reklama
 
 

Let číslo 93 léčí Američany šokem

23. 8. 2006 0:00
Recenze - Do českých kin přichází první snímek o teroristických útocích z 11. září. Věrohodnější filmovou zprávu o nich asi podat nelze. Uvnitř: TRAILER

Vznikají různé filmy. Některé mají rozptýlit, pobavit a rozesmát - odnést nás do vysněných světů a dát nám prožít s jejich hrdiny lásku. Je tu ale i prostor pro snímky, které se zabývají skutečností, říká režisér Paul Greengrass. A ve svém snímku Let číslo 93 se toho očividně držel.

V amerických kinech jsou v současné době dva velkofilmy pojednávající o traumatickém 11. září 2001. World Trade Center Olivera Stonea jde více po příběhu a působí víc hollywoodsky - včetně toho, jak využívá i shazuje nejrůznější hollywoodská klišé. I proto vítězí u diváků, zatímco Let číslo 93 je mnohem nadšeněji přijímán kritiky a oproti WTC se vydal cestou vlastně protikladnou.

Místo newyorského epicentra událostí vypráví o událostech zdánlivě okrajových. Místo okázalého hrdinství newyorských hasičů a policajtů ukazuje hrdinství skryté, hrdinství obyčejných lidí. A hlavně: nebuduje žádný umělý dramatický oblouk, jen dokumentaristicky a syrově líčí osudy skupiny lidí na palubě.

Infobox

Infobox

Odehrává se převážně na palubě letadla, jež se mělo stát součástí monstrózního útoku na USA. Teroristé tehdy unesli čtyři stroje - cíl ale zasáhla jen tři z nich. Let číslo 93 líčí, co se dělo na palubě posledního. Jeho pasažéři namísto čekání na smrt zvolili odpor a únoscům se postavili. Životy si tím přesto nezachránili.

Je jasné, jak film dopadne - a přesto se daří udržet napětí od začátku do konce. Sugestivní jsou zejména scény z paluby letadla poté, co se teroristé ujmou svého "úkolu". Cestující jsou nahnáni do zadní části letadla a pod dohledem spekulují, co se děje - podpořeni telefonáty se svými blízkými a hysterií letušek. Jejich pokus o vzpouru je úspěšný jen částečně - letadlo už střemhlav padá k zemi...

Paralelně s dějem na palubě se prostříhává na dění na střediscích letového provozu. Ale ani přenesením děje na monitory dispečerů se spád a napětí neztrácí, naopak. Zpočátku dispečeři věří, že se vlastně nic neděje.

Jenže postupně je čím dál jasnější, že nekomunikující letadla mají společný a hrůzný cíl. Paranoia vzrůstá - jak nevěřícně jsme tenkrát sledovali zprávy u nás! - a telefony v dispečincích zvoní čím dál častěji. Jejich drnčení doprovází i stále všudypřítomnější  televizní záběry kouřících dvojčat na CNN.

Ve snaze o dokumentaristickou věrnost režisér Greengrass obsadil nepříliš známé herce i neherce; na základě toho, nakolik se podobali reálným předobrazům. Konzultovalo se s pozůstalými po obětech, na place se improvizovalo, představitelé útočníků a obětí bydleli zvlášť.

Film je ruční kamerou snímá a nezaujatě sleduje: od prvních okamžiků před naloděním na palubu nebo při jejich plkání do telefonu a objednávání jídla. I teroristé jsou vylíčeni uměřeně, o to jejich jednání působí děsivěji.

Na začátku se modlí, posléze jsou tu zobrazeny i pochybnosti jednoho z nich. V silné scéně těsně před nástupem do letadla stejně jako ostatní pasažéři ještě naposledy kamsi volá - pak jen třikrát rychle řekne do telefonu Miluju tě a zavěsí.

Právě v té zdánlivé obyčejnosti bez patosu a ve společném strachu únosců i jejich obětí je síla filmu. Den, který pro všechny začal všedními banalitami, se stane posledním dnem jejich života.

A diváci to vědí, cítí  a o to víc prožívají spolu s hrdiny spění ke smrti. Stejně jako to, že se na této cestě pokusili společně - marně, o to obdivuhodněji - vzepřít. I název letecké společnosti United tu získává další rozměr.

Let číslo 93 je stejně šokující jako události roku 2001, představuje vlastně šokovou terapii. A možná právě proto, jak beznadějně, syrově, děsivě působí, je to léčba účinnější než Stoneovo podávání ruky v závěru.

Pozůstalým už nic jejich blízké nevrátí - ale Americe i světu třeba pomůže vrátit naději a víru (nejen) v budoucnost. Třeba už tím, že s vědomím konečnosti před některými věcmi přestaneme zavírat oči. 

Let číslo 93 (United 93), USA, 2006. Scénář a režie Paul Greengrass, hudba John Powell, hrají Christian Clemenson, Trish Gates, Polly Adams, Cheyenne Jackson, Opal Aladin a další. 91 minut, distribuce Bontonfilm.

autor: Irena Hejdová | 23. 8. 2006 0:00

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama