Režisér Wes Anderson rád herce používá takřka jako loutky. Své oblíbence - od Billa Murrayho přes Owena Wilsona po Jeffa Goldbuma - zasazuje do pečlivě designovaných prostředí jako panenky do domečků. Ať už je jím skutečný dům či ponorka z filmu Život pod vodou, případně vlak ze snímku Darjeeling s ručením omezeným.

Není divu, že to Andersona před devíti lety svedlo ke skutečným loutkám a natočil svůj první animovaný film Fantastický pan Lišák, který patří k jeho vrcholným počinům. Tady si mohl protagonisty a jimi obývané prostředí vypiplat do posledního detailu a zvířecího chlupu.

V novém snímku Psí ostrov se od pozoruhodné adaptace Roalda Dahla plné divokých zvířat otočil k domestikovaným mazlíčkům a vlastnímu námětu, téma hranice mezi divokým a civilizovaným jednáním ale zůstalo. Andersonovým novým "domečkem pro panenky" se stala skládka.

Japonsko blízké budoucnosti se v očích režiséra proměnilo v podivný protektorát, který ovládají lidé s náchylností ke kočkám. Zato psi tu vedou psí život. Všichni jsou nakaženi záhadnou psí chřipkou a deportováni na izolovaný ostrov, kde jsou odsouzeni k životu uprostřed odpadků.

Zatímco zkorumpovaný vládce fiktivního města Megasaki rozdává rozkazy, jeho dvanáctiletý svěřenec Atari se v podomácku sestrojeném letadle vydává na psí ostrov zachránit svého psa Spotse.

Od prvních chvil je vidět, že Anderson vzdává hold legendě japonského filmu Akiru Kurosawovi a dalším tamním tvůrcům: zkorumpovaný starosta připomíná protagonistu Kurosawova dramatu Nebe a peklo, psí tlupy stojí proti sobě jako samurajové, ve zvukové stopě se ozývají údery tradičních japonských bubnů.

Související

Recenze: Hollywood sympaticky postavený na hlavu. Film Black Panther nese důležitý politický vzkaz

Plátno je zalité detaily, mísí klasickou loutkovou animaci s kreslenou, a když se objevují parafráze klasických grafických technik stylu ukiyo-e, na nichž však v samurajských oblecích vystupují kočičí hrdinové, srdce milovníka japonské kultury zajásá.

Anderson vrší jednu inspiraci za druhou, a ačkoliv zahlcuje oko diváka, zůstává stále velmi klidným, až obřadným vypravěčem. "Zblázní" se jen občas a tyto přechody mezi zenovým tichem a zběsilou akcí - mezi distingovaným jedincem a divokým stvořením - patří k tomu nejvtipnějšímu z celého filmu.

Hned na začátku Anderson prozradí, že psí hrdinové ve snímku hovoří anglicky, promluvy lidských postav se ale budou z japonštiny pomocí studentů či automatických překladačů převádět jen občas.

A tak starosta města Megasaki "štěká" povely a proslovy, zatímco o kousek dál se v budce kdosi snaží neobratně tlumočit. Jindy se divák musí spokojit jen s libozvučnou japonštinou, význam není potřeba. Režisér jako by naznačoval, že má sice rád vše pod kontrolou, ale že také v těch nejvypiplanějších filmových vesmírech je třeba nechat místo pro tajemství.

Wes Anderson neustále diváka překvapuje tím, že hrdinové nejsou, čím se zprvu zdají být. Psí ostrov může na leckoho působit jako zvláštní ambiciózní skládanka, která sice přetéká tvůrčím nadšením, ale společného s ní nechce mít nic. Kdo se však nechá Andersonovým vesmírem pohltit, tomu nebude stačit jedno, možná ani dvě zhlédnutí, aby docenil všechny nápady, odkazy a vizuální drobnůstky.

Mistrovství Fantastického pana lišáka, v němž divoká, a přesto polidštěná zvířata na pomezí bajky a westernu nebojovala o nic menšího než o vlastní důstojnost a podstatu, nový film nedosahuje. Anderson se tentokrát stal možná až příliš posedlým loutkářem na trase lidský-zvířecí svět. Jeho šílenou loutkohru ovšem nelze neobdivovat.