Už od průlomového díla Jak jsem balil učitelku z roku 1998 je Anderson posedlý odkazy k jiným tvůrcům a pečlivě budovanými obrazy, které připomínají oživlé malby. Skoro jako by ani netočil hrané filmy, ale s precizností loutkáře aranžoval herce do kompozic.
Ve svých nejlepších pracích toto hračičkářství paradoxně dovedl k velmi emotivním vykreslením trudných osudů outsiderů.
Ať už Anderson točil o školácích podivínech, o animovaném lišákovi, který byl trochu zvířetem a trochu distingovaným "člověkem", do barevných, silně stylizovaných či přímo loutkových a animovaných děl dostal jemnou melancholii, která hraničila až se zázrakem. Vždyť ty filmy připomínaly pohledy do načančaných domečků pro panenky. Jak by ty postavičky někdo dokázal oživit natolik, že dojmou publikum na celém světě? Wes Anderson ten recept měl.
Už tak silně estetizované snímky však v posledních letech začal formálně ještě víc komplikovat. V sedm let starém Grandhotelu Budapešť navršil mnoho hrdinů i vypravěčských rovin v touze vytvořit filmovou obdobu komplexního vyprávění. Místo ekvivalentu velkého románu o střední Evropě však natočil spíše skrumáž perfekcionistických drobností, které diváka zahltí, navzdory mistrovství detailu ale končí u manýristické předvádivosti.
Novinka Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun jde v tomto zapomínání na hrdiny a bujení formální "vyfintěnosti" ještě dál. Přitom vychází ze zdánlivě obyčejné premisy.
Anderson rád čte barvité reportáže v časopisu New Yorker, takže se rozhodl vzdát hold novinařině. A také francouzské kinematografii, neboť svůj smyšlený magazín umístil do fiktivního francouzského městečka.
Místo jednolitého příběhu na plátně buduje něco ještě komplikovanějšího než v Grandhotelu Budapešť. Natočil filmovou verzi jednoho čísla časopisu: tři hlavní reportáže a trochu té žurnalistické omáčky okolo. Jenže opět se minul s podstatou média, o němž chce láskyplně točit.
Reportáže New Yorkeru jsou uhrančivé. V nejlepší tradici americké žurnalistiky začínají větami, za něž by méně talentovaní novináři byli možná ochotni zabíjet. Autoři New Yorkeru píší barvitě, nebojí se záplav přívlastků ani slov, která mnohdy nutí listovat ve slovníku. Přesto nebrzdí čtivost, naopak, jde o strhující texty.
Wes Anderson začne na diváky v podobně překotném tempu pálit takovéto novinářské monology, zatímco v obraze provádí něco podobného. Každý záběr je puntičkářský, lhostejno, zda trvá jen vteřinu či dvě. Prakticky nikdo jej nestihne beze zbytku vstřebat.
Výsledkem je naprosté přetížení smyslů na hraně únosnosti, umocněné tím, že povídkový triptych nenabízí postavy, s nimiž by byl čas se ztotožnit. Spíše jde o průlet jakýmsi kabinetem kuriozit.
V první povídce šílený malíř hraný Beniciem del Torem maluje abstraktní senzace uvnitř vězení, ve druhé si Anderson dobírá revoltující francouzské studenty, ve třetí se kulinářská zápletka mění v akční film.
Do "zbroje" režisér povolal mnoho hvězd, včetně svých největších oblíbenců Billa Murrayho či Owena Wilsona. A tím výčet nekončí, ve větší či menší roli se objeví Frances McDormandová, Timothée Chalamet, Tilda Swintonová, Willem Dafoe či Adrien Brody. Ale tak jako nahá vězeňská dozorkyně v podání Léy Seydouxové, která coby múza pózuje milenci a velkému, byť psychopatickému umělci, jsou všichni spíše dekoracemi než plnohodnotnými postavami.
Je jistě pozoruhodné, že oblíbený režisér, který si může dovolit zaplavit dílo plejádou skvělých herců, hledá velké výzvy. Třeba vzdát naráz poctu formátu povídkového filmu i novinovým reportážím. A během vyprávění se vypořádat s velkou porcí dějin nejen francouzské kinematografie, kde právě povídkové snímky byly v oblibě.
Jenže výsledkem je především jakési leporelo pro hyperaktivní diváky. Lze se bavit drobnůstkami a odhalováním, na jaké vzory Anderson pomrkává. Jak třeba hned v úvodu hrdinové putují domem, který je takřka kopií stavení ze slavné komedie Jacquese Tatiho. Právě Tati byl podobně umanutým konstruktérem, který ve svých dlouhých a precizních záběrech vytvářel gagy v prvním, druhém i třetím plánu. Zároveň ale dával publiku čas, aby si jich všimlo.
Anderson jako by chtěl neskromně být velkým komikem Tatim i vrcholným modernistou ražení Alaina Resnaise. Přitom natočil jen soubor hříček, které oslní formálním umem, ale zůstávají spíše sbírkou pohlednic z dějin novinařiny a filmařiny. Andersonovy domečky pro panenky tentokrát zůstaly dokonale umělohmotné.
Předvádivost až irituje. Ani nejde poznat, nakolik režisér svým inspiracím píše laskavý filmový milostný dopis a nakolik se pohybuje na hraně karikatury.
Z prostřední povídky nezůstane víc než přepjaté švitoření mladých revolucionářů, první epizoda se snaží hovořit o kontrastu mezi upřímnou touhou tvořit a snahou zpeněžit geniální dílo. Přitom i onoho génia Anderson natolik karikuje, že výsledkem je spíše legrácka bez jakékoli výpovědi, končící manickou akční scénou.
Možná Anderson opravdu vytvořil svůj dosud nejkomplikovanější film jen proto, aby do všech snah nakonec takzvaně hodil vidle. Aby diváky navnadil a pak je ve všem vykoupal.
V úvodu vypravěč hraný Owenem Wilsonem provádí městem publikum své cestopisné reportáže. Jede na kole, hledí do kamery i všude kolem, do toho neustále hovoří mluvou tak květnatou, že by ji mohl prodávat jako vůně na toaletu. A pak mizí ze scény po schodišti, které se náhle zjevilo.
K takovým gagům jako z grotesky měl Wes Anderson vždy blízko. Najednou jako by se však objevovaly na místech, kam se nehodí, kde působí zbytečně či na sílu. Při sledování plejády výjevů u diváka převažuje pocit napětí. Nikoli však z místy až frenetické akce na plátně, ale z toho, kdy a jak si při sledování snímku zase natluče.
Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun dovádí Andersonovu tvůrčí metodu na pokraj možného. Do jakéhosi zhmotnělého paradoxu. Vznikl snímek extrémně rychlý a těkavý, který je přitom jen albem pohlednic. Nad nimi lze maximálně pokrčit rameny a poznamenat: hm, hezké, a dál? Filmař, který touží říct stále víc, se dostal do pozice, kdy už neříká nic.
Film
Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun
Scénář a režie: Wes Anderson
Falcon, česká premiéra 18. listopadu.
