Sobota, 21:30 - Tak v televizi teď asi běží záznam předávání cen, zpožený o hodinu. My v Jihlavě už to máme za sebou a víme, že mezi světovými dokumenty vyhrál ten o Ceausescovi (čili jsem si vybral dobře; navíc mě potešilo, že v porotě zasedl můj idol, filmový teoretik a historik Thomas Elsaesser, kterého obdivuju víc než většinu samotných filmařů).
Mezi českými dokumenty zvítězil film Ženy SHR od Martina Duška a Ondřeje Provazníka. Když mi Martin (mj. bývalý filmový recenzent) někdy loni na Letní filmové škole líčil, o čem točí, říkal jsem si jen "to bude ale chujovina". A vida, je to nejlepší český dokument roku a vyhrál ve velmi tvrdé konkurenci snímků, o nichž se napsalo mnohem víc. Tímto se Martinovi částečně omlouvám za své pochybnosti, ale samozřejmě definitivní názor si udělám, až film zkouknu. Jinak všechny letošní ceny najdete zde.
Sobota, 16:30 - 68letý srbský režisér Želimir Žilnik byl odjakživa pořádný divočák. Už jeho celovečerní prvotina Raná díla z roku 1969 byla dost odvážnou revizí panující marxistické ideologie. Žilnik vždy byl levicový intelektuál, ale nikdy nestál v řadě, vyčníval a provokoval. Z marxismu vycházel, ale vždy s ním polemizoval.
Takového filmaře u nás nemáme, u nás jsou jen bývalí přesvědčení komanči, doboví oportunisti nebo lidé, co byli v různě otevřené opozici a v jádru anti-komunisti. Představa, že by někdo u nás v 21. století oživoval ve svém díle ducha třídního boje, je nemyslitelná (resp. tahle myšlenka vás do pár vteřin opustí, protože nevíte, kdo by ji dokázal realizovat).
Žilnik ve svém nejnovějším snímku Stará škola kapitalismu nechává dělníky z továren, jimž šéfové neplatí, vstoupit do přímé akce. Jasně, nejsou to žádní mladí krásní revolucionáři, ale spíš tatíci a strejdové, většinou trochu burani, a v zásadě jim nejde tolik o ideály spravedlivé společnosti jako spíš o to dostat zpátky aspoň nějaké dividendy. K co nejradikálnějším řešením je ovšem podněcují mladí levicoví intelektuálové. A tak se od somrování u dveří přepychové vily („dejte nám aspoň něco z vaší ledničky") a drancování továrních budov a skladů vybičují až k tomu, že všechny ty „tlusté kocoury" unesou.
Dvouhodinový snímek je především nepřerušovaným proudem hádek mezi zastánci různých více či méně extrémních názorů - Žilnik dá slovo prakticky všem možným stranám sporu, každému dá trochu za pravdu a každého ukáže zároveň v jeho omezenosti. Přes veškerou politickou radikalitu je film vlastně oslavou demokracie a zároveň dobrou komedií.
Co ale dělá na festivalu dokumentárních filmů? Žilnik ho natočil s neherci, kteří v základu sdíleli osudy hrdinů, jež hráli. Ukazuje i mnoho záběrů z protivládních demonstrací, mnoho střetů představuje ve formě blízké televiznímu zpravodajství atd. Zkrátka snaží se navodit dojem větší bezprostřednosti a také - proč to neříct - ušetřit si dost nákladů.
Přiznám se ale, že během dvou hodin jsem měl ze smršti všech těch argumentů hlavu nafouknutou jako balon a v poslední čtvrtině už jsem vypnul a zavřel oči. Sluch však zůstal aktivní, takže mě probraly výstřely před poslední scénou, kdy se parta dělňasů znovu (ne moc nadšeně) spojí se svými šéfy a nechají doslova a do písmene zaorat levičácké intoše do země traktorem a pluhem. Do toho zazní internacionála a pohádky je konec.
Sobota, 12:15 - Nicolae Ceausescu byl už od dětství můj oblíbený diktátor. Pamatuju si, jak v časopise 100+1 vycházel v raných 90. letech seriál o různých krutovládcích; už tehdy se mi Nikolaj, který říkal Čau Česku, líbil. Na rozdíl od ostatních totalitních vůdců s megalomanskými sklony (aspoň na mě) nepůsobil jako nadlidsky dokonalá bytost, vědělo se o něm třeba, že má své slabiny (především byl podpantoflák a měl panickou hrůzu z bacilů, takže si neustále myl ruce čistým lihem).
Navíc byl zvláštní tím, že se průběžně kamarádil úplně se všemi. Měli jsme ho rádi u nás, protože odsoudil sovětskou okupaci v osmašedesátém, měli ho za to rádi i v USA, protože taky na rozdíl od ostatních zemí východního bloku nebojkotoval olympiádu v roce 1984. Přitom se v OSN nechal pusinkovat od Brežněva, taky si jezdil pro rozumy do Číny k totálně senilnímu Maovi i do Severní Koreje, kde mu Kim Ir-sen dělal ty nejúžasnější přehlídky pod sluncem.
Ceausescu byl zkrátka perfektní bazilišek a měl to vepsané i ve tváři. A ta nahozená vlna ve vlasech! Vedle něho byli Stalin, Pol Pot či Enver Hodža dost nudní patroni. Vyšší koeficient legračnosti než Ceaucaescu už mají jen Lukašenko a samozřejmě nepřekonatelný Turkmenbaši - budiž mu země těžká.
Čili ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl, že na festivalu v Jihlavě bude uveden dokument o Ceausescovi, a to v patřičně důstojné stopáži 180 minut, měl jsem o zábavu na odpoledne postaráno. Nutno uznat, že to bylo vyčerpávající, a to i pro překladatele. První z nich v půlce jen suše prohlásil „a předávám slovo soudružce", načež nastoupila kolegyně.
Režisér Andrei Ujica dal dohromady archivní materiály bez jakéhokoli komentáře či popisku - což jistě bylo trochu uživatelsky nepřívětivé, protože zdaleka ne všechny osoby na plátně mohli všichni rozpoznat. Výsledek ale opravdu odpovídal názvu - Vlastní životopis Nicolae Ceausesca. Protože přesně takový film by o sobě chtěl tento vůdce národa vidět. Byla to autobiografie plná pouze zářných okamžiků a pohody. A za všemi těmi naleštěnými obrazy a vzácnými momentkami ze soukromí (kdy Nicolae a jeho žena Elena plácají volejbal nebo hrají scrabble) se daly jen tušit neukázané hrůzy.
Když vidíte rumunský obchod naditý zbožím, nemůžete se než smát. Když vidíte záběry z parlamentu, kde si jeden člen dovolí říct, že nebude Ceaucesca volit, protože volby zmanipuloval, zatrne vám nad řečníkovou odvahou i tušenými následky.
Film svou interpretaci poskytuje hned v úvodu. Když před vojenským soudem v prosinci 1989 Ceaucescu odmítá odpovídat na otázky s tím, že je to všechno jen maškaráda, dostane se mu od soudce odpovědi: „Ne, pane, maškaráda byla to, co jste tu čtvrt století dělal vy." A následují tři hodiny rituálních kašpařin, předem domluvených divadýlek a exkurzí do potěmkinovských vesniček.
Je fascinující, že tytéž záběry a materiály před několika desítkami let sloužily jako propaganda a dnes se jeví jako fraška. Přitom k nim není přidáno nic extra znevažujícího, snad kromě krátkých pasáží, kdy je vidět, že Nicolae fakt neuměl hrát volejbal a dostat míč přes síť, ani když mu ji spoluhráči i protihráči stahovali. Ta směšnost z těch obrazů vyvěrá díky tomu, že na ně dopadá jiné světlo; s pádem východního bloku definitivně skončila éra velkých vyprávění, jimž věřily masy.
| Čtěte také: Speciál k letošnímu ročníku jihlavské přehlídky |
Pochyby o sobě samém jsou ale lehce patrné i z dávných oficiálních záběrů jedné tiskové konference. Jedna soudružka novinářka z Československa položí dementní otázku složenou z ideologických frází, po nichž Ceausescovi přeběhne po tváři lehce bezradný úsměv, nadechne se a odpoví ještě koncentrovanější palbou dalších frází.
Že mezi novináři a politiky nenastává výměna informací, bylo zřejmé už tehdy všem. Ale ideologickou fasádu kryjící totalitní a totální nesmyslnost celého zřízení byli ochotni udržovat ještě několik desetiletí. Minimálně za to mohli dát Nicolaeovi a Eleně před zastřelením bobříka za výdrž.
Pátek, 21:00 - Festivaloví dramaturgové zařadili do promítání i krátký střihák s letošními hosty. Bylo zajímavé sledovat, jak Rakušan Michael Glawogger (Dělníkova smrt) polemizuje s konceptem letošní znělky Doc.Dream od Viery Čakányové. Ta zachytila několik spících lidí (i zvířat) s tím, že natáčet někoho ve spánku je vlastně „absolutní dokument", protože onen natáčený nemá žádnou vládu ovládat svůj obraz. A zároveň jde o vyjádření absolutní důvěry mezi filmařem a dotyčným natáčeným.
Glawogger namítá, že točit spící lidi nebo být jako filmař neviditelný a točit čistý záznam života je nejenom teoretická utopie, ale prakticky by z toho taky vylezla i pěkná nuda. A že smysl filmařské práce je právě konfrontovat se s lidmi, říct jim „Tady je kamera a reagujte".
Sestřih jednotlivých filmařů pak korunoval záznam nepodařeného proslovu Víta Klusáka, v němž se snažil vysvětlit, o čem je jeho snímek Vše pro dobro světa a Nošovic. Najednou si uvědomil, jak je těžké stát před kamerou a formulovat myšlenky, i když předem ví, na co se ho zpovídající budou ptát. Není nad to být za kamerou, nebo psát věty přes klávesnici. To jde samozřejmě líp, jak se ostatně můžete přesvědčit v našem rozhovoru se spoluautorem Českého snu a Českého míru zde.
Pátek, 10:00 - Jihlavské promítání prvních epizod dvou reality show - americké Indianapolis 187 a britské Nahé kanceláře - ukázalo, kudy se ubírá televizní zábava. A jak už to tak naštěstí bývá, každý úpadek bývá vyvažován něčím zajímavým a přínosným.
(Alespoň některé) sociologické výzkumy ukazují, že nárůst konzumace pornografie vede ke snížení sexuálně motivovaných zločinů, nebo to, že čím častěji se v televizi objevují zprávy o násilných činech, tím fakticky ubývá lidí, kteří by se setkali s reálným násilím. Stejně tak rozvoj reality show přináší víc obscénnosti, natahované nudy a bezúčelnosti, ale také nové způsoby pohledu na realitu a víc autentických událostí na obrazovce.
Indianapolis 187 je o obyčejných policajtech, kteří vyšetřují zločiny ve městě. Takové CSI (Kriminálka Las Vegas a spol.) v reálu. Ukazuje se tu hledání stop, skládání důkaz i vedení výslechů - a do toho vidíme policisty nejen jako „uniformy", ale i jako lidi. A hlavně vidíme skutečné oběti, svědky a pachatele.
Show pracuje samozřejmě s hodně citlivými údaji a musí občas někomu zaretušovat obličej nebo změnit hlas, ale jde každopádně o mnohem živější relaci než různé pořady, které pouze rekonstruují již vyřešené, nebo naopak nevyřešené zločiny, jež se staly dávno. Zde nám vyvstává před očima celý proces policejní práce.
Jistě je legitimní klást si otázky, jak takový pořad vzniká (např. kolik toho musí mít tvůrci roztočeno najednou, aby jim z toho každý týden vyšel jeden sestřih úspěšně vyřešeného případu). Jestli jsou všechny věci zaznamenány autenticky nebo trochu dopředu připraveny. Aa také nakolik může mít mít takový pořad v podstatě uklidňující i zastrašující ideologickou funkci „policie je všemocná, přijde na všechno" - o čemž se někdy mluvilo právě v souvislosti s Kriminálkami. Ale kdybych měl televizi, byl bych se na něco takového ochotný dívat; stejně jako mě svého času bavilo právě CSI.
Zato na Nahou kancelář bych se díval asi jen z důvodů, kdybych se chtěl naštvat - což je mimochodem častá motivace diváků ve vztahu k mnoha pořadům. Nechutnost Nahé kanceláře není v tom, že se v ní objevují nazí lidé a většina neodpovídá tomu, co se považuje za „sexy". Úchylnost je v tom, že pořad sugeruje, že lidé v jakémkoli podniku k sobě můžou získat důvěru, pokud spolu budou hrát společenské hry - a tou vrcholnou je přijít jeden den do práce nazí.
Nemluví ze mě prudernost. Znechucovala mě hlavně ta rozjásaná a umělá družnost, kterou se snažila v kolektivu firmy na rozvážku bio ovoce a zelenina navodit vyfintěná „behaviorální expertka" jménem Seven Suphí. Možná zrovna ji by si asi nejvíc mužských diváků přálo vidět nahou, ale i ženy nelesbického zaměření by ji hlavně nejraději viděly zmrskanou.
Vnucený optimismus a jakási korporátní verze „mateřské školky" - kdy si „hrajeme, abychom byli lepší tým" - na mě působí jen jako zrcadlově obrácený obraz jiných organizovaných aktivit typických pro různé totalitní socialistické režimy.
Čtvrtek, 19:00 - Francouzský, populárně naučný a lehce kritický dokument Neuromarketing: Občané pod vlivem se snaží ukázat, jakým způsobem se v současnosti různé firmy snaží aplikovat vědecké poznatky o mozku na to, jak lépe propagovat své produkty a donutit lidi, aby si je kupovali.
Film sám ovšem trochu působí jak z příručky; a je otázka, jestli nebyl designován podle různých pouček a výzkumů. Používá milion druhů infografiky a vizuálních zkratek, všichni, kdo tu vypovídají, mají přesně naučeno, co říkat.
Všichni přitom dospějí k výsledku, že neuromarketing přes veškerou svou sofistikovanost beztak nemůže dospět k ovládání lidské mysli. Můžete na základě měření aktivity mozku zjistit, co lidé cítí a jak spolu komunikují různé části mozku. Můžete zjistit, jak moc jsou lidé racionální či iracionální, ale nemůžete říct - když uvidí lidé tohle, budou si to chtít koupit.
Zajímavě nicméně vyznívá paralela mezi vírou ve značky či jistoty, které údajně nabízejí, a náboženskou vírou. Pobaví i poznatek, že „sex neprodává" - lidé se nesoustředí na značku, ale na sex a erotiku samu; a sex už je dnes všude a není výjimečný. Stejně jako varování na krabičkách cigaret „kouření škodí zdraví" vede jen k tomu, že si lidé spojují zdravotnické varování s následným požitkem z kouření.
Poučit se z tohoto filmu můžou jak frikulíni z reklamních agentur, tak běžní spotřebitelé čehokoli. Jenom vám může vrtat hlavou, jestli onen nerozhodný a alibistický závěr „neuromarketing nemá takovou moc" není součástí další manipulace.
Čtvrtek 14:30 - Padesátiminutový nizozemský dokument Kvetoucí byznys o tom, co se skrývá v pozadí průmyslu pěstování květin, se už vymyká měřítkům běžné filmové kritiky zaměřené na estetiku. Jde o snímek, který plní přesně tu funkci, již neplní běžné televizní zpravodajství - ukazovat hrozivé věci, o nichž se nemluví a jsou cenzurovány v zájmu prosperující ekonomiky.
O těchto věcech by mnohem více měli psát novináři, jimž jde o odhalování nespravedlnosti, recenzent může víceméně jen přetlumočit základní obsah.
Takže pokud to nevíte: naprostou většinu květin prodávaných v obchodech tvoří květiny od holandských firem, které mají své farmy hlavně v Africe. Tyto farmy používají obrovské množství chemikálií, které ničí zdejší životní prostředí, odčerpávají vodu z jezer, kde se pak nedaří rybolovu.
Najímají zdejší černošské dělníky, kteří za minimální mzdu pracují od osmi od rána do jedenácti do večera, vystavují je nebezpečným jedům (zatímco běloši samozřejmě nosí ochranné oděvy) a vedoucí závodů, kteří jsou všichni muži, sexuálně zneužívají vybrané dělnice. Místní lidé pijí kontaminovanou vodu, jejich děti zůstávají samy doma, místní ekonomika je závislá na farmách, ale přitom znemožňuje jakoukoli další práci; mnoho žen má kvůli pesticidům znetvořenou tvář.
Film nabízí bezprostřední obrazy naprostého zmaru a beznaděje. A navíc se musíte uvědomit, že spousta věcí ani natočena být nemohla, protože dotyčné korporace si dobře hlídají, aby nikdo nezaznamenal, co dělají. Brutální kolonialismus v 21. století neskončil a praktiky oněch korporací jsou neomluvitelné, ať se na ně chcete dívat z jakéhokoli úhlu.
Jestli po zhlédnutí tohoto snímku někdy někomu koupíte kytku pocházející z Holandska, jste hovada. To je asi tak všechno, co lze k tomu říct. Snad jen ještě to, že je dobře, že holandská vláda poskytla prostřednictvím kinematografického fondu peníze na natočení tohoto filmu.
Čtvrtek 8:25 - Časosběrný dokument o Michaelu Kocábovi z cyklu Evoluce 4 z revoluce byl hlavním lákadlem středečního večera. Dokument, který začal natáčet Pavel Koutecký, jenž ovšem nešťastně zahynul a nemohl projekt dokončit stejně jako Občana Havla, po něm převzal Jan Šikl (cyklus Soukromé století).
Kocáb - stejně jako Havel - dovolil filmařům mnoho let, aby jej zachycovali při vzestupech i pádech. Můžeme se dohadovat, nakolik v tom hraje roli zakořeněný exhibicionismus a narcismus (Havel i Kocáb jsou náturou umělci, divadelníci a klauni), ale svým způsobem je to pořád frajeřina hodná obdivu. Navíc - jak potom ujišťovali tvůrce i protagonista v diskusi - z Kocábovy strany tu nebyla žádná snaha ovlivňovat výsledný sestřih.
Kdyby se to kvantifikovalo a porovnávalo, asi zvítězí vstřícný způsob vybírání jednotlivých záznamů nad kritickým či ironickým pohledem. Kocáb ze snímku vychází hlavně jako idealista, člověk s velkou energií a vizemi. Občas ho vlastní nadšení pohlcuje, často se obrací v sebelítost, když ho okolí nechápe.
Aniž by byl film cílen propagandisticky, určitě poslouží jako protiváha k tomu, jak Kocába posměšně, až štvavě líčí většina médií kvůli jeho posledním dvěma angažmá v roli ministra. Ti, co na to už zapomněli, a ti, co to nikdy nevěděli, objeví bývalého rockera jako duchovně založeného člověka, jemuž záleží na tom, „aby po něm něco zůstalo".
Hodinový snímek trpí právě tím, že většinu zvratů a detailů přelétne velmi rychle a vyžaduje od diváků, aby o Kocábovi už hodně věděli - jinak těžko pochytí věci okolo Pražského výběru za minulého režimu, odsunu sovětských vojsk, investičního fondu Trend a dalších věcí.
Ona rychlost v zobrazování událostí také Kocába ze všeho automaticky vyvlékne, takže se ani nemusí v ničem obhajovat. Film nerozebírá rozpad Pražského výběru ani manželství. Všechny umělecké úlety jsou omluveny tím, že je potřeba utéct od politiky k něčemu vlastnímu, byť by to byl omyl.
Kocáb na mě ze snímku působil sympaticky, i když jsem nedokázal jet na jeho euforické vlně, ani ho plně litovat. Jeho upřímnost nakonec vyznívá jako druh celoživotní hry - potřeby „předvádět, jak jsem otevřený". Ale vzhledem k tomu, že neuvidíme a neznáme nic víc, nemůžeme posoudit, jestli ta hra a sebeprezentace odpovídá ostatnímu konání. Film nezvládne a ani nemůže zvládnout vysvětlit, co přesně to Kocáb v politice dělal, prosadil a zvládnul.
Nejsilnější je nakonec jedna z posledních scén s rodiči, kteří pořád cítí nespokojenost, že jejich syn nevyužívá naplno svůj potenciál. Michael Kocáb v jedné ze svých slabších chvilek říká cosi jako „Já už můžu jenom umřít, všechno je to jedno", na což mu jeho otec opáčí „Tohle můžeš říct jenom proto, že jsi nikdy nad smrtí opravdu nepřemýšlel".
A udělí mu tak drsnou přednášku o hledání smyslu života, že tím zasáhne možná víc lidí v publiku než všechny předchozí zpovědi, které jeho syn říká na kameru. U Kocábů se takhle asi doma mluví často, ale slyšet to z plátna nebývá časté.
Středa 19:15 - Rumunský film "Metrobranding - Rumunské předměty touhy" sliboval mnoho zábavy, jelikož tématem měly být fetiše z 80 let. Představoval jsem si zhruba něco ve stylu tohoto nebo tohoto.
No, stačilo si lépe přečíst anotaci: „Monopol. Konkurence neexistuje. Komunismus versus kapitalismus. Zlatý věk rumunské industrializace. Města, která vyrůstala okolo fabrik. Zaprášené věci, poschovávané na dně skříní. Nástup trhu způsobil úpadek nebo konec továren. Za oknem vytlučené předměstí s šedivou betonovou zdí. Matrace, tenisky, jízdní kolo, motorka, žárovka a šicí stroj. Vzpomínka na svět, kde se vše vyrábělo v jediné variantě. Komunistická ideologie vedla k bizarní touze vyrábět od každého produktu jediný exemplář - film o tom, jak se žilo ve světě bez reklam, když věci buď byly, nebo nebyly."
Bylo to smutné, pomalé, ze začátku i trochu nudné a celkově stereotypní. Jenže nebylo by vlastně divné, kdyby ona bída, šeď a i trocha socialistického šlendriánu byla podávána v dynamické atraktivní videoklipové zkratce? Vždyť právě to je dnes dominantní klišé. Ustavičně se jím pomrkává, ale nebojuje se proti němu. A právě snaha zpomalit a vidět bídu v plné nahotě nakonec byla na tomhle filmu cenná.
Humoru je v něm minimum, spíš se těží z lehce bizarních situací, proč se nějakým botám říká tenisky, když v nich nikdo nehraje tenis. Většina filmu je složená z rozhovoru se starými lidmi, bývalými zaměstnanci socialistických továren, kteří láskyplně ukazují ty hrůzy, které vyráběli, ale jsou na ně dodnes hrdí. Postupně se jim ovšem nedivíte. Nic jiného jim nezbylo, nová doba pro ně není. Všichni rádi vzpomínají na mládí, jak bylo krásné.
Překvapivé možná zůstává, jak jsou všichni zpovídaní ve svém smutku, ale i rozhorčení nezvykle klidní. Možná by se dala očekávat horkokrevnost, narážíme však na lidi, kteří své stáří nesou s důstojností (a možná i odevzdaností) - i když si hýčkají obrazy a fetiše nedůstojné minulosti. A přitom si moc dobře uvědomují, že za minulého režimu bylo hůř. Dnes sice pořád kolísá proud, když zapojí moc silnou soustavu žároveň, ale nikdo ho už cíleně nevypíná, a netvrdí vám přitom, že žijete ve „světlých časech".
Středa 9.30 - Pro začátek. Oficiální tisková zpráva praví toto: Letošní ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Jihlava slavnostně odstartoval v úterý ve 20 hodin ve velkém sále DKO. Ceremoniál se tradičně odehrál pod taktovkou herců divadla VOSTO5 Jiřího Havelky a Ondřeje Cihláře. Úterkem vrcholila část festivalové sekce pro filmové profesionály, která během večera ověnčila několik dokumentárních projektů tradičními cenami.
V rámci zahájení byla pokřtěna kniha hosta loňského festivalu a porotce soutěže Mezi moři, Billa Nicholse Úvod do dokumentárního filmu, kterou festival vydává ve spolupráci s Nakladatelstvím AMU.
Slavnostní večer završila světová premiéra snímku uznávané české režisérky Eriky Hníkové Nesvatbov. „Dokumentární komedie" zavádí diváka na slovenskou vesnici, jejíž starosta se rozhodne spárovat nezadané a zatočit tak s nebezpečně se šířícím fenoménem „singlovství".
V rámci doprovodného programu proběhlo v úterý setkání jihlavských představitelů kulturní a politické scény se zástupci EU. U kulatého stolu diskutovali o potenciálu kulturního a tvůrčího odvětví a roli regionů v jeho podpoře.
Neoficiální zpráva ze zákulisí: Ihned první oficiální den se štáb, který tráví v plném pracovním nasazení v Jihlavě čas už od soboty, potřeboval hromadně ožrat. Tudíž jsem kolem druhé, třetí a čtvrté ráno v hotelovém pokoji, kde spím, slyšel přes stěny příchod různých znavených jedinců, smích po chodbách, tupé rány těl při pádu ve sprše apod. Dnes ráno jsem se ještě dozvěděl, že největší pankáč festivalu je samozřejmě ředitel Marek Hovorka, který kalil do tří do rána a o půl šesté ho vezli do České televize, aby jim něco hezkého řekl. Záznam, nakolik byl při tom lucidní, je doufám na webu ČT. Začínáme dobře, takhle nějak si správný nezávislý festival představuju.
Update/Dementi: Tak Marek Hovorka byl ve studiu ČT plně v obraze a nikoli pod obraz a své spolupracovníky na večírku pouze kontroloval. Tak to má být. Hovorka není žádný Bartoška a Jihlava je seriózní podnik.
