Kate Elizabeth Winsletová se narodila 5. října 1975 v Readingu v hrabství Berkshire. Herectví měla doslova v genech. Její prarodiče provozovali malé divadlo a rodiče i strýc byli příležitostní herci. Umělecká profese ale ani tehdy neznamenala blahobyt. Její otec Roger si přivydělával sezonními pracemi, když zrovna neměl žádné herecké zakázky. Matka Sally pracovala hlavně jako chůva a servírka.
"Vždycky jsme byli na mizině," přiznala později Winsletová. "Žili jsme z darovaných věcí. Ale doma bylo vždycky hodně smíchu." Zjištění, že herectví není jen sláva, zábava, potlesk a večírky, ale především každodenní dřina, vysvětluje hereččin pozdější odpor k hollywoodskému lesku a přetvářce.
Když Kate v jedenácti letech nastoupila na divadelní školu Redroofs v Maidenheadu, měla jasno v tom, že chce být herečkou. "Nikdy jsem nebyla nejhezčí dívka v místnosti. Takže jsem musela být tou nejusilovnější," vzpomínala. "Už během studia získávala drobné televizní role v seriálech nebo reklamě na cereálie, kde byla převlečená za tančícího medvěda. Až do poloviny 90. let bylo její jméno spjaté také s divadlem.
Titanic, který místo ke dnu mířil ke hvězdám
Velký kariérní průlom přišel v roce 1994 s Nebeskými stvořeními. V kriminálním dramatu podle skutečné události hraje Winsletová dospívající Juliet, která by kvůli udržení přátelství a zachování idylického světa svého dětství klidně i vraždila. Režiséra Petera Jacksona už během castingu zaujala intenzitou a sebejistotou projevu. Jejím výkonem pak byli podobně ohromeni i kritici. Dívka se znepokojivou aurou předurčila budoucí směřování Kate Winsletové - nešla po jistotě, ale vybírala si role, které v sobě nesou prvek nejednoznačnosti.
V adaptaci britské literární klasiky Rozum a cit (1995) se Winsletová představila jako temperamentní a tvrdohlavá Marianne. Nenechala se zastínit hvězdami jako Emma Thompsonová, Hugh Grant nebo Alan Rickman a ve dvaceti letech získala svou první nominaci na Oscara i cenu BAFTA. Thompsonová později popsala, že "Kate byla neuvěřitelně sebevědomá. Přišla do toho ansámblu a prostě ho ovládla." Rozum a cit ale zároveň vedl k zaškatulkování Winsletové mezi herečky, kterým nejvíc sluší korzety. Sama se tomuto škatulkování bránila v obavě, že už nedostane příležitost hrát jiné postavy. Právě role v dobovém dramatu jí ale paradoxně zajistila největší slávu.
Když ji James Cameron obsadil do Titanicu (1997), bylo Winsletové teprve 21 let. Mnohaměsíční natáčení v nádrži plné studené vody bylo extrémně náročné a herečka měla strach, že zemře na podchlazení. Odmítla se ale vzdát. Následující úspěch filmu, završený 11 Oscary, byl dostatečnou satisfakcí. Z Winsletové se stejně jako z jejího hereckého partnera Leonarda DiCapria stal idol dospívajících po celém světě.
Odmítla diktát vychrtlosti i mainstreamovou jistotu
Zatímco na červeném koberci zářila, hereččin osobní život se ponořil do tmy. Její někdejší partner Stephen Tredre podlehl v roce 1997 rakovině. Kvůli jeho pohřbu vynechala premiéru Titanicu v Los Angeles, což někteří insideři vnímali jako zradu. Pro Winsletovou ale hollywoodská pompa nebyla prioritou. Podobnou rezolutnost projevila i později, kdy se vzdor posměškům veřejnosti a bulváru odmítla podřídit nesmyslnému diktátu vychrtlosti, což z ní udělalo ikonu zdravého vztahu k vlastním křivkám dlouho před tím, než se z toho stalo heslo módních kampaní.
Winsletová chtěla být respektovanou herečkou, ne hvězdou z předních stránek lifestylových časopisů. Místo toho, aby se po Titanicu objevila v řadě tuctových romantických komedií, udělala úkrok k menším nezávislým dramatům jako Hideous Kinky (1998) nebo Jako dým (1999). Fyzicky a duševně se nebála obnažit ani v Quills (2000), kde ztvárnila pradlenu zapletenou s grafomanem a excentrikem Markýzem de Sade. Zasloužená divácká a kritická odezva ale nepřicházela. Winsletová platila daň za to, že dala přednost uměleckému risku před mainstreamovou jistotou.
Její další projekty neměly velký divácký dosah, ale ukázaly, kam chce směřovat. V Příběhu jedné ženy (2001) ztvárnila mladou spisovatelku Iris Murdochovou, jejíž intelekt postupně dusí Alzheimerova choroba. V thrilleru Enigma (2002) se objevila jako kryptoanalytička za druhé světové války a v Životě Davida Galea (2003) hrála novinářku rozkrývající případ odsouzence čekajícího na popravu. Ve všech případech šlo o komplexní postavy svádějící náročný boj se sebou i se světem.
V originální sci-fi romanci Věčný svit neposkvrněné mysli (2004) se Winsletová převtělila v živelnou partnerku introvertního protagonisty v podání Jima Carreyho. Postavě, která mohla sklouznout ke karikatuře, dokázala vtisknout výjimečnou autenticitu. Vtipná, chaotická, zraněná žena, která má co chvíli jinou náladu i barvu vlasů, jí přinesla další oscarovou nominaci a zástup nových fanoušků a fanynek.
Jak objevit přitažlivost v nedokonalosti
Mimořádně přesvědčivá byla Winsletová také v syrovém psychologickém dramatu Jako malé děti (2006). Kvůli roli znuděné matky žijící na americkém předměstí odhodila veškerou líbivost. Její osamělost a sexuální frustrace v sobě mají dráždivou opravdovost. Neméně syrově působí vyostřené partnerské hádky v portrétu manželské krize Nouzový východ (2008). Film Sama Mendese, jejího tehdejšího manžela, ji znovu svedl dohromady s Leonardem DiCapriem.
Sérii neproměněných oscarových nominací ukončil až Předčítač z roku 2008. Role bývalé dozorkyně z koncentračního tábora, která se zaplete s dospívajícím chlapcem, pro ni znamenala obrovskou výzvu - jak objevit lidskost v postavě, která nemá žádný soucit. Zatímco pro jiné herečky by pozlacená soška byla potvrzením toho, že našly ideální hereckou polohu, pro Winsletovou to byl impulz vydat se tam, kam se mnohé osobnosti Hollywoodu tehdy ještě neodvažovaly, a to na televizní obrazovky.
V pětidílné minisérii Mildred Pierceová (2011) mohla vystihnout všechny rozpory svobodné matky snažící se za časů hospodářské krize zajistit budoucnost pro svou dceru. Jiný žánr si vyzkoušela v černé komedii Romana Polanského Bůh masakru (2011) či v pandemickém thrilleru Stevena Soderbergha Nákaza (2011). Svůj komediální talent předvedla i v seriálu Rickyho Gervaise Kompars, kde hrála karikaturu sebe samé. Podle Gervaise je tak skvělou herečkou právě proto, že se nebojí být směšná.
Jejím zatím posledním velkým úspěchem byla krimisérie Mare z Easttownu (2021). Jako unavená pensylvánská detektivka se znovu vzepřela hvězdné image. Mastné vlasy, neskrývané vrásky, vyhaslý pohled… V rámci příprav na roli popíjela levné pivo a ládovala se bagetami z benzinky. Později důrazně zakročila proti snaze digitálně vyhladit její propagační fotografie. Uvědomovala si, že přitažlivost postavy tkví právě v nedokonalosti.
Mare z Easttownu byla dalším dokladem toho, že Winsletová dokáže z obyčejnosti udělat něco podmanivého. Umí výborně vystihnout morální tenzi žen, které jsou rozpolcené, dělají chyby a nemají odpovědi. Stejně jako ve skutečném životě.
S blížící se padesátkou Winsletová začala stále více energie přesouvat do vlastní tvorby. Kromě Mare z Easttownu pomohla zafinancovat například portrét spisovatelky Lee Millerové s podtitulem Fotografka v první linii (2023). V prosinci by pak měl mít na Netflixu premiéru její režijní debut Goodbye June, nenápadné drama o křehkých sourozeneckých vztazích. Tyto aktivity odrážejí její hlavní ambice: vyprávět pravdivé příběhy a současně vytvářet i pro ostatní bezpečné zázemí, které v začátcích kariéry postrádala. Je to logický vývoj - z herečky vzdorující omezujícím škatulkám se stává tvůrkyně, která bariéry sama bourá.
