Filmová série s Harry Potterem je dodnes velmi diskutovaná, co se týká převedení knih na plátna a případných kompromisů s tím spojených. Zapálení fanoušci literárních předloh s někdy až fanatickou zarputilostí tepou filmaře za různorodé ústupky, nepřesnosti či neprokreslenost některých postav. Snímek Harry Potter a Ohnivý pohár z roku 2005 je terčem kritiky snad nejčastěji. Filmaři měli těžký úkol, neb předloha je svým rozsahem oproti prvním třem knihám dvojnásobná. Z toho důvodu řada segmentů a detailů vypadla, scénář je osekán na ty nejdůležitější body zvratu.
Film se v tuto chvíli zároveň ocitl na nevyhnutelném rozcestí. Protagonisté dospívali (ve čtvrté knize jsou před branami 15 let) a stejně tak dospíval i tón knížek. A dospět musely i filmy. Zatímco první dva díly režíroval Chris Columbus (v žánru magického filmu pro děti tehdy jeden z nejpovolanějších tvůrců), třetí snímek realizoval autorský režisér Alfonso Cuarón. Ten barvitě pohádkový tón utlumil a započal tranzici do podoby temné teenagerovské fantasy, přičemž jeho Vězeň z Azkabanu vyniká právě žánrovými změnami, jež se navzájem doplňují.
Fluidně proplétá prvky fantasy, hororu, thrilleru i křehkého dramatu o dospívání a deziluzi. Především jde o režijně nejvycizelovanější film série. Cuarón se svým týmem navíc poupravil design některých částí Bradavic a celý film těží z mysteriózní tmavě namodralé tonality. V době postprodukčních prací Vězně z Azkabanu se už ale muselo pracovat na dalším díle, a tak kvůli Cuarónově vytíženosti studio Warner Bros. hledalo jiného režiséra. Volba padla na Mikea Newella - ostříleného řemeslníka s žánrově bohatým portfoliem.
Nakročeno k pubertě, temnotě i smrti
Ohnivý pohár se pod jeho vedením stal jakýmsi průsečíkem mezi filmy Columbuse a Cuaróna, pomyslným mostem mezi křehkým mládím a bolestivým dospíváním lemovaným temnotou a smrtí, jež přišly v dalších dílech a započaly právě na konci čtvrtého. Tomu je podřízena stylizace i výtvarná koncepce. Barvy oscilují mezi sytou barevností, v ponurých pasážích přepínají do takřka gotické estetiky. Atraktivní téma turnaje tří kouzelníků i euforický začátek na famfrpálovém zápase jsou záhy protnuté motivy smrti a blížícího se zla.
Kontrast mezi pohádkovou barevností a temnou bezcitností nikde nebyl zřejmější. Zároveň šlo o dosud nejdobrodružnější a nejvýpravnější díl, právě díky celkovému rámování probíhajícím turnajem. Vzrušující spektákl je pak protkaný motivy příznačnými pro teenagerské komedie. Kolorit Ohnivého poháru dotváří neohrabanost Harryho i Rona, kteří neumí dát najevo své city, pubertální tvrdohlavost, obavy ze školního plesu a probouzející se sexualita hlavních hrdinů.
Harry Potter je při plnění úkolů opět odkázán na podporu svých nejbližších. I když tentokrát je to trochu jinak, neb de facto celý Harryho postup v turnaji je podvratným dílem Bartyho Skrka jr. převlečeného za Moodyho. V důležitých momentech se protagonista stále staví za ty správné hodnoty: přátelství a lásku, o kterých je celá série především. Celkově však sledujeme proměnu kouzelného světa v místo plné nejistot a intrik.
Ohnivým pohár svým naladěním navazuje na třetí díl a připravuje půdu pro další. Potter je stále více vytěžován coby subjekt politických a propagandistických diskusí. Brumbál je zde oproti dřívějšku vykreslen jako často vzteklý a viditelně zachmuřený muž, jenž možná poprvé nemá situaci pod kontrolou. Vrcholná pasáž rozehrávající motiv "kubrickovského" bludiště, na jehož konci čeká Harryho střet s Voldemortem, je dosud nejtemnějším bodem celé série. Právě zde umírá Harryho dětská tvář, hned vedle chladnokrevně zavražděného kamaráda.
Je však přinejmenším zarážející, že po Brumbálově katarzním projevu a tragédii, která zasáhne celou školu, se dočkáme zcela vykořeněného závěru, kdy se ústřední trojice pošťuchuje a vtipkuje, načež za líbezného hudebního doprovodu hledí na melancholickou oblohu se zapadajícím sluncem. Bizarně působící závěr je ale v něčem výmluvný. Jde o poslední skutečně barevný obraz série, jehož magii napomáhá i potápějící se loď a kočár tažený pegasy. Další návraty do potterovského světa už jsou výsostně temné.
Nemilosrdné proškrtání knižní předlohy
Harry Potter a Ohnivý pohár byl prvním filmem série s doporučením rodičovského doprovodu pro diváky mladší 13 let. Značí zlom, ale stále ztělesňuje zábavu staromilského střihu. Spolu s dalšími filmy formoval revizi moderního blockbusteru, kdy s počátkem milénia přišlo nové pojetí protagonistů, důraz na větší empatii, a především serialitu provázanou s literárními předlohami. Zatímco Pán prstenů také přežívá se srovnatelným věhlasem, například Letopisy Narnie, snažící se o následování potterovské trajektorie, leží z drtivé části v zapomnění.
Čtvrtá část kouzelnické ságy je kritizována především pro své "řeznické" zacházení s předlohou. Paradoxně spoléhá na diváckou poučenost a obeznámenost s knižním světem a zároveň právě této skupině fanoušků nejvíce podráží nohy svou ignorancí. Více než kterýkoli jiný díl tento navíc odhalil závislost úspěchu na režijním a scenáristickém týmu. Newell se vydal eklektickou cestou, o poetiku samotné předlohy se však příliš neopřel. Nejlépe se cítí právě v plesových segmentech, kde vynikne jeho humorná lehkost a šarm. Přes očividné slabiny je ale Ohnivý pohár představující přerod série na několika úrovních stále fascinující.
