Režisérka O dvě slabiky pozadu Katarína Šulajová přiznává, že její film je značně autobiografický. Má maďarskou babičku jako hlavní hrdinka, pracovala v dabingu, kde se seznámila s režisérem Martinem Hollým, který si v její prvotině zahrál sám sebe.
O to překvapivější je, jak je k sobě hlavní hrdinka Zuzana neupřímná. Potácí se v začarovaném kruhu mezi mnoha muži - karikatura alternativního studenta čínštiny Kornela, francouzský "homme fatal" Olivier, zazobanec Feďo - a mnoha aktivitami (škola, práce v dabingu). Ale hlavně mezi mnoha pózami a sebestylizacemi.
Po většinu filmu působí nesnesitelně a křečovitě, neustále se cítí nešťastná, ale my vlastně nevíme proč. Spíš jí to neštěstí často dokonce přejeme - to když je zlá zejména na svého otce či na oddaného Kornela v podání českého herce Mikuláše Křena.
Zuzana - v podání režisérčiny sestry Zuzany Šulajové známé ze Zahrady či Příběhů obyčejného šílenství - zůstává pro diváky rozmazleným a zpovykaným spratkem. Nelze s ní soucítit, protože nám to nedovolí, brání se tomu onou neustálou křečí. Ani ve svých snech není přirozená, snad ani při pláči, kousek opravdovosti zahlédneme jen při scénách s babičkou. Jako by celý její život pro ni byl jen sledem dabingových scén: odehrát pokaždé jinou roli a rychle běžet dál. Byl tohle režijní záměr?
Stejný je totiž i celý film. V mondénních prostředích se pohybují trendy Červené Karkulky rozdávající kondomy, visí tu plakáty ze slavných francouzských filmů U konce s dechem, Muž a žena či Žít svůj život. Snad aby se naznačilo, že i tenhle film chce být podobně autentickou výpovědí jako klasická díla francouzské nové vlny.
V souvislosti se snímkem O dvě slabiky pozadu se však vybaví spíš Restart Julia Ševčíka. Stejně křečovitá hrdinka, stejné velkoměstské prostředí a důraz na hudební složku (tady Jan P. Muchow). Podobně také Tučkovo Děvčátko, i když tady je hrdinka i její autor přece jen upřímnější a sofistikovanější .
Je pozitivní, že každý nový český film není další laskavou tragikomedií ani syrovou zprávou o životě na dně. Životním stylem spřízněné publikum ocení, že v kině konečně vidí sebe samo. Ani "generační manifest" ovšem nemusí být tak unifikovaný a povrchní jako lidé, doba a pocity, o kterých (snad) chce "svou řečí" cosi sdělit.
Debuty poslední doby jsou "pozadu" za evropskou kinematografií i za kosmopolitní realitou, kterou tolik chtějí zachytit. Jen o dvě slabiky, ale i to je dost velké zpoždění. Nenabízejí kromě formy moc z toho, co by recenzent (a snad i divák) očekával. O řemeslné zdatnosti jejich tvůrců nemůže být pochyb, chybí jim však silný a jedinečný příběh. Ale kdo ví, třeba se jinak než přes povrch k dnešku dostat nelze…
O dvě slabiky pozadu
2004, Slovensko, 84 minut
scénář a režie: Katarína Šulajová
kamera: Alexander Šurkala
hudba: Jan P. Muchow
střih: Barbora Paššová
hrají: Zuzana Šulajová, Anna Ferency, Marek Majeský, Mikuláš Křen, Pierre-Phillippe Deleau, Ivan Romančík, Martin Hollý a další.
