"Od začátku bylo jasné, že hlavní roli dostane Claire Foyová. O nikom jiném jsme vážněji neuvažovali," říká v jednom rozhovoru autor seriálu, anglický scenárista Peter Morgan. "Jedině ona dokázala snadno přecházet mezi polohou někoho naprosto obyčejného a nepřehlédnutelně výjimečného." A přesně o to šlo.
Mezi mnoha tématy, přítomnými od začátku první řady, je tím ústředním povinnost ztělesňovat Korunu. Jak šestadvacetileté Alžbětě II., kterou mají brzy korunovat ve Westminsterském opatství, vysvětluje její babička, jde především o to neukázat navenek ani kousek ze sebe samotné.
Poddaní, kterým se podaří zahlédnout panovnici v davu nebo na fotografii, mají vidět ikonu, ztělesnění Koruny, jejíž princip je odvozen od boha. "Odlesk Boží dokonalosti, který obyčejného člověka v jeho každodenním životě může pozvednout," dozvídáme se v pozdějších epizodách, když se princezna Margaret fotí ve strnulé, nepřirozené póze.
Úsvit panovnice
Na rozdíl od své mladší sestry Margaret, kterou hraje adekvátně výrazná Vanessa Kirbyová, Alžběta II. nijak netouží po piedestalu. Kdyby mohla, nejspíš by celý život strávila ve stájích u závodních koní. Svůj úkol ale přijímá poslušně, opět v kontrastu se sestrou, okázale nespokojenou s rolí princezny a věčného "čísla dvě".
Seriál je přesto především příběhem královnina celoživotního vyrovnávání se s rolí, pochybnostmi o tom, zda ji vykonává dobře, a tendencí zároveň vinit sebe sama i se zbavovat viny přemítáním nad náhodností svého údělu.
Panovnicí se mohla stát mnohem později, kdyby její otec nečekaně nezemřel už v šestapadesáti letech. Anebo vůbec. Kdyby její strýc a předchozí král nemusel abdikovat, protože se zamiloval do rozvedené Američanky.
Kromě povinnosti být panovnicí a rebelování její sestry i manžela nejvíce dilemat Alžbětě II. působí rozporuplnost královského úřadu. Jejím "zaměstnáním", jak to nazývá, je být u všeho, ale k ničemu se nevyjadřovat. Poslouchat brífinky premiérů, ale nenabízet svůj názor, pořádat státnické audience, ale pouze souhlasit se vším, co prosazuje kabinet, vládnoucí "jejím jménem". Jak sama říká: nejtěžší je neustále se upozaďovat a přitom být tou nejvýznamnější osobou v jakémkoliv kontextu.
První série Koruny, kterou Netflix zveřejnil před třemi roky, v určitém smyslu připomínala superhrdinské "origin stories", popisující přerod nejprve nicnetušícího civilisty do celoživotní role. Zároveň seriál komplexně popisuje vývoj ostatních členů královské rodiny. Zejména prince Philipa, královnina manžela, kterého s gustem hraje Matt Smith známý ze seriálu Doctor Who, a sestry, princezny Margaret.
Oba temperamentní členové rodiny po svém nakládají s okovy danými titulem. Philip se za každých okolností pokouší vytyčit si přijatelný životní prostor v nejzářivější zlaté kleci na světě a udržet u toho klackovskou otrávenost i neústupnost někoho, komu jsou upírána práva. Margaret zase překračuje nejrůznější meze s gustem člověka, kterému příslušnost ke královské rodině už od rané dospělosti ničí život.
Pro konzervativce i progresivisty
Kromě soap opery z prostředí londýnských paláců, povýšené politickými důsledky všeho, čeho se postavy dopouštějí, je seriál extrémně poutavou reflexí vybraných momentů z britských dějin. Ústředními postavami epizod bývají kromě královny tu a tam britští ministerští předsedové, kteří, jak nařizuje ústava, za panovnicí každý týden docházejí.
Velké části první i druhé řady dominuje Winston Churchill v podání amerického herce Johna Lithgowa. Anthony Eden, jehož vládu ukončila Suezská krize a návyk na drogy, je spíše nevýrazným "záporákem" - a Harold Macmillan, který rezignoval po skandálu svého ministra se striptérkou, působí jako unavený muž, jenž nestíhá držet krok s dobou.
V nejnovější třetí řadě seriálu se královna setkává s prvním labouristickým premiérem, Haroldem Wilsonem. A příležitostně se do jejího života na chvíli vlomí i další historické osobnosti jako třeba Jacqueline Kennedyová.
Seriál Petera Morgana, známého zájmem o osudy britské královské rodiny i mnoha dalších historických postav, autora scénářů k filmům Královna, Poslední skotský král nebo Duel Frost/Nixon, je téměř fascinující svou otevřeností nejrůznějším čtením.
Korunu může spokojeně sledovat zanícený ctitel britské královské rodiny, nostalgický konzervativec i progresivně levicový divák a všichni v ní najdou důkazy pro vyhovující výklad. Přestože Morgan má své postavy viditelně rád a ze všeho nejvíce jej zajímají momenty, kdy osobnosti a jejich jednání mění či utvářejí královský protokol i politiku nebo naopak, Korunu lze interpretovat jako poctu zkoušenému britskému království - a stejně tak ji lze číst jako příběh dokládající nesmyslnost systému.
Například Churchill je v podání Johna Lithgowa tradičně obdivuhodným, byť excentrickým národním hrdinou, který sám sebe spokojeně označuje za netvora, protože "jen jiný netvor mohl porazit Hitlera". Seriál je však k někdejšímu britskému premiérovi také ostře kritický, zejména ve čtvrté epizodě o Velkém smogu v Londýně v zimě 1952.
Ve dnech, kdy se kvůli nadměrnému spalování uhlí dostalo do vzduchu množství síry smíchané s mlhou, podle pamětníků vzduch pálil v očích a na následky dýchacích potíží zemřelo 12 tisíc lidí. Ministerský předseda však odmítal uznat, že jde o katastrofu zaviněnou lidmi - a nezasáhl.
Epizoda silně evokuje dnešní klimatickou krizi, v jejíž vážnost a původ odmítají uvěřit vedení různých států včetně České republiky.
Churchilla více zajímají vlastní politické body než skutečný stav londýnského ovzduší a reaguje až v momentě, kdy mu dvoupatrový autobus doubledecker v husté mlze srazí mladou sekretářku, která k premiérovi vzhlížela jako k hrdinovi. Je to tatáž, která Churchillovi za dveřmi předčítala politické dokumenty, zatímco on se státnicky koupal.
Seriál jej v této epizodě vykresluje jako nezodpovědného narcistního populistu s aristokratickými manýry. Politika, který je dnes pro mnohé rasistou, nadto zodpovědným za hladomor v Bengálsku, však jindy prezentuje jako postavu, jež svou excentričností vzbuzuje sympatie. A nejvíc nakonec jako obvykle převládá interpretace Churchilla coby extrémně schopného státníka, jehož politický odchod vzbuzuje nervozitu - jak si impérium povede bez velkého vůdce?
Peter Morgan je nejspíš ochotný být k národním ikonám jen tak kritický, jak tuší, že to snese většinový divák.
Konec doby kouzel
Ve třetí sezoně Koruny výrazně vystupuje po kapitolách vyprávěná epizoda, která se věnuje historické katastrofě: neštěstí ve velšském hornickém městečku Aberfan, kde se tuny důlního odpadu sesuly do vesnice, zasypaly několik domů včetně místní školy a zabily 144 lidí, z toho 116 dětí. Popis událostí se prolíná s královniným dilematem ohledně návštěvy Aberfanu, kterou vnímá jako laciné hraní na city, zatímco pro jejího moderního manžela, švagra i premiéra jde o potřebný výraz účasti.
Přítomnost labouristického premiéra v Downing Street a postupující modernizace země královnu před tento typ dilematu staví stále častěji. Je pořád namístě udržovat obraz královské rodiny jakožto ztělesnění nedotknutelného božského principu, anebo se mají titulovaní obyvatelé Buckinghamského paláce naučit vystupovat jako obyčejní lidé?
Otázka je umocněná také akcentem společenských rozdílů, například v epizodě o hornických stávkách. V kontextu, ze kterého - na rozdíl od prvních dvou řad - nejsou zcela vyjmuté životní podmínky nejchudších, vyznívá naléhavěji. V 70. letech už byl také málokdo zvědavý na starosvětské fráze typu "kdo by po vrchnosti požadoval autenticitu, když může dostat kouzlo?", kterou vyslovuje Alžbětin strýc, kdysi přinucený abdikovat. Možnost spatřit "odlesky Boží věčnosti" náhle neuchvacuje ani labouristický kabinet, ani část britského tisku.
Svému manželovi, lehce posedlému strachem z lidové revoluce, zneklidněnému pohledem na transparenty s nápisy Eat the Rich (Snězte bohaté), a tudíž přesvědčenému o nutnosti otvírat se obyčejným lidem, je Alžběta ochotná tu a tam ustoupit. Nechá se například televizí natočit u korunovace a povolí vznik dokumentu o královské rodině. Zato svému synovi, neochotnému vystupovat v roli nedotknutelného Božího zástupce, opakuje tytéž kruté fráze o potlačování sebe sama, které v mládí učili ji.
Herci především
Koruna však není jen o politice. Úspěch třech dosavadních sezon vizuálně elegantního titulu, za jehož první dvě řady Netflix utratil v přepočtu téměř tři miliardy korun, tkví především v typické schopnosti Petera Morgana vytvářet poutavá psychologická dramata. Jsou vycizelovaná z historických událostí, dostupných zdrojů o královské rodině i střípků domněnek nebo drbů a vyprávějí o lidech, kteří jsou jako my - jen žijí ve výjimečném a atraktivním kontextu.
Morganovo psychologizování není komplikované a přitom nikdy není hloupé. Především ale poskytuje prostor pro dokonalý herecký koncert a nenápadně přesnou režii Stephena Daldryho, Benjamina Carona a několika dalších.
Ačkoliv Koruna působí dojmem, že stejně jako královská rodina se snaží být možná až příliš vkusná, je férové ocenit tento seriálový organismus za to, že šlape přesně jako ty nejkvalitnější hodinky. Svět, který buduje, je přes svou absurditu pochopitelný, přesto komplexní a události se v něm dějí v divácky pohodlném tempu. Peter Morgan by byl schopný širokému publiku kvalitně převyprávět i Bibli.
A protože tvůrci jsou si vědomi, že pracují na hereckém seriálu, i třetí sezona je navzdory jinému obsazení - vynucenému stárnutím postav - stále stejně dobrá jako první dvě. Casting se opět povedl. Přesto, že herci z prvních dvou řad byli mimořádně populární a osobnosti, které je nahradily, mají trochu jiné osobní kouzlo.
Alžbětu II. teď hraje oscarová Olivia Colmanová, která královnu polidšťuje svou dominantní komickou polohou, po Mattu Smithovi naskočil Tobias Menzies s jiným, ale vzhledem k věku uvěřitelným charismatem. A roli princezny Margaret převzala Helena Bonham-Carterová, která si ji užívá podobně jako před ní Vanessa Kirbyová.
Až do brexitu?
Témata zůstávají téměř stejná, jejich význam a náhled na ně se však mění s ohledem na věk, vývoj postav a dobu. Místy se seriál trochu opakuje, než by nás ale mohl začít nudit, zaměří se v další řadě na 80. léta, ve kterých nás čeká premiérka Margaret Thatcherová (hrát ji má Gillian Andersonová) a válka s odbory. A také princezna Diana.
Ve třetí sezoně se Koruna nadále soustředí na Alžbětin napjatý vztah s Margaret, Philipovu krizi středního věku, Charlesovu nevydařenou love story s vévodkyní Camillou a trochu nestandardní manželství princezny Margaret.
Tvůrce i dál nejvíc zajímají romance, osobní tragédie a skandály členů královské rodiny, stejně jako jejich reprezentativní působení v politice. Jsou to nakonec právě tím vším utvářené osobnosti jednotlivých představitelů monarchie, které už přes půlstoletí tvoří konstantu britské reality. Její existence nám dává mimořádnou možnost jejich očima pozorovat postupný úpadek významu kdysi nejmocnější země světa.
V tomto vyznění Koruna ladí s dnešní nepříliš optimistickou atmosférou světa, potácejícího se v době akcelerované technologiemi, která je příliš komplikovaná na pochopení. Alžběta II. na trůn usedá po 2. světové válce, po níž Spojené království ve vedení světa střídají USA a rolí královny je být tou nejmocnější a zároveň nejbezmocnější pozorovatelkou měnící se doby a upadajícího britského vlivu. Seriál tak ze všeho nejvíc zobrazuje celoživotní snahu neztratit tvář při dlouhé cestě dolů.
Sledovat Korunu v době před brexitem tomuto vyznění dodává na důrazu. Uvidíme, kolik sezon Peter Morgan fanouškům ještě dopřeje. Netflix by ho mohl nechat vyprávět britskou historii až do roku 2020.