Glosa - Při pohledu na čistá fakta to zní jako jeden průšvih za druhým. V předstihu se omluvil Michel Gondry, přijede snad až za rok. Na poslední chvíli kvůli operaci nohy odmítl i Bertrand Tavernier, který měl po své retrospektivě osobně převzít výroční cenu. Bouřka pak vyplavila stanové městečko. Jubilejní 40. letní filmová škola zkrátka letos musela v Uherském Hradišti překonat nejednu překážku. Nepochybně to ale zvládla se ctí.
Přehlídka především klasických děl se přitom odvážně hlásí o pozornost pouhé dva týdny po karlovarském festivalu, soupeři, s nímž samozřejmě svou velikostí a záběrem nesnese srovnání.
Za její výhodu můžeme považovat, že ačkoliv karlovarský festival sám je ve svém jádru rovněž nečekaně uvolněnou akcí, Uherské Hradiště už postrádá jakoukoliv nabubřelou mediální slupku a zůstává po celou svou dobu výhradně akcí milovníků filmů.
Proti lenosti
Což na druhou stranu v dnešní době není přímo vděčné. Samotní organizátoři si při slavnostním zakončení posteskli, že v době internetu a poučených diváků nečekajících na program klubových kin je stále těžší zachovat si punc výjimečnosti, jakou s sebou Letní filmová škola nesla před revolucí. Tehdy na ní šlo zhlédnout filmy, jaké nebyly jinde k vidění. Dnešní realita je zcela opačná.
Jak zmínil jeden kolega, Letní filmovou školu už dnes dost dobře "nasimulujete" v domácích podmínkách. Kdyby se člověku nechtělo přijet, může si zkrátka devadesát procent nabízených filmů pustit doma a neudělat pro to víc než párkrát kliknout myší. Sice se ochudí o plátno, přesto však leckdy dokonce uvidí snímek v lepší kvalitě, jak dokázala například kopie Greenawayova opusu Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec, jež byla v dezolátním stavu, protože režisér, jinak nejvýraznější letošní host, prý různě znesnadňuje tvorbu a šíření restaurovaných verzí.
Organizátoři se tedy všemožně snaží najít cesty, jak se přece jenom zavděčit. Nejpozitivnějším přínosem byla letos v tomto ohledu nepochybně filmová akademie, kde mluvily o různých technických oborech osobnosti jako F. A. Brabec (kamera) nebo Marek Epstein (scénář). Atraktivní bylo i promítání němých klasik s doprovodnou živou elektronickou hudbou skupiny Piča z hoven, nebo naopak celý dvouhodinový program (ne zcela autenticky, ale jistě příjemně) napodobující prostředí biografů našich praprarodičů.
Horším výmyslem už jsou nutné krátké přednášky před každým filmem. Ty byly zábavné v podání například programové ředitelky Ivy Hejlíčkové, nicméně když vám jeden a ten samý Brit, navíc za přítomnosti zdržující překladatelky, před projekcí vždy převypráví děj blížícího se filmu někdy i včetně pointy, nadšením zrovna nesršíte.
Snahu o rozmanitost dokládají i jména oceněných Výroční cenou AČFK. Peter Greenaway, filmař světového významu, "lidový" herec Josef Somr, bývalý ředitel festivalu Jan Kastner a nepříliš známý francouzský režisér Bertrand Tavernier.
Má to smysl
Abyste na "Filmovku" jeli a užili si ji, musíte na ni mít zkrátka náladu a musí se vám chtít přijmout ji se všemi klady i zápory. Nejde o akci typu Karlových Varů, od níž očekáváte do značné míry komfort a jakákoliv výchylka proti plynulému provozu působí velmi "divně". LFŠ musíte mít rádi takovou, jaká je. A není to těžké. Nakonec člověk s chutí odpustí i takové přešlapy, jako že před každým filmem byly vždy pouštěny ty samé tři upoutávky, a to i ve chvílích, kdy měli Nick Cave, Frank i Gondry po všech projekcích.
Dalo by se tedy říct, že Filmová škola přežívá silou vůle jak pořadatelů, tak návštěvníků. Což ale není špatně, naopak, protože to dokládá, že ona silná vůle pro její přežití z obou stran tu stále zůstává nehledě na všechny potenciální logické důvody, proč by tu být nemusela.
I přes postesknutí nad těžkostí doby bylo letos podle oficiálních čísel akreditováno nejvíc návštěvníků, což by jeden při pohledu na poloprázdné uherskohradišťské ulice zrovna nehádal. Dokazuje to, že možná ubývají náhodní návštěvníci, co se přijedou jen tak na jeden den poflakovat, zato však přibývá lidí se skutečným zájmem o filmy.
Jistě v tom hraje svou roli i vražedný internet, který na jednu stranu sebral Uherskému Hradišti kus kouzla a hodnoty, v části z generace mladých lidí ale naopak vzbudil zájem poznávat kinematografii do větší hloubky a v kolektivu. Onen boj o přežití by se tedy měl soustředit právě na tento kontras, pak není důvod ho přestat bojovat.
Zjevně se totiž opravdu najde dost lidí, kteří chtějí týden v kuse sledovat retrospektivu Roberta Bressonsa, britská sociální dramata, španělské horory i filmové porno. Naštěstí.
