Film Fantomas se zlobí se natáčel i na sopce. Co měl společného s bondovkami?

Sešity o démonickém Fantomasovi ovládajícím zaplivané ulice pařížského podsvětí z per Marcela Allaina a Pierra Souvestra začaly vycházet už v roce 1911. Ihned se dočkaly uznání, intelektuální a avantgardní scéna příběhy oceňovala pro modernitu, syrovost a atributy gotické tradice. Právě motivy francouzského zločinu a stylistika toto žánrové dílo, jež kdekdo vnímal jako brakové, povýšily na dílo, které se velmi záhy dočkalo i filmové adaptace.

Už v letech 1913 a 1914 jeden z průkopníků francouzského narativního filmu a někdejší umělecký šéf společnosti Gaumont Louis Feuillade natočil pětici filmů s Fantomasem. Inscenačně brilantní snímky se držely temně groteskního ladění, Fantomas zde byl vykreslen jako anonymizované a kolektivní zlo, ovládající všeobjímající kriminální syndikát. Jeho postava se skrývala v černém kostýmu, případně v různorodých převlecích. Fantomas byl všude a všechno.

Zobrazit
10 fotografií

Byť se populární romány dočkaly ještě několika (již zvukových) filmových adaptací ve 30. a 40. letech, z nichž každá byla pojata trochu jinak, žádná se nedočkala seriálového rozšíření. To se povedlo až v letech 1964 až 1967 režisérovi André Hunebellovi, v čele s národními hvězdami Louisem de Funèsem a Jeanem Maraisem. Širokoúhlý barevný spektákl tvůrci uchopili zcela jinak než jejich předchůdci.

Fantom s modrou maskou a chaotický ťunťa

Samotný Fantomas získal jasnou podobu, modrá gumová maska bez rysů se stala ikonickou. Už nešlo o muže zahaleného stínem a temnotou. Byť padouch stále řídil síť poskoků, získal silné individuální kontury. Nepochybně také proto, že velkou atrakcí byla právě dvojrole Maraise, jenž kromě novináře Fandora ztvárnil právě proslulého zločince. Z Fandora se stal morální ideál a pružný tahoun, zatímco vyšetřující komisař Juve se v podání de Funèse transformoval v chaotického ťunťu, který svým narcistickým jednáním nechtěně maří lov na fantoma.

Z temného a surreálně laděného prostředí, kterému černobílý obraz přeje, jsme se v Huebellově reintepretaci přenesli do dobrodružně vyhlížejících prosluněných lokací, což druhý díl s názvem Fantomas se zlobí ještě umocnil svým částečným zasazením do Říma. Do výsledné podoby filmu se propsala především komediální rovina, sloužící jako pomyslná odpověď na tehdy i ve Francii velmi populární bondovky. Fantomas tím vlastně sdílí mnohé znaky například s žánrovou filozofií Oldřicha Lipského či Václava Vorlíčka. (Ani oni si nedali za cíl západní žánry parodovat, nýbrž jim se svébytnou laskavostí vzdát poctu a s humorem je nahlédnout skrze vlastní, lokální tradici.)

Fantomas se zlobí paroduje různorodé technologické vychytávky, ať už jde o auto na dálkové ovládání, které se rovněž umí přeměnit v letadlo (podobné se později objevilo i v bondovce Muž se zlatou zbraní z roku 1974), nebo mechanismus s falešnou rukou. Komisař Juve také používá doutník jako zbraň (ten byl k vidění i ve filmu Žiješ jenom dvakrát z roku 1967)​. Primárně však tvůrci k výstavbě gagů využili komedii záměn a nedorozumění. To ztělesňuje především mistrovská scéna na vědeckém kongresu, kde dochází k záměně hned tří identit. Důmyslné převleky tentokrát protagonistům nepomáhají, naopak je spíš přivádí do problémů. Juveho navíc požírá třeskutá paranoia, že masku už teď může nosit každý, což vede k další deziluzi. Tradičně cholerický a poťouchlý výkon de Funèse, jenž dokáže během několika málo sekund demonstrovat nepřebernou paletu grimas, udává jednotlivým scénám rytmus a stojí v ostrém kontrastu s Maraisovou elegancí.

Obě hvězdy se tehdy nacházely v jiných fázích kariéry: de Funès se po dlouhých letech v branži právě stal obří hvězdou, ale Marais svou kariéru překlopil do další fáze. Zatímco do 50. let byl vnímán především skrze spolupráci s Jeanem Cocteauem a prestižní filmy s románovými předobrazy, právě v 60. letech se stal díky účinkování ve špionážních titulech prototypem akční a dobrodružné hvězdy.

Fantomas se zlobí je oproti prvnímu dílu výpravnější a disponuje rozmanitějšími kulisami, paradoxně však neobsahuje tolik kaskadérských kousků. Opírá se především o verbální i fyzické možnosti komedie, jejíž efekt ve výpravně honosném prostředí vyniká ještě silněji. Film, který se mimo jiné natáčel např. i na svazích sopky Vesuv, vrcholí automobilovou honičkou primárně před efektem zadní projekce a volným pádem z letadla. Fantomas pochopitelně uniká a Fandor musí Juveho opět tahat z problémů. Ideální a funkční seriálový modul.

Češi Fantomase milují, i toho v Arabele

Trilogie patří ve Francii k těm vůbec nejnavštěvovanějším, každý z filmů vidělo okolo pěti milionů diváků. Fantomas se zlobí měl mimochodem ve Francii premiéru ve stejném roce jako bondovky Goldfinger a Thunderball, které ho v číslech předběhly, stejně jako komedie Smolař.

Související

Kamenná tvář, která si podmanila svět. Alain Delon: rozporuplný na plátně i v životě

U nás snímky s Fantomasem paradoxně zhlédlo srovnatelné množství lidí jako ve Francii a kultem se staly především díky dabingu Františka Filipovského. Ale i proto, že šlo o alternativu k jinak nepřítomným akčním filmům západního střihu, navíc s lokálně blízkým pojetím humoru. Každý díl u nás vidělo okolo tři a půl milionů diváků, v 80. letech se trilogie v kinech dočkala znovuuvedení.

Juveho patálie jsou na televizních obrazovkách často reprízované a zaryté v popkulturní paměti. Ostatně kdo z nás si nepamatuje Fantomase coby Františka Peterku v Arabele, kde z nějakého důvodu střílí hřebíky z prstů a vystupuje jako kladná postava? Hunebellovo ztvárnění si začalo žít vlastním životem a v mnohém zkreslilo naši představu o tom, jaká byla vlastně původní idea románů.