Příběh však působí natolik odtržený od historické reality a vzdálený tomu, oč ženy bojují dnes, že to člověku brání napojit se na už tak jednorozměrné postavy.
Režisér se spoluscenáristkou Séverine Werbovou nás zavádějí na alsaský venkov konce 60. let minulého století. Paulette hraná Juliette Binocheovou se svým o mnoho let starším, už od pohledu slizkým manželem Robertem (François Berléand) tady provozují soukromou internátní školu pro budoucí hospodyňky. Žákyním vštěpují přísná pravidla, jak být poslušné a za všech okolností poddajné služky svých mužů.
Tvůrci tento svět pojímají jako fraškovitou verzi s nadsázkou vykresleného patriarchálního ráje, který hrdinky nijak nezpochybňují. Jeptiška Marie-Thérése, jíž hraje Noémie Lvovská, lpí jako dráb nad dodržováním přísného internátního řádu, uťápnutá Gilberte (Yolande Moreauová) vidí smysl života v kuchyni a přísná Paulette v podáni Binocheové cepuje své svěřenkyně, jak správně nalévat čaj z konvice, a po večerech se neochotně poddává sexuálním potřebám svého muže.
Jen občas machistickou venkovskou idylu naruší zprávy z města. V Paříži se schyluje k revoluci sociální i sexuální. Dívky ze školy poslouchají v tranzistoráku rady, jak si i bez muže vyvolat rozkoš. A dvě žákyně prožívají tajné lesbické okouzlení.
Pevný řád vzdělávacího ústavu se začne drolit poté, co se objeví bankéř André v podání Édouarda Baera. A protože se z něho vyklube Paulettina dávná láska z dob války, upjatá strážkyně tradice ženské podřízenosti zažívá desítky let nepoznanou vášeň.
Juliette Binocheová se snaží, co může, a komediální talent nezapře. Stejně jako její kolegyně ale také pitvořivě přehrává. V nelehké úloze jí podráží nohy scénář, který nijak věrohodně nevysvětluje přerod protivné megery v emancipovanou sympaťačku. Tvůrci bohužel neukočírovali košaté ansámblové vyprávění, některé dílčí zápletky záhadně mizí a snímek se jim dál nevěnuje.
Režisér Martin Provost navíc nemá obzvláštní smysl pro komediální načasování. Spousta potenciálně zábavných momentů nevyzní tak, jak by mohla.
Je to vůbec zvláštní úkrok stranou v kariéře filmaře, který se prosadil jako tvůrce subtilních psychologických dramat a citlivých portrétů výjimečných hrdinek. Mezi nejlepší patří sedmi cenami César ověnčená Séraphine z roku 2008, jemně podvratný životopisný příběh o insitní malířce, v němž excelovala právě Provostova dvorní herečka Yolande Moreauová.
Film Jak býti dobrou ženou žádné podvratné spodní tóny nemá. V závěrečné bizarní, euforické muzikálové scéně se hrdinky dovolávají různých ženských ikon 20. století. Ty by ale Provostovu komedii nejspíš považovaly za příliš konformní.
V otázce ženských práv se tvůrci vlamují do otevřených dveří. O vyhraných bojích starých půl století vyprávějí tak laškovně a neškodně, že by neurazili ani mizogyny. Koho zajímá feministické retro vztahující se k současnosti, ať si raději pustí seriál Mrs. America.
Jak býti dobrou ženou
Scénář a režie: Martin Provost
CinemArt, česká distribuční premiéra 16. července.
