Seriál nazvaný K smíchu, jehož první díl už lze zhlédnout na platformě HBO GO, po dlouhých čtrnácti letech přivedl na společný natáčecí plac kanadského herce Jima Carreyho a francouzského režiséra Michela Gondryho. Z jejich předchozí spolupráce vznikl křehký melancholický majstrštyk Věčný svit neposkrvrněné mysli.

Dave Holstein, autor námětu a hlavní scenárista nové série, ovšem není žádný Charlie Kaufman, který ve Věčném svitu vytvořil z fantasmagorické zápletky o vymazávání vzpomínek nadčasovou romantickou klasiku. Výsledný dojem ze seriálu K smíchu je po čtyřech epizodách, které producenti poskytli novinářům, bohužel mírně rozpačitý.

Není těžké pochopit, čím Holsteinův koncept Carreyho i Gondryho oslovil. Vyprávění o legendě dětského vysílání, jíž se život rozpadá pod rukama, míchá vážné i komediální tóny.

Jeff alias pan Pickles je takový tradiční gondryovský hrdina. Stejně jako Stephan v jiném Gondryho filmu Nauka o snech je Jeff věčný snílek v dospělém těle s přezíravým postojem k realitě. A Jim Carrey jeho prostřednictvím dostává několikrát osvědčenou příležitost zahrát vnitřní běsy introverta maskovaného za excentrického extroverta.

Carreyho výkon je jistě největším magnetem seriálu. Svou figuru rozehrává poměrně minimalistickými výrazovými prostředky, přesto, anebo právě proto je fascinující jeho kreaci sledovat. Být v kůži ikony dětského televizního vysílání není samo o sobě snadná role. Pokud ovšem jako Carreyho hrdina upřímně nevěříte, že svět je v zásadě dobrý a když se v něm něco pokazí, lze to zase spravit.

Některé jizvy jsou hluboké a nikdy se nezahojí - smrt syna Phila při dopravní nehodě je jednou z nich. Ale vztah s odcizenou manželkou Jill (hraje ji Judy Greerová) a s druhým synem Willem (Cole Allen) přece může být podle Jeffových představ jako dřív. Problém je, že Jill si už našla nového přítele a Jeffův pubertální syn se fláká s partou místních huličů.

Další podobně depresivní dějové linie se pojí s Jeffovou sestrou Deirdre v podání Catherine Keenerové, která je výtvarnicí Jeffovy televizní show a řeší manželovu nevěru s klavírním učitelem vlastní dcery. Ta zase kvůli obavám z rozvodu rodičů tropí hysterické scény. A Jeffův otec Seb (Frank Langella) je zároveň producentem synova pořadu a uvažuje, že by Jeffa v roli moderátora nahradil. Nechce ohrozit dobře vydělávající obchodní značku, jejíž image narušují Jeffovy tvůrčí tendence seznamovat děti s fenoménem smrti.

Problém seriálu spočívá v tom, že si neumí vybrat, o čem a jak by chtěl vyprávět. Ke své škodě nedopřává Jeffovu profesnímu i lidskému vyhoření tolik prostoru, kolik by si zasloužilo. Dílčí dějové linie se utápějí v klišovitě znázorněné životní mizérii a mají charakter mnohokrát viděného.

Seriál se tak po značnou část své stopáže stává docela tuctovou variací na tragikomické televizní ságy o dysfunkčních rodinách. Typická je scenáristická inklinace k přechytralým hláškám, které lze sice dobře citovat v recenzích, ale lidé z masa a kostí takhle většinou nemluví.

Na to, že seriál představuje divákům v hlavní úloze přecitlivělého umělce s přebujelou imaginací, drží se jeho poetika až příliš mantinelů psychologického realismu. Gondryho rukopis je znát v několika hravých pasážích z Jeffovy loutkové show a v pár scénách koketujících s magickým realismem, které ale pohříchu působí trochu nepatřičně.

"Nejfilmovějším" dojmem pak v té spíše rutinně nasnímané podívané působí surreálná, skoro hitchcockovská sekvence, při níž Jeff špehuje svou nicnetušící manželku z protějšího domu, který si pro ty účely koupil.

Ambivalentní a unikavá povaha Jeffova charakteru je nejzajímavějším aspektem celé podívané. Z jistého úhlu pohledu je hlavní hrdina naivní dobrák drcený krutými ranami osudu. Mnohem zajímavější je ovšem interpretace, že jde o slabocha, jenž se před realitou schovává ve svých utkvělých představách.

Sledovat proměny tohoto Jekylla a Hydea ve skvostném podání Jima Carreyho je radost. Hlavně kvůli němu se vyplatí jinak rozhodně ne dokonalý seriál neopustit.