Provokatérovi americké kinematografie Oliveru Stoneovi tentokrát nejde o historickou věrnost jako spíš o účinek, který u diváků vyvolá.
Takže pracuje v typicky hollywoodském stylu, předvídatelně i očekávatelně. Neváhá použít tolik patosu, kolik si třaskavé téma žádá. A raději ještě o něco víc.
Skutečný příběh dvou newyorských policistů zasypaných v sutinách zříceného WTC už byl propírán v bezpočtu článků. Hrají je Nicolas Cage a Michael Pena a na začátku filmu nastupují do služby. A bylo by to ráno jako každé jiné, kdyby nemělo ono datum.
Záhy po útocích jsou policisté povoláni k "dvojčatům", ale než stihnou někoho zachránit, zřítí se na jejich skupinu první věž.
John a Will jako jediní přežijí, ale těžce pochroumaní a zavalení v sutinách tak, že se nemůžou ani pohnout. Čekání na pomoc si krátí vzpomínkami na své blízké, které samozřejmě vidíme ve flashbacích.
Paralelně sledujeme právě rodinné příslušníky hrdinů, čekající na jakoukoliv zprávu, jestli jsou jejich manželé/synové/otcové naživu.
Je jasné, že kdyby onen příběh nedopadl ve skutečnosti dobře, Stone by si ho nevybral - takže nic nezkazíme, když prozradíme velkolepý happy end, který završí jasně předvídatelný děj.
Režisér očividně nechtěl Američany ještě více jitřit. Chce nabízet spíše naději, místo ní ale hrne jen kýč. Ve vzpomínkách hrdinů kouzlí s měkkým světlem a rozehrává klasické situace typu: Kterak Johnův nalomený vztah s manželkou strašná tragédie znovu zahojí.
Pozornosti hodná je Maggie Gyllenhaalová v roli Willovy manželky, naopak děsivá je postava odhodlaného synka, který se vydává do New Yorku svému tatínkovi na pomoc.
Poněkud strašidelná je i postava zachránce obou hrdinů, muže s vírou vymytým výrazem vyvolávajícího věty typu "Bůh mě volá na tuto misi" či "Bůh zahalil oponou kouře to, co ještě nejsme připraveni vidět".
Starý Stone by to možná myslel ironicky, v tomto případě je ale na místě obava, že to může být oslava víry, která i trosky překoná. V nábožensky založené Americe zvláště. To samé platí o šíleném zjevení zářícího Ježíše Krista.
Silný je naopak Stone ve scénách následujících těsně po útocích. Policisté přijíždějí k WTC a vidí z autobusu prvního zkrvaveného zraněného, zatímco vzduchem poletují tisíce kancelářských papírů; všude chaos. Jenže posléze je režisér víc patetický než emotivní, víc na hraně uvěřitelnosti než bolestně autentický.
Ve výsledku je World Trade Center jen tuctový doják o lásce a naději, která sutiny přenáší. Což je vzhledem k tomu, že ho inspirovaly jedny z nejhorších teroristických útoků historie, poněkud trapné.
Zvláště od režiséra takových filmů jako Četa či Narozen 4. července. Filmů, které zobrazovaly jiné bolestivé okamžiky americké historie neskonale drsněji, syrověji, realističtěji, bolestněji - ve své pravdivosti .
Jestli chtěl Stone Americe tentokrát přes všechny svoje výtky vyslovit podporu, pak to měl udělat s větší soudností. Snad chtěl tou hromadou patosu vyrovnat někdejší kritiku a manifestovat tak naději ve "zdravé jádro Ameriky", možná to jen přehnal a nebo je to ještě jinak. Emoce ve filmu už tak devalvovaly, že i autentický příběh je potřeba přifukovat až do obludné kýčovitosti.
Média v souvislosti s oběma filmy a s výročím útoků vznášela otázky, zda už se Američané s nedávným traumatem vyrovnali. Dalo by se snad usuzovat podle snímku, který si zvolí.
"Dokumentaristický" Let číslo 93 před hrůzou neuhýbá, zatímco World Trade Center je zástěrkou pro oči těch, kteří odmítají uvěřit, že svět už nikdy nebude tak krásný a bezpečný jako před oním 11. zářím.
World Trade Center (World Trade Center), USA 2006, scénář Andrea Berloff, režie Oliver Stone, hudba Craig Armstrong, hrají Nicolas Cage, Michael Pena, Maria Bello, Maggie Gyllenhaalová, Jay Hernandez a další. 129 minut, distribuce Bontonfilm.
