Rozhovor - Téma francouzského filmu Atomic Age je obehrané až banální. Příběh zachycuje anabázi dvou mladíků Victora a Rainera během jedné pařížské noci. Jeden se pokouší navazovat kontakty s dívkami, druhý pociťuje ke svému kamarádovi pouto víc než kamarádské. Za rozbřesku je pak čeká jistá citová katarze.
Výjimečný je ale způsob, jakým třiatřicetiletá režisérka Héléna Klotz svůj celovečerní debut pojala: film připomíná spíše sugestivní audiovizuální poému, v níž hraje roli každé gesto a pohled a která se ke konci mění skoro až v mytické vyprávění na pomezí snu a halucinace.
Není divu, že si film, který se vymyká tradičním formulkám filmů o dospívajících, získal pozornost u odborné veřejnosti. Obdržel Cenu Jeana Viga za nejlepší francouzský debut roku a z festivalu Berlinale si odvezl jednu z cen udělovaných porotou FIPRESCI.
Zakladatelé labelu Fresh Artcam, pro něž je Atomic Age jejich první akvizicí, věří, že by snímek mohl do kin nalákat mladší diváky znuděné prefabrikovanými filmovými výpověďmi o jejich generaci. Na distribuční premiéru přijela film do Prahy představit režisérka i s představitelem Viktora Eliottem Paquettem. Položili jsme jim při té příležitosti několik otázek.
A.cz: Jaká byla geneze vašeho prvního celovečerního filmu? Proč jste si za jeho téma zvolila citové problémy dvou dandyovských chlapců?
Héléna Klotz: Dlouho jsem chtěla natočit celovečerní film a jeden dlouho připravovaný projekt zkrachoval, protože se mi na něj nepodařilo sehnat peníze. Pochopila jsem, že jedinou možností je natočit snímek s co nejjednodušším příběhem. A rozhodla jsem se být co nejosobnější. Tenhle scénář je skutečně složený hlavně z mé vlastní zkušenosti, zážitků a pocitů, které jsem si pamatovala z doby před pár lety.
Asi vás zajímá, proč jsem je transformovala do mužské perspektivy. Přišlo mi to zajímavější. Přátelství nebo láska jsou jedním z největších hybatelů změn v životě. V citu je síla a obrovská svoboda. A ten bezbřehý potenciál emocí jsem se pokusila přenést na diváka.
A.cz: Téma filmu je univerzální a mnohokrát zpracované, ale forma je velmi originální. Měla jste už při psaní scénáře jasnou vizi, jak ten film bude vypadat?
HK: Neměla jsem ani tak jasnou představu, jako spíš velkou chuť ten film dělat. Věděla jsem jasně, že nechci, aby byl realistický v tom smyslu, jak se točí většina filmů. Mým cílem bylo navodit hypnotickou atmosféru, díky níž by se divák mohl ztotožnit s pocity mých hrdinů. A práce se svícením a použitím hudby jsou jen prostředkem k tomu, aby vznikl film, který funguje hlavně na emociální úrovni. Myslím, že režisér, než si začne klást tyto formální otázky, měl by se vážně zamyslet nad tím, jaký film vlastně chce. A já jsem se chtěla dotknout pravdy pomocí silné stylizace.
A.cz: Pracovala jste dříve také jako castingová režisérka a úspěch takhle komorního a intimního filmu stojí a padá do velké míry s herci. Jak jste je našla?
HK: Nedělala jsem vůbec žádný casting. Potkala jsem Elliota a věděla jsem, že on je ten pravý, potkala jsem Dominika a byl to pro mě jasný Reiner. Důvěřovala jsem svým instinktům, byla to, dá se říci, láska na první pohled. Hledala jsem zajímavé a oduševnělé tváře, které mohou sloužit jako projekční plátno emocí a které mohou zobrazit různé stavy duše. A hned mi bylo jasné, že třeba tady z Elliota sálá velmi silná energie a je velmi fotogenický.
A.cz: A jak jste, Elliote, natáčení prožíval vy? Bylo pro vás výzvou vzít roli, která stojí na drobných gestech a záchvěvech emocí?
Eliott Paquett: Nejsem profesionální herec, takže jsem to ani jako výzvu nevnímal. Hodně jsme se s Hélénou před filmem poznávali, mluvili jsme o té postavě a postupně jsme ji vytvarovali do podoby, kterou jsme cítili velmi podobně. A ani na place jsem neměl pocit, že mě někdo řídí, vládla tam velká pohoda.
A.cz: Téma filmu je vlastně velmi nadčasové. Přímo se v něm například odkazuje na poezii francouzských prokletých básníků. Je dnešní generace v něčem jiná než třeba ta před sto lety?
HK: V žádném případě jsem nedělala sociologickou studii dnešní mládeže. Výhoda mého lyrického pojetí spočívá v tom, že diváci se s hrdiny neidentifikují skrze vnější vystupování nebo oblečení, ale právě skrze to, že třeba prožili něco podobného co oni. Co se mě týče, kinematografie by se neměla pokoušet napodobovat reálný život, měla by promlouvat symboličtějším jazykem.
EP: K tomu bych mohl dodat, že film jako takový je pořád mladé umění, které je stále příliš připoutané k realistickému zobrazování skutečnosti. Přitom třeba hudba nebo malířství se od tohoto přístupu odpoutaly ke svobodnějšímu vyjádření.
HK: Spíš mě zajímá realita pocitů než realita za oknem.
A.cz: Máte nějaké vzory, které vás ovlivňují?
HK: Já jsem byla zpočátku nejvíc ovlivněná hudbou, protože v hudbě cítím obrovskou svobodu. Mám třeba ráda styly a kapely, které dokážou kromě rytmu a melodie pracovat s hudebními pauzami - třeba Tortoise nebo Kraftwerk. Vůbec mám hodně ráda krautrock. A z tanečních žánrů trance.
A z filmové tvorby mě ani tak neovlivňují určití režiséři nebo filmy, ale některé silné sekvence. Jsem ráda, když mě v kině dokáže něco šokovat. Mám v hlavě tisíce záběrů, které ve mně vyvolaly náladu natočit film, rozhodně to nejsou celé snímky nebo nějaká konkrétní estetika. Pro mě je důležitá ta emoce, může to být jen dlouhý záběr na obličej.
A.cz: Film je hodně intimní. Proč jsou do jeho zvukové stopy na začátku a na konci implantovány úryvky politických projevů George Bushe a Ronalda Reagana?
HK: Chtěla jsem tím vyjádřit to, že ta generace v sobě nese dědictví americké historie dvacátého století.
A.cz: Takže i název Atomic Age by se měl vykládat politicky, ve smyslu věku atomové bomby?
EP: Je to obojí: název pro historickou éru i popis jistého období v dospívání.
A.cz: Připravujete už nějaký další projekt?
Dokončila jsem teď scénář filmu, který bude do velké míry opakem mého debutu. Bude to thriller, budou tam spousty psů a vraždy. Bude to napínavé.
