc by mohla hrát roli, za celým projektem stojí žena (Welchmanova manželka Dorota Kobielová). V našem týmu bylo hodně žen.
Považujete to za klíčové?
Důležité je pro nás poukázat na fakt, že i v rámci animace se pohybují ženy a že jsou šikovné. Na věci se dívají trochu jinak než muži, tudíž rozšiřují škálu zpracovávaných témat. Tři režisérky hraných filmů byste asi vyjmenovala, ale tři animátorky? Povědomí o ženských autorkách chceme zkrátka v atmosféře současné Ameriky změnit.
Prý jste před natáčením přečetl o van Goghovi třicet knih. Jak se vám takto ponořenému do tématu žilo?
S nápadem na film přišla má žena Dorota, která umění studovala, a dopisy, které si van Gogh s bratrem posílali, četla poprvé asi v patnácti letech.
Já o něm, na rozdíl od manželky, před natáčením nevěděl skoro nic, takže to bylo docela vzrušující. Spolupracovali jsme s odborníky z van Goghova muzea a ti mi připravili seznam. Dost informací se v knihách samozřejmě opakovalo, o to víc jsem měl radost, když jsem objevil nějaký nový střípek.
Měnil se během příprav filmu váš pohled na van Gogha?
Původně jsem věděl jen to, že van Gogh dělal barevné obrazy, které nyní stojí spoustu peněz, byl bláznivý a střelil se. Po prostudování jeho života mě asi nejvíc ohromil fakt, že výtvarné tvorbě se vážně začal věnovat až před třicítkou a jeho kariéra tudíž trvala pouhých osm let. I když trpěl silnými depresemi a rodina ho brala v podstatě jako černou ovci, touha stát se umělcem zvítězila. A dala tak světu výtvarníka, který zásadním způsobem ovlivnil tento obor.
Co by podle vás na film řekl?
Jistě by mu z toho šla hlava kolem. Museli bychom mu nejprve vysvětlit princip filmového média, pak mu ukázat, jak slavným umělcem se po své smrti stal, což by ho určitě šokovalo. Pak by nám začal vyčítat, že jsme měli raději točit o někom jiném, a nakonec by byl nadšený, že jsme pro přípravu snímku najali 125 umělců.
Van Gogh nikdy peníze neměl, což ho hodně trápilo. Později chtěl také s Paulem Gauguinem založit studio, kde by mohl pracovat společně s ostatními umělci, ale z toho kvůli jeho psychické nemoci sešlo.
Mluvil jste o tom, že inspirací filmu byly dopisy, které si van Gogh vyměňoval se svým o čtyři roky mladším bratrem Theem. Jaký měli vztah?
Vincent trpěl komunikačními problémy. Frustrovalo ho to, protože nemohl mít tolik funkčních přítelství, kolik by si přál. Nejblíž z celé rodiny si byl právě s bratrem Theem, který pracoval v Paříži jako vysoce postavený obchodník s uměním a Vincenta celých osm let profesionální malířské kariéry finančně i emocionálně podporoval. Byl to ostatně on, kdo ho pozval do Paříže a seznámil ho s impresionismem nebo s japonským uměním. Theo Vincenta miloval a věřil, že se z něj jednou stane skvělý umělec.
V jednom rozhovoru jste vyslovil domněnku, že smrt Vincenta van Gogha, která dodnes nebyla objasněná, může souviset právě se vztahem s bratrem. Mohl byste to rozvést?
Domnívám se, že Vincent spáchal sebevraždu, aby Theovi dál nebyl přítěží. Jenomže když se to stalo, Theo v podstatě okamžitě psychicky onemocněl a zemřel půl roku po bratrovi. Řada odborníků si myslí, že ho tolik zasáhla právě Vincentova smrt.
Na vašem filmu pracovalo 125 malířů a malířek. Sehnali jste všechny v Polsku?
Mysleli jsme si, že seženeme, protože v Polsku máme důkladný systém vzdělávání budoucích malířů. Zprvu jsme se domnívali, že nám bude stačit 40 malířů, záhy jsme ale zjistili, že jich budeme potřebovat víc než sto.
V Polsku jsme sehnali pětašedesát, další jsme hledali na Ukrajině, kde mají podobný vzdělávací systém, a nakonec se díky sdílené reklamě na našem webu přihlásilo do konkurzu přes 4 tisíce lidí z celého světa, z Japonska, Austrálie nebo Mexika. Nakonec se na filmu podíleli umělci z jedenadvaceti zemí.
Vybraní výtvarníci pak procházeli speciálním tréninkem, jak probíhal?
Absolvovali stohodinový kurz, v rámci něhož kopírovali van Goghovy krajiny a portréty, a také důkladný animační kurz. Nakonec jsme je rozdělili do skupin podle toho, co jim šlo nejlépe.
Mluvil jste o tom, že malování jednotlivých scén trvalo dva roky. V jakém režimu umělci pracovali?
Neměli pevnou pracovní dobu. Byli placení za obraz, čili čím víc toho udělali, tím víc peněz dostali. Někdo do studia přišel odpoledne a odešel v noci, jiní pracovali v době, kdy měli děti ve škole. Pro všechny zúčastněné to byla sympatická kolektivní zkušenost, protože výtvarníci většinou pracují sólo, zavření v ateliérech. Často spolu o práci mluvili a při malování hojně poslouchali audioknihy.
V průměru namalovali jednu vteřinu filmu za tři dny. Pro srovnání, snímek tvořený metodou stop motion animace vzniká šestkrát rychleji. I tak je časově velmi náročný.
Propadal jste během příprav skepsi, že film nedokončíte?
Od začátku jsme měli potíže s financováním, se ženou jsme se kvůli tomu několikrát stěhovali. Mnohokrát jsme na začátku měsíce vůbec nevěděli, z čeho za třicet dní všechno poplatíme, ani jednou jsem se ale nedostal do momentu, kdy bych to chtěl zabalit. Fakt, že na nás tolik lidí záviselo, byl samozřejmě velmi vyčerpávající, naštěstí jsme ale měli dobrou partu a nehádali se. Když bylo nejhůř, mysleli jsme na to, čím musel v životě projít chudák van Gogh.
Jaké máte další plány?
Chtěl bych vyrobit tři animované filmy, jeden z nich by měl být žánrový snímek - horor na základě prací španělského malíře Francisca Goyi.
