Narození dítěte v hollywoodských příbězích často symbolizuje naději a zajišťuje happy end. Střípky ženy, natočené v koprodukci Kanady, Maďarska a USA, porodem naopak začínají. A nepředstavuje zdroj radosti, ale začátek dlouhého traumatu.
Zlomovou, fyzicky i psychicky vysilující životní událost zažíváme s nastávajícími rodiči minutu po minutě. Celý proces od prasknutí plodové vody přes sílící kontrakce po vyjmutí novorozence je natočen v jednom nepřerušovaném, 24 minut dlouhém záběru. Odehrává se v bostonském bytě hlavního páru.
Martha, kterou hraje Vanessa Kirby, známá jako princezna Margaret ze seriálu Koruna, se rozhodla rodit doma. Chce mít vše pod kontrolou a nechat dceru, aby si sama vybrala, kdy přijde na svět. Domluvená porodní asistentka ale v okamžiku prvních stahů není dostupná a místo ní přichází jiná žena.
Vystresovanou prvorodičku sice uklidňuje asistentka i manžel Sean hraný Shiou LaBeoufem, přesto nervozita stoupá. Porod neprobíhá bez komplikací. Dítě nakonec přijde na svět, po pár nadechnutích se mu ale zastavuje srdce a začíná modrat.
Scéna natočená na jeden zátah je intimní, emocionálně intenzivní zážitek, který si s sebou stejně jako Martha se Seanem poneseme po zbytek filmu. Následujících 90 minut působí v kontrastu odtažitěji, vyprávění je fragmentárnější, převažují kratší záběry.
Podobně se začíná rozpadat vztah partnerů, kteří už se viděli v rolích milujících rodičů. Prázdnotu, jež se před nimi rozprostřela, zaplňuje každý po svém. Stavební dělník Sean se vrací k drogám a alkoholu, které jej kdysi málem připravily o život. Martha se izoluje od svého okolí i pocitů.
Zamlklá tvář Vanessy Kirby, která za mimořádné herecké nasazení vloni získala Volpiho pohár na Benátském filmovém festivalu, je mnohdy výmluvnější než banální symboly a metafory. Ty snímek vydatně zapojuje ve snaze ukázat vnitřní trápení partnerů.
Hrdinčino odpojení od sebe samé znázorňují záběry rozestavěného mostu, uvozující jednotlivé kapitoly, do nichž je vyprávění rozčleněné podle jednotlivých měsíců. Motiv plodnosti a neplodnosti zase zpřítomňují jablka, po kterých dcera po narození údajně voněla.
Martha se pomalu v každé druhé scéně zakusuje do plodů jabloně a sesbíraná semínka nechává klíčit ve vatových tamponech. Nenaplněná budoucnost o sobě stejně okatě dává vědět častými setkáními protagonistky s cizími dětmi.
Autor filmu, pětačtyřicetiletý maďarský režisér Kornél Mundruczó, se před sedmi lety mezinárodně zviditelnil efektním podobenstvím Bílý Bůh, využívajícím schémat hollywoodských katastrofických snímků. Pozornost vzbudil také technicky okázalou středoevropskou variací na americké superhrdinské blockbustery Měsíc Jupitera.
Když se teď ale snaží s obdobným nasazením stylisticky ozvláštnit Střípky ženy, které vyprávějí křehčí a komornější příběh, je to spíše kontraproduktivní. Film vyznívá sugestivně v dokumentárně laděných scénách, kdy otřes ze ztráty dítěte vyjadřují slovy, gesty a mlčením herci, nikoliv složitá choreografie kamery a nuceně vyznívající symboly.
Zatímco během úvodní sekvence v teple domova jsou partneři výborně sehraní, po porodu vztah viditelně ochladne. Většina filmu se odehrává v průběhu podzimu a zimy. Počasí je srovnatelně nevlídné jako atmosféra ve stále zanedbanějším bytě s usychajícími rostlinami a hromadícím se nádobím.
Vtipkování nahrazují rozpaky a mlčení. Valná část interakcí se stáčí k traumatu, kterým Martha prošla a z něhož jako by si Sean nárokoval větší díl, než mu náleží. Zatímco žena obrací vztek dovnitř, muž dává emoce víc najevo a jedná agresivněji. Deprimovaní, nejistí a zranitelní jsou oba.
Paralelně s domácím napětím začíná soud s porodní asistentkou, která možná fatálně pochybila. Přelíčením sice film vrcholí, verdikt ale není tak podstatný jako závěrečná výpověď Marthy. Demonstruje, jakou proměnu prodělala v několika měsících po neštěstí.
Přes soudní dohru, jež jinak roztříštěné vyprávění vede zřetelným směrem, zůstávají Střípky ženy především pozorným psychologickým portrétem jedné ženy. Nenabízejí komentář k problematice domácích porodů ani spoluzodpovědnosti institucí a jednotlivců. Tematické jádro filmu leží jinde.
Scénář, který podle své divadelní hry a vlastních bolestivých zkušeností napsala režisérova manželka Kata Wéberová, se podobně jako hrdinka postupně odpojuje od Seana. Stále více prostoru dostává Martha a její složité obnovování tělesné i duševní integrity.
Nejdřív nenachází slova, kterými by ztrátu vyjádřila. Její výrazný červený kabát, rudá rtěnka nebo křiklavě červené boty působí jako volání o pomoc. Až v závěru, kdy se odhodlá prolomit mlčení, si bere nenápadnější modrou, naznačující vnitřní klid a vyrovnanost.
Vztahové neshody i vedlejší soudní linka nakonec hlavně vytvářejí podloží pro osobní drama ženy, která hledá sílu, aby prolomila tabu a veřejně se postavila za své potlačované pocity. Jestliže je film v tomto ohledu navzdory různým klišé a banálním symbolům přesvědčivý až do mírně kýčovitého konce, jde zejména o zásluhu Vanessy Kirby.
Dvaatřicetiletá herečka přitom s mateřstvím nemá zkušenost. Tím víc udivuje, jak skvěle odstínila složitý psychologický vývoj otřesené ženy. Její první hlavní role by tak zároveň mohla být tou, která jí přinese přinejmenším nominaci na Oscara.
Střípky ženy
Režie: Kornél Mundruczó
Film je k vidění na Netflixu.
