Ve snímku chilského režiséra Alejandra Fernándeze Almendrase, jehož předchozí filmy znají i diváci zdejších festivalů, Jiří Mádl hraje mladého ředitele kladenského divadla Petra Dvořáka. Ten se po třech letech rozhodl režírovat a uvést novou hru, adaptaci klasické tragédie Faidra. Jen v poněkud moderní verzi, kde vedle znásilnění a milostných křivd jde také o "kupony a prodej státních podniků". Což se nelíbí místním radním a Dvořákovi dávají najevo, že by mohl vzniknout problém, pokud se o podobných choulostivých porevolučních tématech bude snažit kriticky vyprávět někdo, kdo v té době "tahal kačera". Třeba by město nemuselo divadlu schválit slíbené navýšení dotací.
Jenže tohle vše je ukryto jen pod povrchem, v několika úsečných dialozích. Mnohem více Petr Dvořák řeší potíže rodinné i tvůrčí. Pár týdnů před premiérou je třeba najít nové obsazení hlavní role, manželka se sedmiměsíčním synem nemá moc pochopení pro Petrovo pracovní nasazení a ambiciózní ředitel začíná mít všeho nad hlavu.
Náhle se objeví nová adeptka na roli, chápavá, milá Karolína, která si po večerech ráda povídá. A nejen to. Na tomto půdorysu se začíná odehrávat vztahové drama. Režisér by mu rád dal punc tragédie antických rozměrů. Nejen tématem, ale též stylizací.
Černobílý snímek natočený v klasickém, takřka čtvercovém formátu 4:3, je formálně rozvržen do pěti jednání, prologu, epilogu a jedné mezihry. A kdyby si toho divák nevšiml, je mu informace naservírovaná coby podtitul hned úvodem.
Jenže nakonec žádné plodné výměny mezi antikou a dneškem neprobíhají. Ani na jevišti, kde z aktualizované hry stále dokola slyšíme jediný monolog, ani ve skutečném světě, kde se všechny postavy prostě jen chovají, jako by pozbyly rozumu.
Po první půlhodině částečných sympatií - vyvolaných na tuzemský film nezvyklou, přísně drženou, byť poněkud zastaralou stylizací - se Hra propadá do nechtěně absurdního divadla. Tvůrci vyvolávají krize tak, že postavy se zničehonic začnou chovat jako nevyzpytatelní "emoční čertíci", z lásky se ve vteřině stává nenávist, hádky vznikají bez příčiny. Nelze se citově angažovat při sledování postav, jejichž jednání není možné pochopit.
Režisér inscenuje příběh velké milenecké vášně jednou, na české poměry velmi odvážnou erotickou scénou, po níž se však jako lusknutím prstů vše hroutí. Černobílý čtvercový rám plátna na povrchu nabízí čisté obrazové kompozice, v nitru jako by ale spíš rámoval úzký vnitřní prostor postav, které jsou černobílé tak jako barvy tohoto filmu.
Témata typu manželská či životní krize jen proběhnou kolem, ještě méně se rozehrává politická linka. Zato vydatně hraje Šostakovič či Brahms.
Režisér umí uvěřitelně podat ty ztišené pasáže všedního života, kdy si hrdinové povídají, dávají si letmou, přesto více než zdvořilou pusu na dobrou noc. Kdy mladý otec tiší plačící dítě a jeho velké oči dovede upoutat luskáním prstů. V okamžicích, kdy má vznikat drama, film ale zcela selhává, především scenáristicky.
Citové bouře vznikají, aniž by je kdokoli čekal a chápal. Občas přijde po desítkách minut vysvětlení, jindy ne. A ani to vysvětlení neumenší potíže filmu, který neumí budovat vztahy ani napětí, ale pouze ty vztahy dosti na sílu boří.
Jako by si tvůrci vzali manuál Jak vytvořit festivalový film a uměle roubovali jednotlivé ingredience - od politiky přes vyhrocené city po výraznou stylizaci - na neživotnou kostru. A ve většině případů obalili masem, svaly, orgány a tkání ty nesprávné kosti.
Například politická linka, která má protagonistovi dávat morální kredit, je tak letmo nahozená, až se nabízí otázka, zda by se něco změnilo, kdyby chyběla. Především však nedávají smysl žádné interakce postav ve chvílích, kdy nejde jen o běžnou všední komunikaci. Nejen mezi Petrem a jeho manželkou či milenkou. Po uvedení divadelní hry se k němu najednou obrátí zády takřka celé divadlo, ale není jasné proč.
Film Hra je nakonec pravým opakem velkých divadelních dramat. Místo osudové tíhy a morálních tlaků způsobených překračováním společenských norem se na diváka navaluje akorát zmatek ze světa, kde není jasné, kdo, co a proč překračuje.
A tak postavy, kostýmy i stylizací podobné sochám, řeční na jevišti a za jejich apelativními proslovy je prázdno. To, co říkají, není jedno jen publiku při premiéře, ale především filmovým divákům. Neboť právě viděli snímek, který nemůže přinést katarzi. I ve chvílích sympatického ztišení, spočinutí a smíru nelze emočně souznít s hrdiny, neboť ani náznakem nerozumíme bouřím, které po celou dobu prožívali.
Hra
Scénář a režie: Alejandro Fernández Almendras
Pilot Film, v kinech od 31. října
